ROZHOVOR: Válečná novinářka Lenka Klicperová nejen o posledních cestách do Iráku a Kurdistánu

Lenko, dovolte mi pro začátek jednu nepříjemnou otázku. Vzhledem k bezpečnostní situaci v místech, do nichž se jako novinářka vydáváte, se vyrojilo i pár odpůrců vašich cest. Jak to snášíte?

Už jsem si zvykla, že lidi (z mě ne úplně známého důvodu) popuzuje, že jezdím pracovat do bezpečnostně rizikových oblastí. Já pořád nerozumím tomu, proč je přijatelné, aby byl válečný novinář muž (jemu se tleská a obdivuje se) a když dělá něco podobného žena, plive se po ní, že je hloupá husa, která riskuje. No, válečný reportér riskuje úplně stejně jako válečná reportérka, kulky jsou pro každého stejné. Myslím, že ale pomalu lidé začínají chápat, že tady nejde o to, jestli jsem žena nebo muž, ale jestli jsem schopná svou práci dělat dobře.

Předpokládám ale, že skupina obdivovatelů a příznivců je stále větší, že ano? 🙂

Věřím, že ano, spousta lidí mi podporu vyjadřuje a už si tak nějak zvykli, že to, co dělám, možná není obvyklé, ale že se jen snažím dělat práci, kterou miluji, nejlíp, jak umím.

Zrovna jste se vrátila z další cesty spolu s kolegyní Jarmilou Štukovou. Co bylo tentokrát vašim cílem?

Právě jsme se vrátily z Iráku, z arabské části. Pracovaly jsme ve Fallúdži, která byla právě dobyta zpět na Islámském státu a fotily jsme i na frontových liniích, které se už teď přesunují k Mosulu. Ten bude dalším cílem operací irácké armády a jejích spojenců.

Poslední dobou se většina vaší práce točí právě okolo problematiky Islámského státu. Není mnoho lidí v Česku, kteří by dokázali situaci v místě zhodnotit lépe než vy. Jak byste tedy popsala současnou situaci?

Islámský stát v současné době ztrácí své pozice, jeho území se zmenšuje, v Iráku už ovládá pouze město Mosul. V Sýrii je také tísněn, jednak režimními vojsky kolem Aleppa (a tam nejde jen o Islámský stát, ale i o další povstalce, FSA (Free Syrian Army), frontu an Nusrá a další islamistické skupiny)  a pak převážně kurdskými jednotkami na severu. SDF (Syrian Democratic Forces) postupují na Eufratu, právě teď se snaží dobýt město Manbič, klíčové pro zásobování Islámského státu. Ale situace se může teď měnit dramaticky rychle, dalším cílem bude určitě středisko IS ar-Rakká.

Mnohem podrobnější informace najdou lidé ve vaší knize Na dostřel Islámského státu. V ní se věnujete nejvíce čemu?

Právě situaci na kurdských územích a jejich boji proti Islámskému státu. Je to pro mne jediné území Sýrie, kam se mohu jako novinářka dostat, na území ovládaná režimem Bašára Asada nemohu, odmítl mi udělit vízum. Proč asi? Pro mne je to nakonec potvrzení mé novinářské práce. Stručně řečeno – Asad je podle mne diktátor a pokud mne diktátor považuje za nepřítele, je to v pořádku. Dostat se do Rožavy (kurdská území na severu Sýrie), také pro novináře není jednoduché, ale to se mi naštěstí daří díky kontaktům. Jinak novináři už skoro tři měsíce mají z irácké strany stopku a mohou přes hranice jen obtížně. Na Blízkém východě je obecně pro novináře hodně obtížné pracovat, stane se velmi lehce, že se vládnoucí garnituře znelíbí vaše články a nedají vám prostě vízum nebo povolení do určité oblasti, kam chcete. Nicméně Islámskému státu na dostřel je hlavně o příbězích tamních lidí, o válce, o motivech lidí jít bojovat… A vyšel už také druhý díl – Islámskému státu na dostřel II.

Výtěžek z prodeje knihy jde na konto sbírky SOS Kobani, kterou jste založily spolu s Markétou Kutilovou. Jak už peníze pomohly?

V únoru jsme do Kobaní dovezly prvních skoro 400 tisíc ze sbírky. Měla jsem je prostě ve fotobrašně. Nakoupily jsme za ně školní pomůcky a léky pro nemocnici. Teď bychom na podzim chtěly podniknout další cestu a pokud se nám podaří, dostat do Kobaní lékařské vybavení. Bude to logisticky hodně náročné, Turecko nás nepustí přes hranice, budeme muset jet složitě přes Irák…

Je pro vás jako novinářku důležitá spolehlivá a schopná „parťačka“?

Pro mě nesmírně. Moc mě to nebaví ve světě samotnou a navíc takhle hostilní prostředí vyžaduje kooperaci v tandemu. Skoro všichni váleční novináři ve světě pracují ve dvojících nebo i ve větších skupinách. Mně to nejvíc vyhovujeme, když jsme dvě. Můžeme se na sebe spolehnout, je nám spolu dobře, z těžkých věcí si umíme udělat strašně černou srandu a jenom díky tomu se dají přežít všechny ty věci, které jsou jinak k nepřežití – to, že spíte tři hodiny denně, jste unavení, hladoví, nedaří se vám, je vedro nebo zima, úřady vám hází klacky pod nohy… Novinařina ve válečné zóně je nesmírně náročná – fyzicky i psychicky.

S Markétou Kutilovou již pracujete dlouho. Jak vaše spolupráce začala?

Známe se od roku 2008, kdy jsme se potkaly kvůli Kongu a postupně jsme zjistily, že si sedíme, že nás zajímají podobné věci, prostě jsme se našly. A věřím, že už si zůstaneme až do konce. Stejně jako moje další parťačky z Femisphery – Jarmila Štuková a Olga Šilhová. Zrovna teď jsem někomu vysvětlovala, že naše přátelství je výjimečné. Nejsme kamarádky, které spolu chodí jen konverzovat do kavárny. Zažily jsme toho už spolu moc a ocitly se i v těžkých situacích a to skutečné přátelství prověří.

Lenka Klicperová fotí příběhy ve válkou zničené Sýrii. Pokud by vás zajímalo, jaké to bylo v Sýrii ještě před vypuknutím války, přečtěte si článek, který jsme vydali na webu v roce 2010. Veronika Vaňková procestovala Sýrii a Libanon a navštívila dnes už téměř k návštěvě nepředstavitelná místa jako Palmýru nebo Allepo.

Už ze začátku bylo nakousnuto téma bezpečnosti. Dostala jste se za poslední roky své práce do opravdu nebezpečných situací?

Samozřejmě. Pohybuji se na frontových liniích, kde jsou odstřelovači někdy i jen 200 m od vás, kdykoliv může dojít k útoku. To už skoro „běžná“ věc. Ale opravdu drama jsem zažila v únoru v Sýrii, kdy jsem byla asi 4 hodiny pod neustálou palbou, byla jsem prostě v regulérní bitvě s malou jednotkou, kdy opravdu kulky skoro pořád svištěly kolem uší. Naštěstí jen kolem. Jenže z toho podle mne zase vznikl můj nejlepší soubor válečných fotografií. Válka bez rizika prostě nejde fotit ani o ní psát. Musíte být blízko, prožívat to, co lidi kolem vás, abyste dokázal správně zachytit. To platí od dob Roberta Capy. Nemáš dobrou fotku? Nebyl jsi dost blízko. Únorovou bitvu na přehradě Tišrín jsem si byla jistá, že nepřežiju. To bylo opravdu hodně na dřeň. Ale stálo to za to, i kdybych tam neudělala žádnou fotku. Spousty věcí jsem prožila a pochopila během těch pár hodin, kdy vám jde opravdu o život. A ti, kdo tam bojují, už to takhle mají roky. To je obdivuhodné.

Nejširší nabídku průvodců a map Iráku (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak se sama sebe snažíte ochránit před rizikem na cestách?

Riziko při cestách do válečných oblastí je úplně něco jiného, než když jedete třeba s batohem do Asie. Je to specifické, riziko únosu nemůžete vyloučit nikdy, vždycky se může něco podělat a můžete mít prostě jen smůlu. Jinak jediné, co vás může do jisté míry chránit, jsou tamní lidé. Tedy důvěryhodné kontakty. To je podle mne základ přežití v konfliktní zóně. A musíte mít štěstí. I zbloudilá kulka může zabít kdykoliv a kohokoliv. A čím víc máte zkušeností, tím lépe. Dá se dopředu odhadovat, co přijde a případně se na to připravit.

Z cest vozíte nejen psané reportáže, ale také hodně silné fotografie. Jakým formátem se dá podle vás předat nejvíce?

Já myslím, že paradoxně větší dopad mají třeba knížky a psané reportáže. Videoreportáž nebo film do televize proběhne jednou a většinou se k němu moc lidé nevrací. S knížkou je to jiné. Naše série Islámskému státu na dostřel byla a je úspěšná a já z toho mám radost. Mám radost, že si ty knihy lidé kupují, vracejí se k nim, půjčují si je mezi sebou, prostě trefily jsme se s Markétou do tématu, které lidi zajímá a zároveň tu není nikdo jiný, kdo by se bojem s Islámským státem zabýval tak jako my tři – já, Markéta a Jarmila.

Připravujete v současnosti další knihu?

Já osobně už dlouho pracuji na příběhové knize se slavným českým válečným fotografem Antonínem Kratochvílem. Připravujeme výběr jeho nejlepších fotek a já k tomu budu psát texty, příběhy těch fotek. Je to časově náročné, nejdřív musím vyzpovídat Antonína, pak nechat všechno přepsat a pak teprve začít sestavovat texty. Bude to první kniha Antonínových fotek, kde bude stejnou měrou zastoupen i text. Těším se na to, až to budeme mít všechno pohromadě. Antonín mě pobavil, když mi zdůvodňoval, proč si vybral ke spolupráci mě – chci někoho, na koho už se střílelo! Je to pro mě velká pocta a snad to zvládnu se ctí.

7 sálů, 30 osobností, 25 přednášek, 10 filmů a 25 workshopů. Další cestovatelskou sezónu zahajuje Festival OBZORY 12. – 13.11.2016 v Praze. Největší cestovatelská akce roku. Pečlivě vybrané přednášky ze všech aktuálních cestovatelských TOP destinací, čerstvé expedice, důkladné know-how pro cestovatele, exotické jídlo,  skvělá atmosféra, místo, kde se potkávají fajn lidi, předvánoční market užitečných dárků… vše na jednom místě v Praze (Filozofická fakulta UK), o víkendu 12. – 13.11.2016. Více na www.Festival Obzory.cz.