Města

Začátkem jara 2001 se volání dobrodružství už nedalo dost dobře odolat a tak jsme přemýšleli,kam vyrazíme letos. Volba padla na nejbližší africkou zemi – Tunisko. Z finančních důvodů jsme se rozhodli,že pojedeme vlakem a lodí. Tedy jestli vůbec nějaká loď pojede, informace o lodním spojení ze Sicílie do Tuniska byly dost kusé a rozporuplné.

Do Parati jsme dorazili ve čtyři a po chvíli jsme se ubytovali v pousadě do Careka.

Ahoj, poslední dny byly trochu hektické, tedy trošku se zpožděním další zážitky z Indie.

Casablanca je obrovské, skoro evropsky vypadající, průmyslové město, ovšem nato, abychom naplno utrpěli kulturní šok, to naprosto stačilo.

Praha Dejvice, pět hodin ráno „Paní, no tak, netlačte se!“ křičí jiná paní, která se tlačí jako druhá do autobusu směrem na letiště. Odjíždíme pěkně narvaní, ale co, vždyť je to skoro prázdný autobus v porovnání s tím, co mě prý čeká v Indii…

„Pokud plánujete vycestovat do Bolívie, zvažte všechna rizika vyplývající ze zhoršené bezpečnostní situace a svojí cestu raději odložte,“ varovalo v polovině června na webových stránkách Ministerstvo zahraničních věcí.

Ráno se vydáváme na obhlídku města, procházíme zatím probouzející se bazar a jsme vypuzeni z nádvoří jedné novější mešity.

Zatímco Kalda stále odpočíval, my s Jirkou vedli živou konverzaci. Chvílemi bylo možné pozorovat hnědou Amazonku vlnící se zeleným pralesem. Přistání v Limě jsem bez obav prospala. Nasedli jsme do taxíku za třicet solů a nechali se dovézt k terminálu, odkud měly jezdit autobusy do Arequipy

„Bharát se mi otevírá. Mám před sebou tři měsíce života na jiné planetě, zvané Indie.“ Zveme Vás na pokračování 11ti měsíčního výletu Katky Mandulové po Asii.

„Pojďte se podívat, u mě nakoupíte levně“. Takhle nás někdo láká každou chvíli při procházce Taxcem.

Pokud vás při návštěvě vietnamské Hanoje přepadne chuť na knedlo-zelo-vepřo nebo dršťkovku, nemusí vaše chuťové pohárky čekat až na návrat domů. V Hanoji je totiž Česká hospoda.

Vientiane je hlavní město Laosu a pro nás jedno z nejpříjemnějších hlavních měst, jaké jsme kdy viděli. Působí opravdu rodinným dojmem, asi jako hlavní vesnice. Žádné paneláky, žádné mrakodrapy. Jen pár domků, nějaký ten chrám a hromada motorkářů.

Dnes spíme naposledy v našem útulném hotelu v Daru, zítra v 6.15 odjíždíme do Mbeyi. Užila jsem si nočního města. Odpoledne jsme byli na návštěvě v okrajové čtvrti a vraceli jsme se až za šera. K minibusu nás doprovodil malíř Sayuki a než jsme se dostali na hlavní silnici, byla tma. Hlavní silnice znamená asfaltku, která vede rovně do centra a na ní kolmo navazuji široké prašné cesty, kolem nichž je zástavba s úzkými uličkami. Noční Dar má zas úplně jinou atmosféru. Všude se to hemží lidmi tak do jedenácté hodiny.

Večer jsem si všimla otrhané upoutávky na recepci, která nabízela výlety po okolí. Zaujala mě vesnička Abyaneh. Je to jedna z vesnic, kde se stále drží tradice a ženy nosí květované kroje typické pouze pro tuto oblast. Říká se, že pokud by měl cestovatel navštívit jednu íránskou vesnici, pak by to měla být právě Abyaneh, která je jednou z památek spadajících pod ochranu UNESCO. Vesnice je celá postavená z červených cihel a domy mají dřevěné vyřezávané dveře, okenice a balkóny. Obrázky na hotelové nástěnce vypadaly naprosto úchvatně a proto jsme si výlet zamluvily v hotelové recepci.

Za ty další dva dny v Daru jsem viděla spoustu rozdílů mezi životem jedněch a druhých. Už na ulici vidíte v jakých džípech se někteří vozí a pak přijdete domů k některému malířovi a žasnete…