Jak žije indická komunita v Čechách? Kde se naučit bollywoodskému tanci a jak je náročný? V čem jsou Indové jiní? A jak silné je indické přátelství? O tom všem s tanečnicí Lucií Linhartovou.
Vyučujete indický bollywoodský tanec a máte ráda indickou kulturu. Co bylo ve vašem životě první?
Indický tanec ke mně přišel jako první. Okamžitě mě okouzlil. Hned jsem se ho chtěla naučit a radovat se z pohybu, který je spojen s herectvím. Vyprávět příběhy a objevovat v sobě netušené schopnosti. Díky tomuto tanci jsem si začala užívat svou ženskost, zjemnila jsem se, ale zároveň jsem zesílila jako osobnost a získala zdravé sebevědomí. S indickou kulturou jsem se seznamovala postupně s rostoucím počtem indických přátel a neuvěřitelných indických zážitků jak v Praze, tak na divokých cestách do Indie.
Indie je dosti „bláznivá“ země a člověku chvilku trvá, než ji začne brát takovou, jaká je. Jaký máte vy sama vztah k Indii a jak dlouho jste jej budovala?
Ve mně Indie nebudí dojem bláznivosti. Pro nejednoho Evropana je to možná jiná planeta, kterou nemůže přijmout, pro mě je ta odlišnost v pořádku – takzvaně bratelná od prvních momentů, ač jsem tedy mnoho bláznivých chvil zažila! Jedna z věcí, kterou mě Indie naučila, je přijímat vše takové, jaké je. Vybudovat si vztah k této nádherné a různorodé zemi plné neuvěřitelných extrémů, zemi s bohatými tradicemi, s usměvavými lidmi a s nejkrásnějšími ženami na světě pro mě nebyl problém. Zkrátka pokaždé mi bylo v Indii dobře. Můj syn oslavil třetí narozeniny v Bombaji a vypadal velmi spokojeně, dokonce posléze i jeho pediatrička. Moje maminka byla naopak z Indie naprosto vyděšená a nesdílela se mnou nadšení, čímž jen potvrzuje rozporuplné reakce na Indii. Zato já už se nemůžu dočkat, až zase pojedu nespoutaně na motorce kličkující v té chaotické dopravě a budu jen zírat na krásu přítomného okamžiku.
Nezapomenutelná. Jeden z nejkrásnějších momentů v mém životě, který určil mé další indické směřování. Nikdy nezapomenu na první pohled z letadla, na tu rozlehlost nekonečného města, která mě ohromila až k pláči.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Spolupracujete se spoustou indických kolegů i tady v České republice. Jaký je podle vás zásadní rozdíl mezi Čechy a Indy?
Indové, na rozdíl od nás Čechů, mimo to, že jsou usměvavější, jsou více spjati se svými tradicemi. Líbí se mi způsob, jakým si váží starších lidí a ctí svou rodinu. Nikdy jsem je neslyšela stěžovat si na rodiče, ať už byla situace jakákoliv. Jsou ale mnohem emotivnější a citlivější, jak v prožívání přátelství, tak v lásce. Ze začátku pro mě byli nevyzpytatelní a často jsem byla překvapována jejich reakcemi. Nesčetněkrát jsem nevěděla, jestli se mám smát, či se rozčílit, nebo být smutná. Jsem za tuto zkušenost moc ráda, jelikož mě naučila asertivnímu přístupu a zlepšení komunikace pracovní i vztahové.
Stýkáte se také s indickou komunitou v České republice. Jak byste ji popsala?
Je velmi pospolitá, drží při sobě. Indové žijící v Čechách se setkávají při všech důležitých oslavách a svátcích a podporují se ve svých aktivitách. Mají radost, když my Češi s nimi chceme sdílet jejich kulturu. V mém počínání cítím velkou podporu indické komunity.
Tanečnice Lucie Linhartová: Lucii Linhartové je 31 let, vystudovala herectví a pět let se naplno věnuje bollywoodskému tanci. S indickým tanečníkem Omem Sasidharanem založila školu indického tance v Praze. Jezdila trénovat také do Indie – Pune, Bombajiči Dillí. Nyní vyučuje pravidelně bollywoodský tanec v Dance Factory, na indickém velvyslanectví a na mezinárodní škole ISP v Nebušicích. Se svojí profesionální taneční skupinou Om Dance Academy vystupuje při různých příležitostech – firemní večírky, svatební oslavy, festivaly a události pořádané nejen indickým velvyslanectvím. Jejím cílem je rozdávat radost tancem a pozitivní energii, kterou je tento tanec naplněn a také rozšiřovat indickou kulturu za hranice indické komunity v Česku. Lucie má mezi Indy v Praze mnoho přátel. Když zrovna netančí, věnuje se svému malému synovi. |
Co vlastně většinu Indů vede k tomu, aby začali žít u nás?
Buď je to studium, nebo lépe placená práce, či vlastní podnikání. Nárůst prosperujících indických restaurací značí, že je v Čechách po indickém jídle poptávka. Samozřejmě také láska bývá příčinou. Žije zde mnoho česko-indických rodin. To prolínání kultur mě fascinuje, naše světy se tím vzájemně obohacují.
Dodržují tedy své tradice a zvyky i tady a většinou se nesvezou na „české vlně“?
Někteří mí přátelé se rádi svezou na české vlně a rozvolní své zvyky, někteří zase naopak striktně dodržují zásady, ve kterých byli vychováni a zůstávají vegetariány, nepijí alkohol, apod. Nelze to zevšeobecnit. Líbí se mi, že absolutně nesoudí naše zvyky a počínání.
Setkáváte se občas se situacemi, kdy Indové nechápou naše vnímání některých skutečností?
Ano, všimla jsem si, že se pozastavují například nad páry v ulicích, které jsou příliš intimní, já bych si toho dříve nevšimla. V dobrém slova smyslu občas debatujeme nad emancipovaností evropských žen. Někdy se střetávají naše názory ve vnímání času. Určitě spěchají méně než my. Bohužel já se v tomto směru „poindičtila“ a mám docela problém dorazit někdy někam včas.
Čeho si sama na indických přátelích nejvíce ceníte?
Toho, jak cení hodnotu přátelství, jak jsou vždy ochotní pomoci i uprostřed noci. Jsem s nimi velmi uvolněná a nemusím se přetvařovat. Když jsem se ocitla v nelehké životní situaci, byli tu vždy pro mě, podrželi mě a rozveselili. V naší taneční skupině se přirozeně nastavil indický zákon přátelství jako nejvyšší norma. Můžeme se o sebe takzvaně opřít kdykoliv je potřeba a máme se moc rádi takoví, jací všichni jsme. Cítím se ve své malé česko-indické komunitě v bezpečí, je to má rodina.
Bollywoodský tanec je plný energie, zajímavých pohybů a krásných kostýmů. Můžete se jej naučit dobře i u nás, nebo je zkrátka nutné vyrazit za hranice Evropy?
Za sebe můžu říci, že jsem se nejvíce naučila od mého indického tanečního partnera Oma Sasidharana. A nebyla to tedy procházka růžovým sadem. Fyzicky i mentálně jsem šla až na dno svých sil, prožila jsem autentickou indickou taneční drezúru. Nevzdala jsem se a s odstupem času jsem mu velmi vděčná. Předal mi také nadšení ze samotné výuky studentů, a to věnovat se každému individuálně a věřit tomu, že úplně každý se může tomuto tanci naučit. Snažím se to vše nyní předávat svým studentům (samozřejmě v polidštěné mírnější verzi) a největší odměnou mi je, že za mnou chodí i Indové, abych je jejich tanec naučila. Určitě je vždy dobré si zjistit, kde a od koho se lektor tanec naučil.
