Cestopisy a reportáže

Do Turecka jsme se vydali v srpnu 2009. Dost lidí nás předem zrazovalo, že v tu dobu tam bývá příšerné horko, ale vůbec to nebylo tak hrozné. V Istanbulu bylo příjemných 25 – 27 stupňů, podobně i ve vnitrozemí. Hodně horko bylo potom u Středozemního moře, ale tam to zas díky koupání tolik nevadilo.

Jakých bylo pět dní na řece v nejodlehlejší části Laosu?

Jakarta – město, kam nesvítí slunce Na letišti na mě čekaly studentky z Universitas Indonesia, Tasya a Sindi. Hned mě překvapilo, že holky nenosí šátky, a odvodila jsem z toho, že nejsou muslimky. Nakonec muslimky byly, jenom v Jakartě není islám tak přísný a většina vzdělaných rodin dává dcerám na výběr, jestli chtějí, nebo nechtějí šátek nosit.

Vlčata vyrostla, mráz odešel a příroda změnila svou tvář. Fotograf Petr Slavík se vrací do minnesotské divočiny, aby opět výtečně vystihoval těžko uchopitelný život zvířat. Vydejme se tam s ním.

Mohlo by se zdát, že Gruzie je malá země. Vaše zdání bude pravdivé, podloženo fakty o rozloze země (67,700km²), počtem obyvatel (4,6 milionů) a navíc faktem, že Ruská federace odtrhla další dvě součásti Gruzie – Abcházii a Jižní Osetii v loňské válce v létě 2008. Země je však obrovská svou přírodní krásou a bohatstvím, které se nachází uvnitř samotných Gruzínců. Země slouží jako tranzitní koridor pro ropu a geopolitické zájmy Ruska a USA, podstatnější pro nás ale je to, že Kavkaz, který odděluje Ruskou federaci od Gruzie a sloužil po věky jako nárazníkové pásmo, je jednou z přírodních krás Gruzie.

Fotografové a cestovatelé Kateřina a Miloš MOTANI připravili další obrazovou publikaci, která vás zavede do různých končin amerického divokého západu. Co všechno na čtenáře čeká?

Jestli zrovna nepatříte mezi dobrodruhy, asi by vás hned na začátku zajímalo, co mě to napadlo a proč jsem jela zrovna do Indonésie. Tak začnu hezky popořadě.

Cestování s dětmi je trendem dnešní doby. Můžete si to vyzkoušet třeba autobusem po Maroku. Děti budou tuto barevnou zemi milovat – ze všeho nejvíce potom jemný písek pouštních dun. Byl jednou jeden autobus. Ne – byly dva, tři nebo kolik vlastně, než jsme se dostali z Tetuanu do pouště. Bylo už skoro jaro, děti měly dobrou náladu a vše šlo jako po drátkách…

Stejne jako predesly den, jsme hned po promnuti oci naskocili na skutr. Prvni den jsme obdivovali vse nad zemi. Dnes jsme meli v planu prozkoumat podzemni atrakce. O slozitych mestech vytesanych do skal casto i nekolik pater do vnitra zeme, jsem cetla mnoho let zpatky. Hned od prvni chvile jsem si prala videt jedno z nich. Jen malo veci prekona mou kratkodobou pamet, ale kupodivu prani, projit podzemni mesto nekde v Turecku, tam zustalo po dlouha leta. A v tuto chvili cekalo na naplneni.

V náručí Indie – expedice začíná Po příletu do Dillí nás čekal ranní přesun na Main Bazaar do centra starého města – obrovské vedro, lidé spící na ulicích, všude krávy a rikši. Večer odjíždíme nočním vlakem do Kalky, kde jsme si ráno převzali motocykly Royal Enfield a kde na nás čeká kromě dvou mechaniků také zbrusu nová sajdkára Rocket.

Čas se táhne. Po zakoupení zpáteční jízdenky bílý muž na hlavním terminálu v Mexico City nepřítomně a nezúčastněně civí v neurčito. Pohledem čas od času unaveně zkontroluje zavazadlo. Dozvuky probdělé noční jízdy chladným autobusem.

Maroko je jedním z hlavních producentů marihuany a hašiše pro jižní a západní Evropu. Pěstuje se na desítkách tisíc hektarů hlavně v severomarockém pohoří Ríf. Ekonomika tohoto regionu je na marihuaně závislá a například legalizace marihuany v Evropě by znamenala pro zdejší zemědělce katastrofu. Místo pašování by si totiž spotřebitelé v Evropě mohli drogu pěstovat doma, jak se stalo například po dekriminializaci marihuany ve Švýcarsku.

Občanského sdružení Kintari foundation, podpořené Expedičním fondem, rekonstruuje školu Ngolang na Lomboku. Přinášíme čerstvé zprávy o průběhu rekonstrukce.

Polynéská kultura je pro mnohé z nás neznámým nebo jen neurčitým pojmem. Pojďte alespoň trochu nahlédnout do tohoto jedinečného světa Pacifiku, a to prostřednictvím jednoho z nejvýraznějších kulturních projevů – tance.

Irák figuruje na čelních místech žebříku nejnebezpečnějších zemí světa a jedná se o jedno z mála cestovatelských „bílých mist“, míst, kam se nejezdí. Roman Garba navštívil Severní Irák v červnu 2009 a ve své fotoreportáži se pokusí prolomit zažité vnímání a ukázat „jiný Irák“ než znáte z médií.