Města

Bílé tričko, černé střevíčky a taktéž kalhoty in black. Nástup ve 4h odpoledne. Jaké to bude, zvládnu to?Budu všemu rozumět? Kdo ví, kdo mi na to odpoví?

Vypadá to, že autobusové propojení mezi Phonsavanem a Louang Prabangem neexistuje. V jedné, druhé, třetí cestovce se ptám, zda je možné odjet z Phosavanu dneška večer a uskutečnit přesun v noci. „no, no, no, only tomorrow“. Jak zjišťuji, nejlepší zdroje informací člověk získá na 5., někdy 10. pokus.

El metro. Nebo taky „el chobotnice“. Jejích 11 chapadel se rozprostírá pod celým hlavním městem a asi nejen já si neumíme představit, jak by vypadal provoz v téhle obří megapoli bez metra.

Když v roce 1979 první islámská revoluce v moderních dějinách smetla krutou vládu šáha Pahlavího nad Íránem, mohl se její inspirátor a velký vůdce Ajatolláh Chomejní konečně vrátit z exilu. Na letišti ho čekalo několik milionů nadšením a emocemi opojených lidí. Reportér BBC se tehdy Chomejního při výstupu z letadla zeptal: „Co cítíte?“. Ten se jen rozhlédl kolem a suše odpověděl: „Nic.“

Jak funguje obrácená forma sexuální turistiky? Do Palmyry jezdí německé dámy zpestřit si život s tmavými a mužnými arabskými hochy. Pro ty je to příležitost, jak velmi příjemným způsobem zlepšit finanční situaci své rodiny …

Maroko je pro nás Evropany asi nejdostupnější africkou islámskou zemí vhodnou pro nezávislé cestování.

Meknes se nám ze všech tří královských měst (Fés, Marakeš, Meknes) líbil asi nejvíce a jeho návštěvu doporučuji, zejména medinu, která je velikostně srovnatelná s medinou Fesu, ale je klidnější a celkově je to příjemné místo pro bloudění úzkými uličkami.

Casablanca se nám moc nelíbila, je to veliké špinavé město evropského ražení, navíc plné lidí. Koloniální architektura je však krásná a odsvěcený křesťanský kostel nedaleko velkého francouzského parku stojí za návštěvu.

Vstávala jsem brzy ráno. Když jsem se podívala z okna, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Všude mrtvo, nikde ani jediný človíček a po včerejších zácpách ani stopy. Večer jsem dostala od majitele hotelu lísteček, na kterém bylo arabsky napsáno, kam jedu, pro případ, že bych si nevěděla rady. Tentokrát jsem se rozhodla navštívit druhou největší perlu Jordánska, město Jerash.

Budík mi zazvonil velmi brzo, protože jsem se do Ammanu chtěla dostat co nejdřív. Majitel hotelu mě neustále přemlouval, abych zůstala déle. Ale i kdybych chtěla sebevíc, další den jsem se musela vrátit do Izraele a času jsem tudíž neměla nazbyt. Jedna noc v Ammanu a hurá zpět do Země zaslíbené, která byla momentálně už rok na pokraji války (jak se všude psalo).

Naši cestu začínáme stylově již ve Frankfurtu. Let do Bangkoku máme totiž s Thai Airways. Křídlo našeho Jumba je ozdobené fialovým znakem orchideje a sympatické letušky, které nás celou cestu ládují a napájejí, jsou také ve fialových úborech.

Po mnoha výletech do Egypta pořádaných cestovní kanceláří jsem se jednou rozhodla, že nebude na škodu věci zkusit to na vlastní pěst. Nějaké zkušenosti se sólo cestováním jsem už měla, několik dobrých známých v Egyptě také, takže zbývalo jen sehnat partu lidiček, kteří se nebojí trochy dobrodružství…

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.