I když do té doby na kole skoro nejezdil, pořídil si Jiří Bína k padesátce kolo a o pár let později na něm vyrazil do světa. Už přes 15 let na etapy objíždí zeměkouli.
Každý rok zhruba na tři měsíce zmizí sám jen se svým kolem v dalekých krajích, denně ujede kolem 100 km, spí pod stanem… Jeho cesty ho zavedly do několika desítek zemí na šesti kontinentech, v nohách má za tu dobu neuvěřitelných víc než 78 600 km!
Prohlédněte si další fotografie k článku…
To souvisí s mojí spořivostí. K padesátce jsme si koupil kolo a jezdil jsem po Čechách – nejdřív po okolí Prahy, pak i po celé republice. Jednou jsem zahlédl v knihkupectví na Václaváku knihu Cycling New Zealand a koupil jsem si ji. Stála tehdy asi osm stovek. Pak jsem si říkal, že bych tam měl jet, když stála takových peněz. Tak jsem postupně nakoupil stan, spacák, nosiče na kolo, brašny a vyrazil jsem na Nový Zéland.
Říkal jsem si, dokud můžu, tak co nejdál. Od mala jsem byl čundrák, jezdil jsem stopem do Maďarska, Bulharska, Jugoslávie, Rumunska a v roce 69 dokonce i na Západ, ale pak mi to bolševik zarazil. Měl jsem problémy, protože jsem si v osmašedesátém pouštěl hubu na špacír, a navíc mi bratr emigroval ke kapitalistům.
Ty začátky byly hodně náročné, protože jsem předtím nejel ani jednou nikam na kole přes noc. Prvních 14 dní jsem se šíleně trápil. Měl jsem s sebou moc věcí, zbytečných blbostí, po těch 14 dnech jsem polovinu z nich v backpackeru nechal k rozebrání. Změnil se můj pohled na věc, prozřel jsem a zjistil, že je to to nejlepší, co může být.
Toulat se, když je člověk mladý, je snadné. Ve starším věku je na důstojné toulání vhodné jenom to kolo. Cestování pěšky jepomalé, v autě jste za starého mastňáka.
Cestování na kole má dvě velké výhody. Za prvé si o vás všichni myslí, že jste chudý. Protože byste se na kole nedřel, kdybyste měl peníze. Já tomu ještě pomáhám tím, že pořád po dvaceti letech jezdím na tom samém kole, které jsem si koupil k padesátinám. Tedy mám ten samý rám a představec, jinak všechno ostatní už je vyměněné, mechanické díly fungují skvěle. Na oko je to kolo ale otlučené, trochu rezavé, aby bylo vidět, že je to stará plečka. I brašny už mají něco za sebou, aby nekazily image.
Druhou výhodou je, že všichni manuálně pracující vás vnímají jako svého bratra. Oni tam kopou příkopy a vy šlapete okolo a jste stejné krve. Po celém světě vás tak lidé vnímají. Na rozestavěné africké dálnici jsem se mohl ukřičet, jak jsem pořád odpovídal na dvě stále se opakující otázky: „Odkud jsi?“ a „Kam jedeš?“ Nejste pro ně klasický turista. Řada lidí vám sama od sebe nabízí pomoc, jídlo, pití… Dokonce mi i strkají peníze. Říkám jim, ať si je nechají, že mám peněz dost.
Ano, taky se to stane. Zvlášť v hodně chudých zemích, v Africe, ale i v Asii. V Jižní Americe až tolik ne, ale třeba i v Mexiku. Před šesti lety jsem se na ulici v Namibii, která bývá považovaná za velmi bezpečnou zemi, musel poprat o batoh s laptopem a foťákem. Naštěstí jsem vyhrál. Teď naposledy mě v Jižní Africe dvakrát obrali.
JAR je nejrozvinutější země Afriky a jako v každé rozvinuté zemi si na život musíte vydělávat prací, což ne všichni chtějí. A z těch velkých rozdílů mezi chudými a bohatými vzniká napětí. Naopak třeba v méně rozvinuté Botswaně, kde jsou všichni poměrně stejně chudí, jsem se cítil naprosto bezpečně.
Já jsem na žádná nepřišel.
Celá cesta byla motivovaná tím, abych viděl co nejvíc zvěře. Proto jsem z Lusaky v Zambii vyrazil kolem Viktoriiných vodopádů do Botswany, která je na tohle špičková destinace. Na severovýchodě se od hranice se Zambií a Zimbabwe se za řekou Zambezi táhne na jih národní park Chobe, kde žije neskutečné množství slonů. Mezi zvířata vás tam na kole nikdo nepustí, tam by vás ti predátoři odlovili, takže jsem jel s organizovanou exkurzí. Bylo to bezvadné – sloni byli z otevřeného džípu doslova na dosah ruky.
Když jsem na kole jel z Kazunguly na jih do města Nata, projížděl jsem pustinou, kde žijí volně divoká zvířata. Zahlédl jsem třeba hyeny, přes cestu mi procházela stáda slonů… I sloni dokážou být nebezpeční. Když jsou nervózní, tak mávají ušima a kývou chobotem, a v tu chvíli je na čase zmizet.
Z Naty jsem pokračoval na západ do Maunu, kde leží další skvělá oblast – delta Okawango. Její území o rozloze zhruba čtvrtiny České republiky je zatopené do výšky 1,5 – 2 metry pitnou vodou, a proto se tu výborně daří například krokodýlům, hrochům a spoustě dalších zvířat.
V Jihoafrické republice jsem pak zajel do vyhlášeného Krugerova národního parku. Na nesmírně velké rozloze parku je problém najít ty nejžádanější druhy – jako velká africká pětka bývají označováni slon, lev, nosorožec, buvol a levhart. Mně se nakonec povedlo zahlédnout všechny. Velkým problémem parku jsou přemnožení sloni, kteří ohrožují místní ekosystém. Kromě Afriky jste s kolem vyrazil i do dalších koutů světa. Předloni jste projel země bývalé Indočíny – Vietnamu, Kambodži,
No výborně, jen se musíte naučit v tom jezdit. Přiletěl jsem do Hanoje, smontoval jsem kolo, a když jsem vyjel, sevřel se mi žaludek. Samozřejmě je taky rozdíl, když jedete na kole naloženém a nenaloženém, s nákladem se kolo chová jinak. Trvá mi tak dva tři kilometry, než to dostanu do paže. Silnice jsou tam zaplavené motorkami. Jezdí se v rojích mnohem blíž u sebe, v řádu deseti centimetrů. Postupně jsem si zvykl a naučil jsem se plynout s proudem jako ryba ve vodě. Další otázkou jsou dopravní předpisy. Zejména ve Vietnamu na ně úplně kašlou, nikoho nezajímá zelená nebo červená. V Kambodži už to bylo lepší a v Thajsku naopak na červenou striktně zastavují.
Ač to působí zvláštně, Aljaška je naprosto skvělá cyklistická destinace, protože silnice tam vedou v údolích a není tam moc velké převýšení. Přitom tam najdete nejvyšší vrchol celého světadílu Denali. Co se týče zásobování, je fakt, že jsou časté úseky, kde 300 nebo 400 km nic není. Takže je potřeba pivo, což je základní cyklistická potravina, nakoupit a nabalit do brašen, a možná přidat i něco k jídlu.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Pro mě je důležitá veličina, kterou jsem si stanovil pro výskyt medvědů, ale v Botswaně to fungovalo i na výskyt slonů – ph faktor. To je počet hoven na jeden kilometr. Pokud bylo ph větší než 10, tak mi bylo jasné, že potkám medvěda. V takovém případě se musíte správně chovat – to znamená všechno, co je cítit – nejen jídlo, ale i kosmetiku – pověsit nejméně sto metrů od stanu na strom. Když někde vaříte jídlo, stan si postavíte o kus dál, a ještě jinde pověsíte jídlo na strom. Je to takový trojúhelník. Medvědy jsem zahlédl přes den na silnici. Oni špatně vidí, a tak zaútočí, pokud se cítí ohrožení. Na kole je výhoda, že když se postavíte do pedálů, jste docela velký. Měl jsem s sebou i sprej proti medvědům. Ale vždycky, když jsem potkal medvěda, jsem místo spreje vytáhl foťák.
Žádné itineráře, to nemám rád. Rozhodnutí, kam jet, mi zabere tak tři hodiny. Příprava na cestu spočívá v tom, že se podívám na mapu, odkud kam chci jet, zjistím, kdy tam prší, někdy také jestli jsou tam nějaké převládající větry a pak si řeknu, co bych chtěl tak zhruba vidět. Dopředu zařizuju jen letenky a bydlení po příletu, většinou si dávám tak tři noci na aklimatizaci nebo kdyby mi nepřišlo kolo. A jakmile sednu na kolo, začnu si to strašně užívat.
Normálně váží kolo se vším všudy – nosiče, brašny a vybavení – asi 35 kilo. Pokud jsem někde, kde není voda, tak s sebou vezu desetilitrový vak na vodu čili to je deset kilo navíc. Když jsem v Namibii projížděl trasu, kde čtyři dny nebyla voda ani jídlo, tak to bylo třeba dalších 18 kilo. To samé v Austrálii.
Tak samozřejmě píchlé duše, nejvíckrát na Aljašce, kde je drsný sopečný písek. Dvakrát denně jsem měl defekt. Už mi docházelo lepení, když jsem potkal Francouze, který mi dal svoje a doporučil mi speciální pláště. Od té doby jezdím na Marathon Mondial od Schwalbe, které jsou speciálně vyráběné pro expediční cyklistiku, a píchnutí už jsem řešil jen párkrát.
Další defekt jsem řešil třeba v Jižní Americe na Antiplanu v Bolívii na solných pláních. Projížděl jsem největší solnou pláň světa Salar de Uyuni, která je vyschlá, a pak částečně zatopenou Salar de Coipasa. Bylo to naprosto úžasné, na hladině se odrážely obláčky, bylo to jako jet v nebi. Nikde nikdo a modrá obloha nad vámi i pod vámi. Sranda přestala, když se hladina vody začala zdvihat z deseti centimetrů až na půl metru. Říkal jsem si, sakra, kdy to skončí! No nakonec jsem z toho dostal a přejel až do Chile do národního parku Villarica. Odtamtud jsem se vydal přes hory a v noci nasněžilo. No a jak jsem tak tlačil kolo sněhem, sůl z těch plání se společně s roztátým sněhem dostala, kam neměla. Další den jsem nasedl na kolo a šlapal jsem na prázdno.
Naštěstí byla za pár set metrů opravna kol, kde mi to spravili. Když se mi ale to samé stalo kousek od Richmondu ve Virginii ve Spojených státech, řekli mi v cyklistickém obchodě, že to nejde spravit. Většinou totiž v těch méně rozvinutých zemích, stejně jako tady za totality, jsou všichni manuálně zruční. Nebo jim spíš nic jiného nezbývá. Lidi udržují všelijaké vraky aut, na kole svaří, co se dá, zkrátka to umí. Jen nesmíte mít hliníkový rám.
Jenom v Čechách. V Evropě jsem jinak na kole moc nebyl, to si nechávám, až budu fyzicky úplně na dně. Pomoc je tady vždycky blízko.
Všude! Nevím, kam pojedu letos, ale je ještě spousta zemí, kde jsem nebyl.
Ani náhodou. Jezdit sám je na tom to nejlepší. Je to absolutní svoboda. Zároveň samozřejmě i absolutní zodpovědnost. Když cestou člověk udělá nějakou botu, tak si to sám taky vylíže. Ale když jedete s někým, musíte se neustále na něčem domlouvat. Kudy se pojede, kde se bude spát. Podstatná je ta svoboda. Čtvrt z každého roku strávím venku pod širou oblohou. Dělám si, co chci. To je vůbec to nejlepší, když si člověk může dělat absolutně to, co chce. Nikdo mi neříká, co mám dělat. Já nikomu neříkám, co má dělat, což je taky podstatné. Starám se jen o to, abych se najedl, vyspal a občas si nechal vyprat. A jinak je mi všechno fuk. Kdo to nezažil, tak to nedokáže docenit.
| Na kole začal Jiří Bína jezdit po padesátce a na první dlouhou cestu se vydal v 55 letech. Během následujících 15 let projel na kole desítky zemí na šesti kontinentech. Na první delší cestu se vypravil na Nový Zéland, dvakrát se vydal do Austrálie, během čtyř výprav projel Severní Ameriku od Aljašky po Mexiko. Dvakrát se vrátil do Jižní Ameriky – poprvé projel světadíl od severu z Bolívie na jih až po Ohňovou zemi a podruhé z Paraguaye a Uruguaye od východu na západ až do Chile. V Asii putoval na kole po Japonsku, Koreji, Tchaj-wanu, Vietnamu, Kambodži, Thajsku a Malajsii. Loni se už podruhé vrátil s kolem do jižní Afriky. |
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
Wow, klobouk dolů! Máte můj ohromný obdiv!