Národní parky a přírodní skvosty

Soutěska Dádes je úplně jiná než Todra. Jedná se o relativně široké údolí, teče tady říčka, na jejíchž březích jsou sady, převážně jablečné. Po cestě se nachází řada báječných výhledů. 

Kdyz se podivate na mapu Tanzanie zjistite, ze ze Sumbawangy do Mpandy vede vyasfaltovana silnice a cast cesty je pres narodni park Katavi. Mysleli jsme si, ze kdyz vyrazime rano, budeme nekdy odpoledne v Sitalice, coz je vetsi vesnice pred Mpandou tesne za NP, a ze pri prujezdu parkem uvidime nejaka zvirata. Nas plan byl narusen hned rano. Vstavali jsme na sestou a byli domluveni s nasimi ridici z prejezdu hranice, ze nas hodi na roscesti k Mpande. Rano ale lilo tak, ze jsme do osmi zustali v posteli. K rozcesti jsme se dostali kolem desate a tady se nas ujmul policista kontrolujici auta jedouci na Mpandu a na Zambijskou hranici.

V Dar es Salaam skvěle funguje autousova doprava. Je samozřejmě mnohem levnější než taxíky. Jezdí minibusy a větší autobusy. Do minibusu se pohodlně vejde asi 15 lidí, narve se tam i 25 lidí. Stojí vždy 200Ths (asi 3,50kc) ať jedete jak daleko chcete.

Po nácviku trekování v proudech deště na Abel Tasmanu jsme se vrhli na pořádný sedmidenní přechod hor nad Nelson Lakes, s dětinskou radostí, že další trek už nám na Zélandu nemůže přece celý totálně propršet.

Průvodce Lonely Planet je vyhlášený. Přesto však existují krásná místa, která byste něm, respektive v jeho českém kompilačním překladu Jižní Amerika, hledali marně. Jedním takovým místem je Muela del diablo (Ďáblova stolička). Je to skála tyčící se nad La Pazem, která už z dálky přitahuje vaši pozornost a skutečně připomíná zub – stoličku.

Do Mexika jsem se vypravil bez jakýchkoliv príprav, s malým 20 l batuzkem v kratasech, trekových sandálech, trochou prádla, plavkami a kosilí z Havany za byrokratickým úcelem prodlouzení kubánského víza a vznikla z toho tato nádherná cesta.

Po návratu z Amazonie jsme strávili dva dny v Quitu a zařídili vše potřebné před odletem, jako byl např. nákup prášků na mořskou nemoc a doplacení ceny za letenku. A pak nastal konečně ten den, 9. listopad 2005, na který jsme se tak hrozně moc těšili.

Je jasné ráno a kontúra Parinacoty je čistá, zasnežená sopka nad jazerom Chungara je neskutočná, podobne ako Sajama o kúsok nižšie.

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.

Je to malé, má to korálový útes, největší koncentraci jaguárů, zrají tam leguáni a kvůli množství brodivých ptáků se tam špatně plave, co je to? Touto zemí je …

Často se hovoří o vstupu Turecka do Evropské unie. Je to taková podivná hra. Turecko by chtělo, EU vstupní jednání stále oddaluje. Jednou vadí Kurdové, podruhé islám. Letos v červenci jsme se rozhodli podívat do Turecka sami na vlastní pěst, trochu zjistit jaké Turecko vlastně je. Autobus bulharské společnosti Katev nás hodil za 24 hodin na centrální nádraží do bulharské Sofije. Cesta přes Srbsko utekla rychle, horší byl přejezd srbsko-bulharské hranice.

Na nejvetsim jihoamerickem ostrove (Isla Grande), oddelenem od pevniny Magellanovou uzinou, lezi Ohnova zeme. Oblast, ktera je na severu temer plocha a nadmorska vyska dosahuje max. jen nekolika metru, meni smerem k jihu vyrazne svuj charakter a horske masivy zde dosahuji az do vysky kolem 1500 metru.

První myšlenky o návštěvě východoafrické Keni nás přepadly už rok před cestou. Největší lákadla byla jasná – asi nejznámější africká safari spolu s nejvyššími pohořími Mount Kenya a Kilimanjaro v sousední Tanzanii se staly okamžitě naším cílem.

Začátkem podzimu roku 2004 vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že bychom před sebou měli cestu do Latinské Ameriky. Přišla ale akce GTS a my neodolali letenkám za pakatel. Následovaly 3 měsíce horečného plánování, zjišťování informací, mailování a organizování. 12.února večer jsme se odlepili od přistávací dráhy ruzyňského letiště a vyrazili směr Buenos Aires.