Rozhovor s Otakarem Hulcem a povídka Alana Patona

Alan Paton: „Sponono“ (ukázka)

Zrovna dnes mi přišel dopis od Sponona. Byl samá výčitka. Ptá se, proč jsem mu neodpověděl na předchozí dopis. Píše: „Takže jste stejný jako všichni ostatní, co s člověkem, který udělá chybu, zacházejí jako s onucí? Vždy jsem Vás považoval za důvěryhodného člověka, ale teď se za Vás před svými přáteli stydím.“ „Proč jste tak obrátil?“ ptá se mě. „Dřív jste vždycky držel slovo, ale změnil jste se.“ Svůj dopis končí prohlášením, že tahle moje proměna je „opravdu výborná“.

Myslím, že bych se měl proti tomuto obvinění, které zpochybňuje charakterové vlastnosti, jejichž existencí jsem si u sebe byl vždy víceméně jist, nějak bránit. To, že si mou obhajobu jeho přátelé někdy přečtou a upustí pak od příkrých soudů, je velmi nepravděpodobné. Přinejmenším mi to však poskytne příležitost vylíčit jednoho okouzlujícího uličníka, který očekával, že mé chování k němu zázračně předčí způsob, jakým se choval on ke mně. Jak si vlastně takové vznešené ideály vytvořil? To opravdu nevím, neboť se jimi rozhodně neřídil. Avšak věděl o nich, a zatímco sám sebe pokládal za příliš slabého, než aby se podle nich choval, ode mě to očekával a nikdy mi neopomenul vytknout, když jsem jim nedostál.

Při jedné příležitosti, navíc za těch nejnepravděpodobnějších okolností, se jimi ovšem řídil, a to s lehkostí a elegancí, jež by dělala čest dokonce i světci.
Sponono byl hoch z kmene Xhosa, který se do nápravného ústavu dostal poprvé, když mu bylo šestnáct. Mé první setkání s ním bylo rozhodně neobvyklé. Požádal o slyšení u ředitele v naléhavé soukromé záležitosti a byl ke mně tedy uveden vrchním vychovatelem, panem van Dykem.
„Tak tedy, Sponono,“ začal jsem, „řekli mi, že si přeješ mě vidět.“
[…]

(Původně in Alan Paton: Tales from a Troubled Land. New York: Charles Scribner’s Sons 1961. Přeložil Milan Orálek.)