Road tripy / Okružní jízdy

Stanislav Miller si z podzimního kola soutěže o podporu Expedičního fondu odnesl zvláštní cenu: 1000 litrů použitého oleje z restaurace Klubu cestovatelů Karavanseráj. Co s ním bude dělat?

Většina lidí by řekla, že autem do Albánie se vydá jenom šílenec. Přinášíme zprávu takových šílenců, kteří si navíc do těžkého albánského terénu vybrali unikátní vozidla – dvě škodovky 120.

První část vyprávění Radky Zounkové o cestách Albánií ve Škodě 120.

Islandské silnice jsou fenoménem samy o sobě a nelze je srovnat s ničím, co známe z našich končin. Asfalt je jen na hlavní okružní silnici (Ring Road No.1) okolo ostrova (ne všude) a na pár silnicích vedlejších.

Nezpevněná, 630 km dlouhá silnice Gibb River Road v Austrálii byla vybudována jako dopravní tepna pro transport dobytka. Dnes je trasa využívána turisty, kteří chtějí poznat národní parky, vodopády a soutěsky.

Oslavujeme další noc, kdy nikdo nepřišel otravovat 🙂 Než se stačíme rozkoukat, uvařit snídani a sbalit věci, je zase těsně před polednem 🙁 Rozhodujeme se, co dál. Jestli hned vyrazit nebo počkat přes polední žár. Protože máme ještě týden času a do přístavu vzdušnou čarou 200km, rozhodujeme se zůstat. Honza jde fotit ještěrky a já, odtahujíc stan do stínu, léčit spavou nemoc 🙂 Z lesíka vyjíždíme ve tři hodiny.

Loď se mírně pohupuje, takže spíme jako mimina. Jak by ne, konečně spánek bez pozoru před místňáky, kanci, pavouky, medvědy a další havětí. Probouzím se až po desáté, zrovna je z okna vidět Korsika. Rychle do sprchy s teplou vodou, už bylo na čase. Jdeme se optat na tu slibovanou prohlídku strojovny. Chvilku tu vypadá nadějně. Pak ovšem zvoní telefon. Máme smůlu, teroristé prý nikdy nespí! V rozhlase hlásí, že se otvírá Self-service food. Jídla dobrá, ceny (na západní Evropu) normální.

Nechci být skeptický k Íránu a Íráncům, ale celý první den v této zemi nepřispíval k pozitivní změně názorů na tento stát.

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale a po dálnici, která se sem tam zuží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyř proudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Na pravo i levo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryty nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty poměrně mnoho pramenů s tekoucí vodou.

V pátek ráno vstáváme neobvykle brzo, čeká nás překonání hraničního přechodu v Bazargánu. Vracíme se na hlavní silnici. Naposledy fotíme krajinu s Araratem v pozadí a o několik kilometrů dál předjíždíme kolonu kamionů.

Na cestách se občas přihodí věci, které by ani nejlepší spisovatel nevymyslel. Platí to zvlášť o cestování individuálním, kdy je člověk v mnohem větším kontaktu s místními lidmi. Někdy jsme pouze pozorovatelé, jindy jsme bohužel/bohudík sami aktéři.

Německo – Švýcarsko – Francie – Monako – Itálie – Slovinsko – Chorvatsko – Rakousko 1. den Je pátek 11:00 hodin a po dlouhém pakování vyrážíme já a moje přítelkyně Magda na cestu. Není zrovna nejlíp, trochu poprchává, ale vyjedeme z Liberce a už se to lepší. V plánu máme cestu cca necelých 4000 km přes Alpy dolu na Francouzskou riviéru a podél pobřeží až do Chorvatska a zpátky přes Dolní Dvořiště domu.

Na moskevském Kazaňském nádraží na vás dýchne Asie v okamžiku, kdy najdete svůj vlak Moskva–Almaty. Kazaši, Kyrgyzové, Uzbeci, ti všichni jsou zde, aby se vydali domů.

Den šestý nás čekala opět dlouhá cesta a mnoho míst k zastavení, takže jsme nezaháleli vyspáváním a vstali časně ráno. Krátce na to jsme ale zjistili, že banánové plantáže, kde jsme si plánovali dopřát pravou banánovou snídani, otevírají až v 10 hodin.

Městečko Tom Price, kde jsme se toho rána probudili, bylo založeno v roce 1960 na základě velkého naleziště železa, které se zde od té doby těží.