Města

Naši cestu začínáme stylově již ve Frankfurtu. Let do Bangkoku máme totiž s Thai Airways. Křídlo našeho Jumba je ozdobené fialovým znakem orchideje a sympatické letušky, které nás celou cestu ládují a napájejí, jsou také ve fialových úborech.

Po mnoha výletech do Egypta pořádaných cestovní kanceláří jsem se jednou rozhodla, že nebude na škodu věci zkusit to na vlastní pěst. Nějaké zkušenosti se sólo cestováním jsem už měla, několik dobrých známých v Egyptě také, takže zbývalo jen sehnat partu lidiček, kteří se nebojí trochy dobrodružství…

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.

Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbilo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.

Do Jakarty jsme se dostali 40tihodinovým přejezdem Sumatry nonstop autobusovou linkou. Probouzíme se do horkého dne, i když ne tak horkého, jak jsme na Jakartu čekali.

První dny v našem novém domově Bandungu se nesly v duchu neurčitosti a zařizování. Ačkoli nás Ondrovi čeští spolužáci z ČVUT ochotně vzali do jejich 15miliónového domu na „bělošském“ předměstí, bylo nutno si brzy najít vlastní obydlí. Spát na dlaždičkách v hale na posteli provizorně seskládané z neustále se rozjíždějících podušek sedací soupravy se dlouho nedá…

Eilat je jediným izraelským městem u Rudého moře. Izrael při svém vzniku získal pouze 12 km pobřeží. Leží na konci Akabského zálivu, vklíněn mezi Egypt a Jordánsko. Eilat začíná přímo u egyptské hranice, z egyptské strany se na izraelské území dívá hotel Hilton, který byl v roce 2004 obětí terotistického atentátu.

Tiwanaku je vzdálené od La Pazu jen 72 km, takže je to místo ideální pro nedělní výlet. Autobusy tam vyjíždějí od místního hřbitova. I když je to zóna poměrná nebezpečná, vyplatí se riskovat, protože významné ušetříte na jízdném. Pokud byste se rozhodli jet z terminálu nebo případně s některou z cestovek, zaplatíte až pětkrát více.

Jenom jedno město světa se může pochlubit tím, že leží na dvou kontinentech zároveň. Bosporský průliv, který půlí tureckou metropoli, také odděluje Evropu od Asie. Možná i díky tomu nabízí Istanbul fascinující směs východní exotiky a pohostinnosti se západní civilizovaností, luxusem a bezpečím.

Často se hovoří o vstupu Turecka do Evropské unie. Je to taková podivná hra. Turecko by chtělo, EU vstupní jednání stále oddaluje. Jednou vadí Kurdové, podruhé islám. Letos v červenci jsme se rozhodli podívat do Turecka sami na vlastní pěst, trochu zjistit jaké Turecko vlastně je. Autobus bulharské společnosti Katev nás hodil za 24 hodin na centrální nádraží do bulharské Sofije. Cesta přes Srbsko utekla rychle, horší byl přejezd srbsko-bulharské hranice.

Nový den jsme přivítali tradičním vločkovým nášupem v mléku „à la ešus“ a po krátké zastávce u El Gigante de Atacama naše cesta vedla do Humberstone, města duchů, připomínající slávu a prosperitu chilských továren na těžbu a zpracování ledku.

Čína prodělává velký rozvoj a je čím dál jednodušší se do ní dostat. Každému, kdo by si chtěl na krátkou dobu odskočit za exotikou a dobrodružstvím ze Šanghaje, přináší následující článek zajímavý tip.

Křižovatkou kousek od sídla vlády sviští auta, najednou z boční ulice vykluše koník táhnoucí dvoukolák. Vozka jej švihá opratěmi, aby zvíře stačilo přeběhnout magistrálu před blížícím se chumlem automobilů. I ve futuristické metropoli lze spatřit kus latinskoamerického venkova. Ovšem jen velmi vzácně.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.