Cestopisy a reportáže

I v  dalším díle cestopisu Márovi dokazují, že i s velkým hendikepem, jakým je invalidní vozík, lze navšívit tak náročnou a drsnou část Země , jako je amazonská džugle. Pojďme se tedy s nimi opět přenést na jižní pokouli naší planety.

Aké je osem týždňové cestovanie po krajine „neobmedzených“ možností? A ako v USA praktikujú vysokohorskú turistiku? V Amerike je vše „really easygoing“ i turistika.

Musím opravit jeden svůj postřeh z jedné z předchozích návštěv Egypta. Tenkrát jsme byli v Káhiře, bylo to září 2006. Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že správný egypťan přes den spí a večer začíná své aktivity, pracuje, jí, chodí na návštěvy. Není to pravda. Když jsme totiž před týdnem do Káhiry přijížděli, bylo to mezi pátou a šestou hodinou ranní, viděla jsem to, co nikdy předtím. Byli jsme to totiž my, kdo dlouho spal a do ulic jsme vycházeli odpoledne, a tou dobrou byly opravdu poloprázdné a obchody většinou zavřené.

Studovat cizí jazyk přímo v zemi, kde se s ním mluví je nejúčinnější. Lze to však uskutečnit i s hendikepem? Márovi jsou důkazem, že ano. Jejich odvahu podpořil také Expediční fond.

Ahoj všem v Praze,
opět jsem se vypravila do Egypta, tentokrát do Hurghady, a to rovnou na tři měsíce.

Ráno jsme byli na snídani opět první. Ještě že jsme jim to včera nahlásili předem, že přijdeme hned na půl osmou. Jídelní místnost má Safina ve druhém patře velkého domu. Vede tam schodiště z boku.  Je odtud pěkný výhled na moře. Zrovna tady měli ještě jednoho návštěvníka, kterým byla malá opička s obojkem.

Ráno jsme měli stěny stanu pěkně mokré. Vrchní plentu jsem dala zvlášť do tašky a sušila jsem ji během cesty v autě. Kousek za Manyarou jsme měli zastávku u jednoho krámku se suvenýry. Budova měla fasádu namalovanou v podobě pruhované zebry. Venku tradičně leželo spousta obrázků a vnitřek byl přeplněn dřevěnými soškami a korálky k prasknutí. Dokonce nás tu prodavač ani nijak neotravoval a tak jsme si to všechno mohli v klidu prohlédnout. Všude ale měli více méně pořád to samé dokola, takže nás nic nezaujalo, což jsem byla i trochu ráda, protože jsme docela dost utratili a spousta dní je ještě před námi.

Naše cestování nám nezačalo zrovna nejradostněji, ale vždycky se dá naštěstí říci, že by to mohlo být ještě horší. V Praze jsme si totiž v duty free shopu koupili dvě Becherovky, kterými jsme chtěli obdarovat naše pomocníky v Tanzanii. V Amsterdamu ale přišla do slova a do písmene studená sprcha.

Jak udělat díru do kamenného stropu a kdo rozbil zedníkovu rouru? Pijí indičtí  zedníci víc než čeští? Přinášíme 2. díl zprávy Vaška Pousky o  jeho úspěšné výstavbě ekologických pícek v Rádžastánu. Projekt podpořil Expediční fond.

V Pákistánu je konečně lepší provoz, ale dostavily se opět zdravotní problémy, které jsem měl už jednou v Dillí. Já snad mám alergii na ostré jídlo nebo co, je to kruté. V Pákistánu se dostavila i horečka. Dva dny je mi spatně a beru nějaké léky co máme s sebou. Frank mě straší, že to je malárie, je to blbost určitě jsem zase něco špatného snědl.

Tři holky a dva kluci. Těšili jsme se víc na Jordánsko a o Sýrii si mysleli, že jedeme do absolutní divočiny. Přečetli jsme cestopisy z netu a nakoupily Lonely Planet a Rough Guide. Zpočátku si mysleli, že nám bude stačit 14 dní a že střevní problémy nás určitě neminou. Jak to všechno nakonec dopadlo si můžete přečíst v následujících několika dílech cestopisu po blízkovýchodních zemích, Jordánsku a Sýrii.

Když se řekne Copacabana, asi většinu lidí okamžitě napadne známá brazilská pláž. Málokdo však už ví, že stejný název nese i malé bolívijské městečko nacházející se na jižním břehu jezera Titicaca ve výšce 3800 metrů nad mořem.

Dobrá věc se podařila – svět motorkářů a vozíčkářů si je zase o kus blíže, a to je prima.

Pohoří Atlas v nás zanechalo spoustu dojmů. Jízda serpentinami kopců, krása tamních polodrahokamům i fosílií, setkání s místními lidmi, to všechno už se nebude opakovat.

Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku.