ROZHOVOR: Tereza Schindlerová – Jak cestovat za babku i s dětmi

Jak se dokážete dva dospělí a dvě děti sbalit jen do batohů? Jste minimalisti? Kolik kilogramů s vámi většinou putuje?

Je to tréninkem – cestujeme často, takže sbalit se je pro nás otázka chvíle. Bereme podobné množství věcí na 3 dny jako na týden, je v tom pak už minimální rozdíl. A na místě kdyžtak přeperu, klidně v ruce. Nejhorší je to s hračkami pro děti – samá těžká autíčka, ale aspoň si to starší syn nosí sám.

Je na letišti problém s přepravou nějakých věcí pro děti? Vyhodili vám během prohlídky nějaké vaše osobní věci?

Naopak, pro malé děti s sebou můžete mít i tekutiny nad 100 ml a je vtipné, jak to na některých letištích museli specifikovat – tuším, že v Bratislavě museli napsat, že Cola se jako pití pro dítě nepočítá. Pití pro děti nám neprošlo jednou – ve Stockholmu a to s odůvodněním, že si můžeme za kontrolou natočit vodu z pítka

Máte nějaký tip, co by měli všichni rodiče dětem zabalit do letadla?

Hodně svačin a u nás nejvíc zabírají tyto: palačinky na sucho se skořicovým cukrem (ať z marmelády není nepořádek), suché těstoviny a ovocné kapsičky. Oblíbenou hračku – někdo dětem do letadla kupuje novou, já nejsem zastánkyně. Ale občas na cesty koupím samolepkovou knížku.

Co by si měla každá rodinka na cestu zabalit do lékárničky pro děti?

Za mě je tím nejužším základem teploměr a čípky na horečku a pak něco na alergii (fenistil/zyrtec)

Trpí děti na bolesti uší v letadle? Jak na ni?

Nechci to bagatelizovat, ale za mě je toto téma trochu nafouknuté. Dětem jsem nikdy dopředu neříkala, že by je uši mohly bolet – proč je strašit a učit je to, když to třeba vůbec nebude jejich případ. Máme za sebou několik desítek letů s dětmi a staršího bolela ouška 2x, mladšího nevím – logicky, mi to neřekne, ale kojí se, tak snad dobrý. Já ouška nijak preventivně neřeším a kdyžtak nasadím prso a staršímu žvejku.

Chtěli byste navštívit nějakou zemi, ale odkládáte to kvůli věku dětí, délce letu, nebo třeba nebezpečí?

To ano. Zrovna teď jsme se bavili o cestě vlakem do Kišiněva. Jenže v tom vlaku jsou prý štěnice a to si s dětmi nelajsknu. A taky bychom po dětech chtěli jít pouť (camino) v Japonsku.

Jedí s vámi děti v místních restauracích, street foodech, nebo sebou vozíte primárně jídlo z domu, či si na cestě vaříte sami, kvůli možným otravám?

Děti jedí s námi a teď už jsou naštěstí oba ve věku, kdy je to jednodušší a neřeší se příkrmy apod. Dodnes si pamatuju ten moment, kdy jsme měli teprve první dítě a já mu ve Španělsku k večeři vařila těstoviny a nám krevety. Těstoviny nechtěl, chtěl ty naše krevety. Od tý doby je miluje.

Někdy s sebou vozím ovesné vločky na snídaně (v Koreji jsem je nemohla sehnat) a večeře si většinou vaříme na ubytování – často těstoviny a jednoduchá jídla. Otravu jídlem jsem na cestách za poslední dva roky měla vždycky jen já a vždy po mořských plodech.

Nejširší nabídku průvodců a map Jižní Koreje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kde se dětem nejvíce líbilo a cítili se jako doma? Navazují v zahraničí kontakty s místními dětmi, nebo pociťují jazykovou a kulturní bariéru?

Těch cest mají za sebou tolik, že mi nepřijde, že by děti vyloženě vnímaly jednotlivé destinace jako takové. Myslím ale, že staršímu se nejméně líbilo na Špicberkách, protože to oblíkání x vrstev a mráz -25 stupňů bylo opravdu hodně. To je ostatně další destinace, kam se chceme po dětech vrátit.

Jazykovou bariéru nevnímají – neřeší to. Prostě si začnou hrát. Je to kouzelný, kéž by člověk vydržel být takovým dítětem bez ostychu a předsudků až do dospělosti. Myslím, že ani moc nevnímají odlišný vzhled lidí – v Jižní Koreji o tom nepadlo ani slovo. Prostě lidi.

Kolika jazyky se domluvíte? A nebojíte se cestovat s dětmi právě díky jazykové bariéře, pokud by nastal nějaký problém?

Domluvím se anglicky, francouzsky, hůř portugalsky, něco málo španělsky a jen pár slov čínsky 😀 Manžel k tomu zvládne němčinu. Jazykové bariéry se nebojím, ale nejnáročnější to bylo právě v Jižní Koreji – museli jsme mít stažený speciální překladač a třeba najít nějakou adresu v tom zcela odlišném systému bylo občas dost těžký.

Co vnímáte jako největší pozitivum při cestování s dětmi? Proč by měly rodiny s dětmi více cestovat?

Pro nás je cestování přirozená součást života – a s tím spojené objevování, rozšiřování si obzorů. Cítím i sama na sobě, když jsem delší dobu doma, jak se člověk uzavře ve své bublině. Navíc dneska lze cestovat velice jednoduše a za pár korun – čím menší děti, tím za mín.

Největší pozitivum na cestování je, že na stará kolena budu mít fajn vzpomínky a moje děti se nebudou bát vytáhnout paty z domu.

Do jaké země už byste se nevrátili a proč?

Nedávno jsme s manželem probírali, že bychom už nejeli do zemí, jejichž režim nechceme podporovat. V roce 2016 jsme byli v Íránu, teď bychom tam z tohoto důvodu nejeli. Stejně tak třeba na Kubu, ale tam jsme ani nebyli.

Máte nějaké negativní zážitky, kdy jste si řekli „tak tohle s dětmi už raději ne, to je moc“?

Nic mě nenapadá. V Jižní Koreji bylo děsné vedro a vlhko, až z toho děti měly vyrážku. Ale nebyla to situace taková, že bychom si řekli, že to byla chyba. Nicméně příště bychom pro návštěvu Koreje zvolili spíš jaro/podzim.

Na cestách hodně využíváte HomeExchange. Jaká byla vaše nejlepší a nejhorší zkušenost?

Nejlepší zkušenost byla asi loni o Vánocích na Floridě – měli jsme pro sebe vilku s bazénem a golfovým vozíkem a to celé v uzavřeném a hlídaném areálu s ostatními domky, golfovým hřištěm, stezkami, rybníčkem – byla to pro nás jedinečná zkušenost, kterou bychom normálně v hotelu nikdy nezažili.

Nejhorší zkušenost s HE byla asi ve Španělsku, ale nesouvisela s Home Exchange. V noci mě vzbudil randál na chodbě našeho apartmánu, vzbudila jsem Martina, že někoho máme v bytě. Děti spali ve vedlejší ložnici. Strašně jsem se bála. Ukázalo se, že to není v bytě, ale za dveřmi na chodbě si opilec spletl dveře a snažil se dostat domů.