ROZHOVOR: S Peggy a Adamem o svatební cestě dlouhé 8100 kilometrů

Markéta „Peggy“ Marvanová a Adam Záviška svou svatbu oslavili dost extrémním způsobem. Celý kontinent přejeli od východu k západu naloženi veškerou výbavou. Na trati tato dvojice čelila silným dešťům, povodním, bouřkám, ale i závějím sněhu a nelítostným vedrům. Měli možnost projet dech beroucí a nedotčená místa světa, na která se mnoho lidí nevydá.

Proč jste zvolili zrovna tuto náročnou trasu?

Jsme blázni do horského kola. Už jsme měli za sebou závod Tour Divide, který měří 4431km a byl nejdelší svého druhu do doby, než vnikl skoro dvakrát tak dlouhý American trail race. Až teprve potom, co jsme plánovali ho jet, jsme přemýšleli, jestli by to neměla být i svatební cesta. Doslova jsme si říkali „když tohle nebude naše svatební cesta, tak co pak budeme muset vymyslet, abychom to ještě trumfli?“

Která část trasy se vám nejvíce líbila?

 Colorado nikdy nezklame. To je prostě země plná úžasných hor. Nejkrásnější sjezd a moment jsme z pohledu krásy zažili v Utahu, kdy jsme ze sněhových vrcholů sjeli dolů přímo na traily do vyprahlých červených skal – Moabu. Za největší samotou a nejtěžšími momenty bychom se pak vrátili do Nevady. Ale pravda všechny ty nevadské krize mají s odstupem své kouzlo. Na jednu stranu mě mrazí, když jen koukám na ta naše videa z tohoto drsného a vyprahlého státu. Na druhou stranu projet Nevadu na kole zanechalo ty nejsilnější vzpomínky.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Cestovali jste tzv. nalehko? Nebo jak jste řešili vybavení?

Hodně nalehko. Paradoxně i přestože jsme jeli 46 dní, stále to pro nás byl závod :). Měli jsme přibližně šest kilo výbavy a kolo. Vzhledem k tomu, že jsme projížděli nejen přes pouště, ale i vysoké hory a sníh, bylo to zredukované na minimum. Ale nutno dodat, že na kole jsme na nejpustějších místech vezli až deset litrů vody.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kempovali jste?

Spíš bych to nazvala nouzové bivaky. Člověk jede co nejdéle, a když už to nejde, tak si někde ustele. Východní část byla v tomto komplikovanější, protože prakticky jediné místo, které není soukromé, jsou kostely. Proto jsme často spávali u nich. V Oklahomě jsme měli povodně a bouřky, takže spaní bylo náročnější. Na západě už byla jen samota a hory, tam se dalo spát všude. Ale v Nevadě a Utahu bylo takové vedro, že se moc dlouho spát nedalo. Člověk musel jet na kole a vytvářet si vánek, aby se úplně nevypařil.

Jaký byl nejtěžší moment cesty?

Když jsme spali v té nejhorší bouřce, co jsme kdy zažili. To jsme se celou noc báli o svůj život. Nebylo kam se schovat. Jen jsme doufali, že to neuhodí do nás. Nejsou to zážitky, které by se daly předat, ale je mi už teď jasné, že při popisování této noci v dokumentu bude v sále úplné ticho.

Chtěli jste to někdy vzdát?

Není to pro nás obvyklé, většinou se při závodě jen soustředíme na výkon a vzdávání a myšlenky na něho jdou stranou. Ale tady to bylo tak těžké, že jsme takové myšlenky měli. Ale jen myšlenky, protože dá se tady vůbec vzdát? Kam? V nejhorších místech jste sami a vzdát nejde. Kdo by mě odtamtud dostal? Když mi došla voda v poušti a měla jsem to 60km k nejbližší vodě. Vzdát ale člověk nemůže. Jen jede, co to jde. Nemáte na výběr. Jedete o život. Na člověka jdou mdloby z vedra, ale musí vydržet a jet. Skoro nikdo tady těmi místy nejezdí ani autem, ani na motorce. Jsou nebezpečná, terénní, pustá. Není kam vzdát. Ani když jsme byli v té nejhorší bouřce, nebylo kam utéct. Nezbývalo nám než doufat. A když to všechno člověk překoná, je to euforie, v další vesnici se nají, napije a je mu skvěle. Najednou není proč vzdávat. Zahodit ujetých několik tisíc kilometrů by byla škoda. S touto větou člověk jede už tak od 5000. kilometru.

Co vás během cesty nejvíc překvapilo?

Spousta věcí. Byla to zaručeně největší jízda našich životů. Pohybovali jsme se na hranici našich možností. Bylo to 13 amerických států naostro. V divočině, bez zabezpečení, na vlastní pěst. Regenerace nestíhala, naše svaly byly tak zakyselené, jako už snad nikdy nebudou :D. Bylo to jako by se rozežíraly zevnitř. A přesto, nedovedu si představit lepší svatební cestu! To je asi to největší překvapení. A další největší překvapení? To přichází na konci dokumentu a nechci ho proto prozrazovat ;).

Jaké jsou vaše tipy na cyklo cestování po Evropě?

Nejultimátnější bikepackingovou trasu, kterou v Evropě známe je ‚Trans Dolomity‘. Úchvatných 260 kilometrů pro všechny, kteří chtějí poznat Dolomity ze sedla horského kola. Něco krásnějšího bych opravdu jen těžko hledala.