Cestopisy a reportáže

Tak jsme konečně zase v Káthmándú. Můžeme říct, že máme toho chození po horách docela dost. Skoro 20 dnů jsme chodili pěšky po Himalájích….

Centrum mayské civilizace i kultury – to je Cobá. Je to ale také jedno z největších archeologických nalezišť, které ještě zdaleka nevydalo všechna svá tajemství. Vždyť návštěvníkům je zpřístupněna pouhá jedna setina objevených staveb.

Pondělí 18.9.2006 V 9:30 nás budí tlukot na dveře – Joshe: „vstávat budíček, sluníčko svítí“. Otráveně kňourneme, že slyšíme. Pak šupky dupky na snídaňku s 2 ošatkami ekmeku (čím dál tím větší spotřeba. Jdeme k moři – koupačka a šnorchlovačka.

Už se těšíme až poznáme tu zemi plnou stád koní pasoucích se v nekonečné stepi a na lidi svobodné duchem i prostorem.

Sobota 9.9.2006 Parádní začátek. Sešli jsme se na ruzyňském letišti kolem 18té hod (odlet 19,15 hod). Tak nějak jsme se kousli v „Meeting Point Baru“ a pozapomněli na to, že bychom to měli pomalu, ale jistě směřovat k odbavení. V 18,50 nás konečně napadlo zkontrolovat čas a s úlekem jsme vyběhli nechat si zabalit krosny.

Je královnou mezi pouštěmi. Bílá. Pokrytá zvlněnými písečnými dunami. Vypadá velmi nevinně a čistě. Přes den svítí písek bělostnou barvou. Dovede však být i krutá a nevlídná. Nechá přežít jen ty nejsilněší. Krajina ve White Sands vypadá jakoby byla pokrytá čerstvě napadaným sněhem. Na silnici jakoby ležel dokonce i led.

Cestujete rádi vlakem? Chtěli byste se podívat do Albánie? A co takhle to spojit? Tomáš Tkáčik se rozhodl vyzkoušet albánskou železnici na „vlastní kůži“ a přináší pro vás praktické rady, jak si to co nejlépe užít.

Hlavním cílem naší výpravy byla především nížinná amazonská džungle – „Zelené plíce planety“, jak tuto oblast nazývaly naše učitelky při hodinách zeměpisu; „Zelené peklo“, tak je nazývána lidmi, kteří zde žijí a nic nás nenechává na pochybách, že je to příměr zdaleka nejvýstižnější.

Jedí Mexičané opravdu fazole a tortilly? Jak vzniknul proslavený nápoj – tequila? Mexiko je velká země, která skrývá nejen krásné památky, ale i mnoho zajímavostí.

Jak se můžete v indické Chennai dostat do popředí zájmu novinářů i policistů? Snadno. Milan, Eva a samozřejmě i Heduš si podobné nedorozumnění prožili na vlastní kůži a nám posílají své zážitky on-line přímo z cesty.

Pondělí 19.3. Vstáváme o půl deváté a rovnou na terasu nám servírují snídani – plný talíř ovoce, toasty, vajíčko, džus a kávičku. S plnými žaludky jdeme procházkou do městečka Lamu, vzdálené 3 km od Shelly. V Lamu si vyřizujeme let zpět do Nairobi za 122 USD/osobu se společností 54. Procházíme krásně nepravidelnými, úzkými uličkami, fotografujeme co to jde a prolézáme místní obchůdky. Mezitím hledáme vhodnou restauračku na oběd a přímo do rány nám přijde černoch, který nám nabízí jídlo v jeho restauraci.

aneb na kole z Canbery do Sydney

Přirovnání „bordel jako v Bengálsku“ jsem plně pochopila až po pár dnech v Kalkatě. Když si člověk zvykne na smog a smrad, zběsilá jízda v protisměru mu začne připadat normální a zuřivé houkání aut přestane vnímat, překvapí ho mladíci, zvracející z okének autobusu na kapoty okolních aut, jako by se nechumelilo.

Pondělí 12.3. Ráno vstáváme v 5:15, aby jsme stihli bus do Dar es Salaamu v 6:00. Sedáme si do busu, který je podle standardů ten luxusnější. Špína, malé sedačky, úzká ulička, vedro, otírající se zadky černochů o naše těla a zpocené smradlavé pachy musíme vydržet 6 hodin. Konečně vystupujeme a odháníme taxikáře a naháněče. Děláme si základnu ve stínu pod stromem. Snažíme se z průvodce zjistit, kde přesně jsme, ale tohle nádraží v mapě není. V tu chvíli k nám míří silná policistka, která nám nabízí pomoc. Jenže nemluví anglicky, takže nám volá kolegáčka, který nám vysvětluje, že pěšky až k přístavu nemůžeme dojít, že je to moc daleko. Policistka nám vysvětluje, že když chytneme taxíka přímo na ulici, bude to drahý. Ochotně se úkolu chytí sama a za chvíli máme přistavené taxi s dohodnutou cenou 10 000 TSH.