Na motorce, v jeepu, nebo osobáku. Nevšední příběhy cestovatelů.
Tibet je snem většiny cestovatelů. Tato země mystického kouzla, pustých plání a osobitých lidí je však pod čínskou správou, a tak je velmi obtížné navštívit ji svobodně. Málokomu se podaří prohánět se pod zasněženým Himalájem na motorce.
Zaujala mne země na jih od Saudské Arábie a na východ od Jemenu – Sultanát OMÁN.
Průzkum Nepálu trochu jinak? Třeba na legendárních motorkách Royal Enfield, kterých jezdí po zemi tisíce. Levná doprava a blízkost místním je nesmírnou výhodou takového cestování, stejně jako i možnost vniknout přímo do nejdivočejší přírody po terénních cestách.
Nejsme první ani poslední, kdo jede do Iránu na motorce. Styl, kterým se tam jezdí a vůbec celej provoz je ale opravdu hodně odlišnej od všeho, s čím se běžně na silnici potkáváme. Řekl jsem si, že by bylo docela dobrý napsat o tom pár slov, aby další, co tam pojedou, byli aspoň trochu připravený. Nechci samozřejmě nikoho okrádat o momenty překvapení, myslím, že i tak jich bude na každého čekat spousta.
Putování obytného auta s pohonem na ekonomicky i ekologicky šetrný rostlinný olej je podpořeno Expedičním fondem. Cílem „Eko cest“ se stalo poznávání různých zemí, kultur, lidí a snaha informovat o vlivech naší civilizace na životní prostředí.
Zastíněná svými sousedy, se smutnou historií za zády a s nejistou budoucností před sebou, Arménie i přesto otevírá svojí velkorysou náruč cestovatelům.
Aké je osem týždňové cestovanie po krajine „neobmedzených“ možností? A ako v USA praktikujú vysokohorskú turistiku? V Amerike je vše „really easygoing“ i turistika.
Ráno jsme měli stěny stanu pěkně mokré. Vrchní plentu jsem dala zvlášť do tašky a sušila jsem ji během cesty v autě. Kousek za Manyarou jsme měli zastávku u jednoho krámku se suvenýry. Budova měla fasádu namalovanou v podobě pruhované zebry. Venku tradičně leželo spousta obrázků a vnitřek byl přeplněn dřevěnými soškami a korálky k prasknutí. Dokonce nás tu prodavač ani nijak neotravoval a tak jsme si to všechno mohli v klidu prohlédnout. Všude ale měli více méně pořád to samé dokola, takže nás nic nezaujalo, což jsem byla i trochu ráda, protože jsme docela dost utratili a spousta dní je ještě před námi.
Dobrá věc se podařila – svět motorkářů a vozíčkářů si je zase o kus blíže, a to je prima.
Pohoří Atlas v nás zanechalo spoustu dojmů. Jízda serpentinami kopců, krása tamních polodrahokamům i fosílií, setkání s místními lidmi, to všechno už se nebude opakovat.
Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku.
Casablanca dělá čest svému jménu, které znamená bílý dům. A to spousta jejích staveb opravdu je. Ale je to velkoměsto, jehož předměstí nejsou nic moc. To Marrakesch (česky psáno Marákeš) je město už na první pohled docela jiné
Vyjíždíme přes hranici do Maroka. Doma jsme si v posledních letech zvykli na bezproblémový přeshraniční provoz, ale tady jsou hranice se vším všudy. Pobíhají tu dlouzí hubení chlapíci v galábijích.
Přejeli jsme Itálii, přejeli jsme Francii a na obzoru se začínají objevovat černé siluety obrovských španělských býků. Vjíždíme do kraje podivuhodných dobrodružství dona Quichota.
Přejet Evropu a dostat se až do Gibraltaru, k trajektu do Afriky, to kupodivu i v době dnešních moderně rychlých dopravních prostředků dost trvá. Zvlášť, když se jedná o výpravu dvou motocyklů, jejichž posádky chtějí nejen hltat kilometry, ale i sem tam něco vidět.