ROZHOVOR S PAVLOU JAZAIRI: Cestovatel by si měl uvědomit, že cizincem je on a že nejlepší věci k němu přijdou náhodou

Po roční odmlce se letos zase společně sejdeme na největším českém cestovatelsko-outdoorovém festivalu OBZORY. Hory, treky, cestování, divoká voda, běh, kolo, skialp, dobrodružství – to vše a mnohem více pod jednou střechou. Přijďte 13.-14. listopadu na setkání cestovatelů a dobrodruhů. Moc se na vás těšíme!

Pavlo, kdy jste podnikla svou úplně první velkou cestu za hranice Evropy a jaká byla?

Bylo to do Alžírska, šedesátá léta, kdy země konečně získala nezávislost. Poprvé jsem viděla opravdu jinou civilizaci, krajinu a také poušť.  Nádherná vegetace, nekonečné rozlohy, krajina obnažená na kost. Barvy, vůně, ale hlavně lidé a jejich způsob života. 

Co se podle vás od té doby z pohledu cestovatele a novináře nejvíce změnilo?

 Nastoupila globalizace a s ní spojený konzum. Pokud jde o Alžírsko, dlouho jsem tam nebyla, ale slyšela jsem, že je zaplavené umělohmotnými odpadky, což si bohužel dovedu dobře představit. Všechny země třetího světa jsou dnes tímto způsobem zamořené. Po kdysi tak čisté poušti poletují igelitové sáčky, hory odpadků na ulicích měst, každý vodní tok je proměněný ve stoku. V Africe, kde přetrvává povrchová kanalizace, jsou kanálky zanesené plastikem. Vytvářejí se tak močálky, do kterých se vracejí malaričtí komáři. K tomu nutno připočítat civilizační vymoženosti jako motorová vozidla. Hlavně pak motorky. Výsledek jsou zamořená města a obludné dopravní zácpy. V Indii, odkud jsme se letos v březnu vrátili, dokázali lidé na motorkách zahltit města natolik, že se v nich už nedá chodit pěšky.

Ale nechci být nespravedlivá! V těchto zemích se také zlepšilo zásobování elektrickým proudem a do školy chodí víc dětí. Nehledě na plné obchody – všude nakoupíte všechno, stejně jako doma. Kromě ovšem těch pěkných věcí, které se vyráběly dřív. Dnes jsou i vyšívané mexické blůzky „made in China“.

Jak jste se pod vlivem všech svých zážitků změnila vy sama?

Tak, ledacos jsem se asi dozvěděla. Že svět je úžasně pestrý a zajímavý. Že čím více toho víme, tím více si uvědomujeme, že nevíme téměř nic. Že lidé jsou v podstatě na celém světě stejní, a že by nám nemělo být jedno, co se s nimi a s naší planetou děje. Že prach jsi a v prach se obrátíš.

Celý profesní život se zaměřujete zejména na problematiku tzv. třetího světa. Je možné ještě tento pojem dneska vůbec používat, nebo se už rozdíly smazávají, ekonomická moc se přesunuje a rozdělení na „my“ a „oni“ už dneska nemá úplně opodstatnění?

Bohužel si myslím, že třetí svět se od nás „na západě“ odlišuje ještě víc než jindy. Globalizace do těchto zemí ledacos přinesla, ale myslím, že ještě více jim vzala a také je poškodila. Hospodářsky jde o nekalou konkurenci. Třetí svět je možná ještě větší měrou než kdy dřív využíván jak zdroj levné pracovní síly, zásobárna surovin a tak dále. Nastupuje nová vlna jakéhosi kolonialismu, kdy je novým predátorem zejména Čína. V Africe, v Asii a v Latinské Americe i nadále přetrvává obrovská chudoba, většina tamních obyvatel žije ze dne na den, což se prokázalo i v posledních měsících během epidemie a následné karantény.

A když se na dnešní svět díváte s plnou hlavou svých zážitků, vnímáte jej spíše pozitivně nebo negativně?

Svět vnímám, nebo se o to snažím, realisticky. Nic není černobílé. Věřím v energii přírody, v energii mladých lidí. Dá se říci v sílu života.

Hodně jste se zaměřovala na Blízký východ a arabský svět. Jakým směrem se dnes z vašeho pohledu ubírají země jako Írán, Pákistán nebo Irák?

Každá z těchto zemí je naprosto jiná, ale jejich problémy jsou si podobné. Poznaly diktaturu, v lepším případě mají dnes autoritativní vládu. Aby člověk pochopil, co se tam děje, musí znát dějiny. Kdo tyto země ovládal a jakým způsobem. Jsou to islámské země, ale třeba si stále opakovat, že každé náboženství vzniká z lidské potřeby nastolit funkční společenský (byť boží) řád. A že každé z nich je zneužitelné a může sloužit jako politický nástroj. Jmenované země jsou rozdílné, ale každá z nich hledá vlastní cestu a pravděpodobně bude trvat ještě dlouho, než ji najde a vykročí po ní.

V jaké zemi jste vlastně strávila nejdelší čas? Co jste se o ní díky tomu dověděla?

Pravděpodobně, když spočítám měsíce, ne-li roky, tak to v poslední době bude Indie, která je tak obrovská a mnohotvárná, že ji vnímám jako subkontinent. Docházím k názoru, že mě nejvíc – ať jsem kdekoliv – zajímá lidská civilizace, jak se vyvíjela, její plody. Tedy kultura a umění. V tomto ohledu a na základě mých cest mi Indie připadá nevyčerpatelná. Bohužel nemluvím žádným z místních jazyků, ale čtu indické autory, zajímám se o indická náboženství, která jsou nejen nositeli tradice, ale všech kulturních projevů na subkontinentu. Mám také v Indii přátele. Víc než známé nebo kamarády, ale skutečné přátele, s kterými se navzájem navštěvujeme. V mém domě jsem je hostila už dvakrát. Zkoumání Indie, ale také jiných zemí a civilizací, mi do života přináší nový, radostný a obohacující rozměr. Tím, že se snažím své poznání předávat dál, dostal můj život nový smysl.

Člověk má pocit, že už jste viděla snad všechno. Co vás naposledy na cestách, i přes vaše zkušenosti, šokovalo či překvapilo?

Opravdu jsem zdaleka neviděla všechno a stále bych ráda viděla víc. Během poslední cesty jsem v Indii byla opravdu šokovaná, jak rychle se věci mění. Mám velmi ráda město Mumbai (dříve Bombaj). Už ani nespočítám, kolikrát jsme zde byli. Je to nádherné živé město, velmi rozmanité. Každá čtvrt má svůj charakter. Mumbai, město bohyně Mumby, dříve tedy Bombaj, z portugalštiny „dobrý záliv,“ bývalo město rybářů a dnes je obrovským přístavem. Po Mumbai chodíme hlavně pěšky a nejraději kolem moře, po předlouhé promenádě, kde se procházejí všichni, kteří se touží nadýchat čerstvého vzduchu a užívat nádherného pohledu na záliv. Byty v domech, které promenádu lemují, patří mezi nejdražší na světě. A teď si představte, že namísto promenády zde vzniká dálnice, snad dokonce tříproudá! To mě tak šokovalo, že snad už nikdy do Mumbaie nepojedu.

Pokud by za vámi přišel někdo, kdo se poprvé chystá právě do vámi zmapovaných oblastí, do jaké země byste ho poslala, aby si zažil co nejmenší kulturní šok?

Těžká otázka. Osobně si myslím, že nejdřív by cestovatel začátečník měl poznávat Evropu a nejlépe pěšky nebo na kole. Krásná je značená poutní cesta Francií a Španělskem do Santiaga de Compostely. Takzvaná Cesta hvězdy. Chodí tudy mnoho mladých lidí, někteří cestou pracují. Například pomáhají se sklizní a podobně. Je také možné projít Itálií do Říma – něco po čem jsem toužila, ale na co už nemám dost sil. Řecko, Sicílie, jih Itálie, jih Francie, jih Španělska – tolik skvělých destinací!  Znám lidi, kteří projeli Evropu na kole, malý stan, spacák, nespěchali a viděli všechno, co ti ostatní minou. Chce to jen se rozhodnout. A pokud toužíte jet mimo Evropu, určitě je dnes cenově dostupné a dostatečně bezpečné Maroko, také Turecko. Velmi ráda bych se vrátila do Iránu, nádherná a bezpečná země, pokud se nebudete míchat do politiky (což platí ale také v Turecku), ale jako bývalá novinářka riskuji, že si koupím letenku a pak nedostanu vízum. Moji kamarádi milují Gruzii, ale sama to tam neznám. Tolik na začátek.

Kam a proč byste naopak poslala jen velmi zkušeného cestovatele?

Velmi zkušeného, to nevím, to ví on sám. Já si myslím, že člověk, kterého zajímá kultura a civilizace, by měl poznat Egypt. Všude se tam asi nedostane, ale pojedete-li podél Nilu, případně do Nového údolí, ale také do Alexandrie a do Suezu, tak uvidíte opravdu hodně. Mně osobně uchvátilo Mexiko. Kdybych byla mladší a měla ten čas, udělala bych co mnoho cestovatelů: začala v Mexiku a podél pobřeží dojela až do Patagonie. A ovšem Brazílie, která je mnohem více než Rio, a Amazonka. Pochopitelně Indie, neuvěřitelně bohatá země od severu až na jih. Himaláje, prameny svatých řek, Ganga, Kalkata, jih, jeho města, jeho chrámy, západní i východní pobřeží. Všechno!

Dnes se hodně mluví o ekologických dopadech cestování. Já si stále myslím, že to ale z velké části dokáže vyvážit to obrovské poznání, které tak celé generace získávají. Jaký je váš názor?

Je jasné, že cestování letadlem kvůli zábavě a legraci zodpovědné vůči životnímu prostředí není. Člověk si to musí nějak ospravedlnit, protože takový je dnes svět. A jinak to nejde, nemáme-li před sebou neomezený časový prostor. Ale lidé, kteří jsou mladí a mají čas, mohou kombinovat. A mnozí to také dělají. Takové cestovatele velmi obdivuji a také jim závidím. Znám dost mladých lidí, kteří si před nástupem na vysokou školu vyhradí na cestování celý rok. Osobně myslím, že je to skvělý nápad. Ozřejmí si, co chtějí, získají zkušenosti, nadhled, poznají svízele cesty, osamostatní se, otuží se… Chce to mít odvahu a rozhodnout se, ale kdy jindy než v mládí.

A závěrem vás poprosím o pár vašich tipů, jak cestovat tak, abyste se navštívené zemi dostali co nejvíce pod kůži?

Ze všeho nejdřív by cestovatel měl mít čas a otevřenou mysl. Není to snadné, protože všichni máme předsudky a jsme zvyklí na svoje prostředí, na známý životní styl. Bude vám spoustu věcí vadit, nejen jídlo a podnebí – v Indii například lidé řvou, je tam strašný hluk. V Africe se vám bude zdát, že jsou dotěrní, nebo naopak málo přátelští a podobně. Člověk si musí uvědomit, že cizinec je tu on a měl by respektovat, jak se obyvatelé té které země chovají. Vědět, co je pro ně důležité. V muslimské zemi proto nechodí v šortkách nebo dívky v tričku na ramínka. Vždy je zdvořilý, zdraví a odpovídá na pozdrav. Pěkně poprosí, mluví s lidmi, i když na to nemá náladu. Když ho pozvou (třeba na večeři po půstu v domě Ramadánu) jde tam a projevuje jim úctu. Nedere se, kam nemá a tak dále.

Zpočátku svého cestování jsem si vždy poměrně přesně naplánovala, kam chci jet a proč. To je sice fajn, ale nejlepší věci jsou právě ty, které k nám přijdou šťastnou náhodou a přinášejí nové poznání, otevírají nečekané obzory. Proto se snažím, pokud možno, nic neodmítat. S ohledem na bezpečnost samozřejmě.

Tak šťastnou cestu!

Pavla Jazairiová

Na jedné z posledních Pavliných cest vznikla krásná kniha Z Etiopie a odjinud, kterou můžeme s nadšením doporučit!