Žiješ v městečku Glenorchy na severním cípu jezera Wakatipu na Jižním ostrově NZ. Jak obtížné bylo zapadnout do místní komunity?
Umím si představit, že zapadnout do malé, semknuté komunity na pokraji divočiny není úplně snadné nikde na světě – takže v mém případě „vyprofilovat“ se v Glenorchy také nebylo úplně jednoduché. Určitě pomohlo zapojení se do různých veřejných komunitních projektů ve volném čase. Zásadní obrat přišel se spuštěním komunitního webu www.glenorchycommunity.nz, který jsem iniciovala a který se stal informačním centrem celé Head of the Lake, jak se oblasti kolem Glenorchy říká.
K přijetí do společnosti mi pak určitě výrazně pomohlo působení v místním záchranářském kynologickém týmu a zejména jedna ze záchranných akcí, kterou jsem absolvovala se svým psem Žakem přímo v Glenorchy a při níž jsme zachránili život ztracené turistce.
Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Novozélanďané jsou pověstní svou otevřeností. Co je na tom pravdy?
Kiwis, jak si Novozélanďané sami rádi říkají, jsou velmi vřelí, pohodoví, slušní a přátelští, do jisté míry velmi důvěřiví a nezkažení různými u nás již zcela běžnými nešvary, dalo by se říci, že v mnoha ohledech jsou až naivní. Ale to je přesně to, co je na nich úžasné. Na druhou stranu je tu pro nás již méně komfortní anglosaský přístup jisté společenské povrchnosti a pravidlo „jsem stále v pohodě a svými problémy nechci nikoho obtěžovat“. Trvá déle, než se dostanete pod oficiální, publikovanou „masku“ a zjistíte, jak se u vašeho novozélandského kamaráda věci skutečně mají.
Jak se novozélandská mentalita liší od té české?
Na nejvyšší příčku v kvalitách novozélandské společnosti stavím nepokřivený morální kodex a hodnoty. I když i zde se situace bohužel mění, stále ještě není normou, že se běžně lže, podvádí, krade, chytračí k vlastnímu prospěchu – a ještě je člověk za hrdinu, že obešel systém…Například aniž by se jednalo o praktiky policejního státu, policie zde má stále patřičný respekt a ve společnosti se těší uznání.
Rovněž dobrovolná činnost je zde praktikována v pro nás nezvyklém rozsahu. Zdravotní záchranáři St. John, hasiči, obdoba horských záchranářů, nižší úroveň notářských služeb (tzv. Justice Of Peace) nebo jen organizace jednorázových akcí či projektů je zde běžně vykonávána bez nároku na odměnu a systém s tímto nastavením vyloženě počítá. Odměnou dobrovolníkům je „pouze“ vlastní uspokojení a společenské uznání. Zní to jako utopie? Nikoliv. Jen trochu jinak nastavené hodnoty.
Jaký vztah mají „domorodci“ k „přistěhovalcům“?
Nový Zéland je dnes výrazně kosmopolitní zemí s vysokou dávkou tolerance vůči jakémukoliv národu, zejména městské aglomerace jsou opravdu multikulturní. Osobně jsem si nikdy žádných xenofobních komentářů nevšimla. V poslední době a s nástupem fenoménu „overtourism“ (přetlak turistů, pozn. red.) sílí obavy z opravdu masového nárůstu turistů z bezedné Číny a výhrady k chování čínských turistů a také nespokojenost s negativy campervanového cestování. Nutno říci, že obojí z mého pohledu oprávněné…
S rekordním přílivem turistů se potýkají i jiné destinace. Jaké problémy tenhle fenomén s sebou nese na NZ?
Osobně si myslím, že pro Nový Zéland je overtourism nejpalčivější problém a největší výzva. Země, která desetiletí žila více či méně v izolaci, se během několika krátkých let stala extrémně vyhledávaným cílem turistů z celého světa. Ve městech, jako je např. Queenstown, se jedná o nárůst návštěvníků třeba o 500 %. Negativní následky na sebe samozřejmě nenechaly čekat – nedostatečná nebo poddimenzovaná infrastruktura, velké problémy s dopravou, se znečišťováním, rychlejší amortizace veškerých struktur (např. údržba horských treků a chat) nebo nedostatek kvalitních lidských zdrojů. Zmatek panuje v legislativě a zákonech, které často nestíhají reagovat na obrovský nárůst v komerční rovině, a vznikají tak díry a nejasnosti ve výkladu různých pravidel, nařízení, podmínek či při získávání různých licencí či oprávnění.
Pro to, abys mohla na NZ začít podnikat, bylo v minulosti zapotřebí získat povolení k trvalému pobytu. Jak obtížné to je?
Získání permanentní rezidence, tedy povolení k trvalému pobytu (předstupeň k občanství), vždy patřilo k ne právě jednoduchým procedurám. Přínos daného žadatele pro novozélandskou společnost se zohledňuje pomocí bodového hodnocení – v potaz se bere vzdělání, schopnosti v daných oborech, rodinná situace, zkušenosti, záměry do budoucna atd.
Jak finančně náročné je na NZ rozjet podnikání?
V zásadě není. Při splnění veškerých podmínek obnáší založení „limited company“, tedy obdoby našeho „eseróčka“, vyplnění on-line formuláře a zaplacení něco kolem NZ$ 400, zřízení bankovního účtu a zorganizování dalších záležitostí. Něco jiného samozřejmě nastává v případě, že chcete získat rezidenci prostřednictvím např. obchodní investice, tedy si ji „koupíte“. Pak mluvíme řádově o milionech NZ$.
V čem je obchodní jednání s Novozélanďany jiné oproti Čechům?
I v obchodním jednání se setkáte s podobnými specifiky, jaká jsem popsala výše. Často jsou businessmani otevření, přátelští, sází se na váhu slova – tedy i ústní dohoda prostě platí, ne vždy se nutně podepisují smlouvy. Platí tu vysoký standard důvěry, poctivost se nediskutuje, společnost je daleko méně opatrná, lidé se implicitně nepodezírají. V mnoha případech bychom tyto projevy obchodního jednání v našich evropských poměrech považovali za nemožné. Mám na mysli spíše menší firmy či rodinné společnosti, v top managementu či korporátních společnostech toto platí méně.
Jako první jste se s cestovkou True Travel na českém trhu profilovali jako specialisté na NZ. V čem máte podle tebe konkurenční výhodu oproti ostatním?
Věřím, že v tom, že na Novém Zélandu dlouhodobě žijeme, zemi pouze nenavštěvujeme, je to náš domov. Nový Zéland je naší jedinou destinací a máme tuto zemi skutečně rádi, máme tedy osobní a dlouhodobý vhled do společnosti, jejích hodnot a mentality.
Jaká je tvá klientela, jsou to Češi nebo i jiné národnosti?
Zatím převažuje česká a slovenská klientela, okrajově se ale objeví i zájemci z jiných zemí. Navíc se snažíme obrátit i trochu opačným směrem a několikrát za posledních pět let jsme přivezli Novozélanďany do ČR s dceřinným projektem True Czech. Jednalo se vždy o velký úspěch – 16denní zájezd v malé skupině ukázal naši zemi ve všech spektrech – od historie, kultury, přírody a outdooru až po místní kuchyni.
Jak se v poslední době změnily požadavky a přání českých návštěvníků?
Jedná se o diferenciaci zejména v požadavcích na kvalitu ve všech sférách cestovních služeb (ubytování, doprava, průvodce) a touha po opravdovosti, po unikátním zážitku. Klienti jsou pak ochotni sáhnout i do větších hloubek svých bankovních účtů a my se snažíme jim nabídnout skutečně poctivou službu, neobírat je o peníze za nic – s plným nasazením, s maximální péčí a znalostmi, s přístupem, který se často z běžného vztahu klient–cestovka přehoupne do velmi přátelské roviny. To je pro mne osobně asi ta největší odměna a satisfakce, nesmírně si těchto vazeb vážím.
Konkurence v nabídkách cestovních kanceláří obecně roste. Je tento trend patrný i na Zélandu?
Nový Zéland si již od dob Pána prstenů udržuje přední příčky v popularitě a zájmu ze strany českých a slovenských cestovatelů. Samozřejmě na sebe adekvátní reakce ze strany cestovek nenechaly dlouho čekat. Na druhou stranu si myslím, že je díky rozdílnosti v nárocích na kvalitu a způsob cestování možné prosperovat i při vyšším počtu strategických hráčů na domácím trhu.
Na Novém Zélandu je situace trochu jiná – zde je pouze několik (tři nebo čtyři) velkých, zastřešujících institucí v cestovním ruchu, model stovek malých cestovek s různou destinační specializací, jako je u nás v ČR, zde neexistuje.
Působíš i jako průvodce po národních parcích. Je na to potřeba nějaká speciální licence?
Ano, pro to, abyste na NZ mohli legálně provádět v národních parcích (ale nejen tam) za komerčním účelem, je potřeba být tzv. concessionary, tedy získat povolení ke komerčním aktivitám v národních parcích. K tomu je potřeba předložit celkem rozsáhlý business plán, safety audit (tedy vnitrofiremní bezpečnostní normy), doložit praxi v oboru a zaplatit jednorázový poplatek (řádově v tisících NZ$ dle lokality). Pak každoročně odvádíte poplatky Odboru životního prostředí (DOC – Department of Conservation) za počet klientů, které jste odprůvodcovali, a za další položky související s provozem komerčních aktivit. Ne všude na NZ je ale dnes možné licenci získat – některé parky již mají stop stav a nové licence nevydávají, jste tedy odkázáni na stávající poskytovatele služeb.
