Mořský indián, výtvarník a filmař. Především však dobrodruh tělem i duší. Pepa Prokop se vydal společně s kapitánem Martinem Dolečkem na plavbu přes Atlantik. Čerstvě dokončil o jejich putování film, netradiční cestopis Death or Glory: Atlantic ocean.
V rozhovoru prozradil, jak takové cesta na lodi probíhá, co mu plavba přes Atlantik vzala i dala.
Jak dlouho Ti, Pepo, trvalo, než se rozhodneš, že vyprovodíš zkušeného kapitána Martina Dolečka na plavbu kolem světa tím, že s ním přepluješ Atlantik?
Většinou takovýhle rozhodnutí dělám ze dne na den. Jakmile se objeví nějaká lákavá příležitost, skočím po ní. Člověk se totiž nesmí dlouho rozhodovat, jinak o tu příležitost přijde, nebo si to začne promýšlet tak důkladně, že si to nakonec rozmyslí. Jakmile se už rozhodnu, začne shon. Tentokrát jsem měl na přípravu a sehnání nějakých peněz pár měsíců. Naštěstí odbyly problémy s vízy apod., protože jsme měli být i po doplutí vlastně v EU. Martinique je francouzský a Kanáry španělské.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Kdy vlastně Vaše spolupráce a přátelství začalo?
Vše začalo rok před vyplutím na lodi La Grace, což je největší česká dřevěná plachetnice, replika pirátské brigy, se kterou jsem plul z Gibraltaru na Kanáry. Na palubě této pozoruhodné lodi jsem pobyl tři týdny a někdy v tento čas se v Las Palmas ukázal Martin na lodi s otázkou typu: „Máte štěstí, že jdu zrovna kolem, s čím potřebujete poradit?“, na rtech. Chvíli zde pobyl a za tu krátkou dobu jsme se stačili domluvit na spolupráci na jeho předchozích dokumentech o přeplavbě, vzali si na sebe kontakt. Pak jsme se v Čechách párkrát sešli a já se pustil do práce. Jelikož se pak Martin cítil být mým dlužníkem, přislíbil, že mě vezme s sebou.
Pro Tebe to byla vlastně úplně první takto dlouhá cesta. Je něco, co si dopředu nečekal a pak Tě to, ať už příjemně nebo nepříjemně, překvapilo?
No, co mě překvapilo bylo určitě to, že na oceáně jsou po celou dobu maličcí ptáci. Vždycky jsem si myslel, že ptáci jsou předzvěst pevniny, ale to platí asi jen pro racky. Další nečekaný oceánský poutník byl motýlek. Ten však pravděpodobně vždy vystoupil z nějaké velké kontejnerové lodi, na které se i dost možná vylíhl. Anebo to byly duše námořníků…
No jinak na sobě pozoruji takový zvláštní jev. Vždycky na cestách velice často myslím na domov, českou krajinu a na lidi, které mám rád. A pak když jsem doma, často myslím na krajiny v dálkách a širé oceány.
Kudy vlastně celá Vaše plavba vedla?
Naše cesta začala tam, kde jsme se poznali. Na Kanárských ostrovech, kde kotvila už nějaký čas Martinova loďka. Takže v polovině listopadu jsem přiletěl do Las Palmas, kde už mě Martin očekával. Ovšem zdrželi jsme se zde déle, než jsme čekali, protože loď jsme připravovali na ty nejtěžší podmínky. Každý kdo někdy měl loď ví, jak intenzivně zaměstnává.
Po dvou měsících jsme konečně vyrazili jihozápadně, směrem ke Kapverdským ostrovům, jediné možné zastávce na naší plavbě. Po víc jak týdnu jsme už byli poblíž ostrovů, ale rozhodli jsme se, že je vše v pořádku, tudíž zastávka není nutná. Museli by jsme si zase znovu zvykat na mořskou nemoc, která zmizí až po několika dnech. A tak jsme pluli další tři týdny a po 30ti dnech jsme dorazili na ostrov Martinique v Karibské oblasti.
Přes měsíc jsi neměl možnost opustit opravdu minimální prostor. Kolik metrů čtverečních k pohybu jste vlastně měli oba k dispozici?
Netuším, kolik to je přesně metrů čtverečních, ale naše loď Alya II je dlouhá 7,7 metrů a široká může být tak 3 metry. Všude v podpalubí jsou uvázané plastové nádoby s pitnou vodou a spousta dalších věcí, takže se prostor uvolňuje až časem.
Do tohoto prostoru by se teoreticky ještě jeden člověk vešel, ale prakticky si to nedokážu představit. Já jsem spal ve špičce, což normálně bývá kapitánské lože. Martin totiž chtěl být blíž ke kormidlu, aby mohl rychleji zareagovat v případě nutnosti.
Death or Glory: Atlantic ocean Experimentální, psychologicko-cestopisný dokument, se spoustou svěžích animací. Film Pepy Prokopa zobrazuje strasti i slasti každodenního života námořníka na malé plachetnici, i osobité putování po ostrovech. Sleduje cestu dvou neohrožených dobrodruhů napříč Atlantikem. Které tam někde na západě, za nezměrnou krajinou údolí vln čeká vytoužený Karibik. |
Musí být určitě dost náročné vydržet ve dvou lidech, měsíc vkuse v podstatě bez hnutí. Kolikrát jste se s Martinem pohádali?
Musím říct, a to mě popravdě taky docela překvapilo, že hádek bylo za plavbu naprosté minimum. On prostě člověk musí táhnout za jeden provaz, musíte spolu vycházet, jelikož tam nikdo jiný není. Jen ti, které si vezete v sobě.
Druhá věc je, že když se pluje ve dvou, vlastně se často míjíte. Jeden jde na hlídku a druhý jde spát, protože za tři hodiny už musí zase vstávat. Trvalý nedostatek spánku je klasickým příznakem při dálkových a zejména osamělých plavbách.
Zkus nastínit, jak vypadá takový klasický jeden den na podobné plavbě?
Většinou začíná den na moři víceméně probdělou nocí. Zpočátku jsme měli hlídky šestihodinové, ale nakonec jsme to roztrhli po třech hodinách, takže vyšly za jednu noc dvě na osobu. Přes den už se hlídky nedrží, protože jsme povětšinou oba na palubě a koukáme se kolem. Pak přijde na řadu nějaká snídaně, příprava oběda, i to nádobí se musí umýt. Každou chvíli se musí přehodit ráhno nebo skasat, vytáhnout či zrefovat plachty (cca 1x – 5x za den), spravit elektrického pilota, po tu dobu ručně kormidlovat a zkoušet chytat ryby. Nebo prostě člověk často jen sedí a kouká kolem sebe a hlídá, jestli je vše v pořádku. A pokud vše v pořádku je, užívá si to, pokud ne, má hned o program postaráno.
Pokaždé, když člověk vchází na palubu, musí ihned zkontrolovat tři věci: odkud fouká vítr, jaký máme kurs a hlavně, kde je v tu chvíli ráhno a nehrozí li nějaký nekontrolovatelný obrat přes mou hlavu. Pak přijde krásný západ slunce a to je doba na večeři a poté se domluvit na hlídkách a jeden jde na tři hoďky spát.
| Pražská premiéra úvodního experimentálně cestopisného dokumentu Atlantic Ocean z projektu Death or Glory, který na společné plavbě natáčel Pepa Prokop, můžete vidět na cestopisné přednášce Martina Dolečka ve čtvrtek 19.2. v hotelu Fortuna City v pražských Strašnicích od 18:00. Přijďte podpořit významného českého mořeplavce. |
Ve filmu sám říkáš, že když jste pak zakotvili na Martiniku, máš chuť jen chodit a chodit. Jak dlouho sis tam pak zanedbaný pohyb vynahrazoval? 🙂
Na Martiniku jsem strávil ještě měsíc a kousek, než mi letělo letadlo. Karibik je nádherné místo, ačkoliv jsem se tam někdy cítil jako z jiné planety, protože tu byli jen místní (povětšinou černoši), bohatí turisté anebo bohatí jachtaři. Do toho my, mladí a chudí. Ale i zde se našlo spousta dobrých lidí.
Toulal jsem se s batohem na zádech a spal jsem na plážích, v džungli i v horách. Nikam jsem nespěchal a užíval si svobody a přívětivosti ostrova.
DEATH or GLORY: Atlantic ocean_trailer from Josef Prokop on Vimeo.
Z celé plavby vznikl i film s nádhernými a milými animacemi. Kromě postprodukce, režie a kamery byly i ony Tvoje práce. Jak Tě napadlo film takhle oživit?
S kamerou mi samozřejmě pomáhal na cestě i Martin, ale s animacemi je to poměrně jednoduché. Mě už docela dlouhá léta živí především tvorba animací, takže jsem už od začátku věděl, že tam něco animovaného bude. Už přímo na oceáně jsem si leccos promýšlel, protože tam toho času je dost. (Ačkoliv pak leccos dopadlo úplně jinak, než jsem tam vymyslel.)
Ono je vlastně dost těžké připravit poutavý film z plavby, která je jistě po čase dosti stereotypní. Jak vznikl nápad na film?
To zase souvisí s tím, že už se dlouho motám kolem filmů a byl by to vlastně hřích, nenatočit o takovéhle cestě film. Ale tu látku jsem chtěl uchopit jinak, aby to nebyl jen obyčejný cestopis. K tomu mi pomohla spousta prostředků, ale hlavně můj osobní pohled na věc. Ne vždy bylo za ten půlrok do smíchu, a bylo potřeba dostat do filmu i to.
Samozřejmě vždycky je problém, když se opravdu něco vážného děje, nikdy nemáte čas nebo sílu ještě to točit. V první řadě bylo třeba užít si cestu a bezpečně doplout. Film byl až na druhém místě, nechtěl jsem až doma ze záběrů zjišťovat, co jsem vlastně viděl. Film nesmí omezovat výpravu. Pro mě, jako pro filmaře, leckdy bylo těžké najít cestu, jak určité místo vyřešit, aby ta informace byla autentická. Jak se mi to povedlo, musí soudit jiní.
Martin Doleček se vydal obeplout na plachetnici svět. Jak je momentálně na tom jeho plán?
Martin je momentálně po dvou letech na skok v Čechách. Má problém s financemi, jelikož pluje bez jakýchkoliv finančních sponzorů a tudíž na jeho lodi nenajdete jediné logo. Momentálně kotví na Novém Zélandě, zhruba polovinu zeměkoule má za sebou. Dále ho čeká obeplout Austrálii, pak Indický oceán, Mys Dobré naděje a znova celý Atlantik do Karibiku.
S filmem hodláš uspořádat promítání, kde se s tebou dá popovídat a film vidět?
Co se týče filmu, tam už je to s financováním složitější. To se bez sponzoringu asi neobejde, jelikož mi tenhle film bez financí trval vyrobit dva roky (neintenzivní práce, musel jsem i vydělávat na jídlo). S dalším pokračováním se to musí vyřešit lépe. Snad se nám to podaří. Na promítání bude jedinečná možnost, pokud nás někdo bude chtít podpořit.
Promítání bude na dvě kola. Prvních několik uděláme společně s Martinem, které doplní přednáškou o plavbě Panamou a Pacifikem. Těchto jedinečných přednášek bude málo, protože do konce února zase odlétá zpět na Nový Zéland (Trhové Sviny, Letohrad, Žamberk, Praha). V druhém kole budu jezdit film prezentovat já a těch už bude víc, jen se to ještě musí vše dobře naplánovat. Zatím jen prozradím jaká místa se chystají v druhém kole: České Budějovice, Kopřivnice, Praha, Ostrava, Brno, …
Aktuální informace ohledně projektu DEATH or GLORY najdete na facebooku. Sledovat můžete také web Krásu jachtingu www.krasajachtingu.cz nebo Hedvábnou stezku www.hedvabnastezka.cz.
