Rozhovor s Milanem Daňkem o smyslu i nesmyslu cestovatelských festivalů

Milan Daněk sleduje festivalovou scénu z pozice diváka i promítajícího a hlavně: je autorem a ředitelem jednoho z nejpříjemnějších festivalů s názvem Rajbas.

Milane, co Tě vedlo k tomu vytvořit festival Rajbas?

Předně musím odpovědět, že se určitě nepokládám za autora Rajbasu. Dobrý festival ani autora mít nemůže, ale naopak musí reagovat na dění kolem, nabízet takový program, který lidi především baví, a pak třeba inspiruje. Jestli tedy někdo festival vytváří, jsou to všichni jeho účastníci ať už v roli organizátorů, vystupujících, soutěžících, nebo diváků. Historie našeho festivalu sahá hlouběji než těch uplynulých čtrnáct ročníků. Původní smysl či záměr byl, a ten princip určitě zůstává platný dodnes, vytvořit prostor k setkávání lidí stejných zájmů.

Jak vznikla prvotní myšlenka na festival?

Nejdřív vznikl klubový pořad, kde se v programu střídalo promítání zážitků z cest a vystoupení kapel. Ze začátku jsem ho organizoval prakticky sám, ale pak to celé nějak dozrálo, a to včetně nápadu, že by jednou ročně tohle setkávání mělo vyvrcholit nějakou velkou akcí. A tak vznikl festival. Na takovou organizaci pochopitelně už jedna osoba nestačila, nadšenců pro věc se však našlo vždy dostatek. Prvních šest ročníků bylo hudebních, a když jsme si všimli, že zájem lidí směřuje stále víc k cestovaní, tak jsme ho před čtrnácti léty proměnili na Rajbas Outdoor Kotlík. Dnes už zkráceně nazvaný Rajbas. Samozřejmě muzika z něj nikdy úplně nezmizela.

Čím ses v branži inspiroval, čemu konkuroval?

Snažím se být inspirován vším, co mi připadne dobré a zajímavé. Co se konkurence týče, myslím si, že jsme ji nikdy nikomu nedělali.  I když někdo něco dělal lépe, neměli jsme potřebu dělat taky to samé. Neskromně jsem přesvědčen, že v našem festivalovém pojetí Rajbas ani žádnou konkurenci v Česku nemá. Naopak inspiraci u nás našly Horyzonty v Trenčíně, ale za konkurenci je nepovažuji.

Jak se scéna cestovatelských festivalů za posledních patnáct let změnila?

Změnila se docela výrazně. Především s nástupem komerčního pojetí. Ale nejprve je důležité zmínit, že se hlavně profilovala v různé specializace. Vlastně zpočátku nešlo o festivaly „cestovatelské“, ale o festivaly spojené s ježděním do přírody. Klasickým příkladem změny a zmiňované specializace je třeba akce známá jako Smíchovský festival. Začalo to klasickým setkáváním přátel a klientů jedné cestovky zaměřené na hory, pak přišla změna ve festival alpinismu a také přesun do hlavního města. Dnes je to prestižní mezinárodní alpinistický festival. Pro takhle ambiciózní akci je to, myslím, vývoj správným směrem. Festivaly se dnes nazývají filmové, horolezecké, outdoorové nebo třeba i jak říkáte cestovatelské. Vidím na škodu věci, že jsou to často ryze podnikatelské záměry. Jejich profesionální organizace přehlušuje svým mediálním halasem obdobná setkání, která organizují nadšenci jako my. Takové, často putovní akce, nejsou konkurencí svým zaměřením nebo kvalitou. Ovlivňují však veřejné mínění v tom, co je vnímáno jako festival. Pod označením festival produkují něco, co podle mě ani festivalem není. To se pak projevuje v té zmiňované festivalové scéně. Na festivaly se čím dál méně jezdí, atmosféra je tím jiná. Lidé pohodlně čekají až „festival“ či jiná promítací atrakce přijede k nim. Vidím to i na struktuře návštěvnosti našeho Rajbasu. Dříve tělocvična „praskala ve švech“, dnes s batohem přijíždí stále méně lidí.

Putovní akce mají ale i své výhody. Festivalová atmosféra se dostane i k lidem, kteří by se nikdy přes celou republiku nevypravili a na celý víkend neutrhli. Doba se mění, času málo. Myslím, že každé má své klady i zápory. Ale zpátky: Co tedy považuješ za festival a co ne?

Měla by to být především slavnost, něco mimořádného a ne něco, co se koná několikrát do roka na různých místech. Definice pojmu festival je ostatně vytvořena a stačí se podívat třeba na Wikipedii nebo do nějakého slovníku. Kvalitní festival by měl být podle mne programově výjimečný, něčím originální a pestrý, měl by být spjat s místní komunitou. Za festival nepovažuji například akce typu Kinematograf bratří Čadíků, který mimochodem mám jinak velmi rád.

Co všechno děláš pro to, aby Rajbas byl „festivalem“ tak, jak ho chápeš?

Určitě to nedělám sám, ale s velkou partou lidí kolem sebe. Přesněji se jedná hned o několik takových part. Jedni organizují třeba běžecký závod do vrchu se zátěží, druzí noční šifrovačku, další provádí v jeskyních, stálá skupina se stará o občerstvení. Festival je komunitní akcí, na které se organizačně podílí desítky lidí. Na mě je to všechno zkoordinovat, vytvořit podmínky a hlavně nenechat zapadnout dobré nápady. Záměrem není vydělat, ale udělat programově pestrou a originální akci. Festival se neodehrává jen v sálech, ale i venku, vzhledem k blízkosti krasové oblasti dokonce i pod zemí. Jde nám nejen o to klasické pasivní sledování prezentací hostů, ale i o aktivní zapojení lidí. Třeba do soutěží. Tradičně organizujeme soutěž neprofesionálního filmu Okem dobrodruha, naší chloubou je NaFEST.  Zde jde o dokumentaci netradiční dobrodružné a originální cesty na Rajbas. Prezentace těchto soutěžících je už po několik nepsaným vrcholem akce. Součástí festivalu jsou výstavy, koncerty, workshopy. Ale je spousta věcí, která se předem ani nijak   neorganizují a vznikají jaksi spontánně. Zažila jsi třeba někde zpívající šatnu? Lidi, kteří mají na starost šatnu si místo nudy donesou kytary a bubínky a spolu s kamarády zpívají až do rána nbeoli do vydání poslední uschované bundy či báglu.

Jak bys tedy zhodnotil současné festivaly.  Je jich, především na podzim a na jaře, po celé republice opravdu dost. Na které jezdíš rád a na které ne?

Nejsem určitě ničím výjimečně povolaný abych hodnotil, ale subjektivně se vyjádřit mohu.  Pro mě zůstává samozřejmě a pochopitelně tím nejlepším náš Rajbas (usmívá se). Z letních akcí vyhrávají jednoznačně horolezecké Teplice nad Metují. Rád jezdím třeba na Jesenický festiválek, protože má pestrý program a člověk si tam zasportuje. Vždycky se mi líbí taky v Karlových Varech na Caminosu. Ale i subjektivní zhodnocení nemůže být o tom, kam já jezdím rád a kam ne. Co se týká kvality, tak mě vždy něčím zaujme brněnská GO Kamera, která každoročně představuje několik opravdu zajímavých osobností. Zaměřením se tato akce léty nijak podstatně nezměnila, ale v tomto případě je to k prospěchu. Tradice je jedna z věcí, která má svou a to nemalou cenu. Nedá mi to, abych v téhle souvislosti nezmínil prosiměřické Cesty. Tuto akci kořeněnou účastí Miroslava Zikmunda jsem každoročně považoval za vrchol. Bohužel vloni zanikla a to paradoxně zejména pro nezájem diváků lenivých přijet do příhraniční vesničky někde u Znojma. V posledních létech takový osud potkal hned několik menších festivalů. Naopak dnes existují specializované akce na cyklocestovaní, nebo třeba akce zaměřená na problematiku domorodých národů. Své místo si ovšem získaly i ty velké komerční festivaly. Kolem světa je určitě inspirativní zejména pro batůžkáře.

Možná právě zánik některých, kdysi jedinečných festivalů by se dal oddálit tím, že by se přesunuly či nějak jinak flexibilněji reagovaly na to, co lidé chtějí. Kdo vůbec chodí na cestovatelské festivaly? Máš pocit, že to jsou opravdoví cestovatelé? Kdo jsou vlastně cestovatelé?

Tohle je taková vleklá žabomyší otázka. Před léty, kdy se ještě nejezdilo na treky, ale prostě na čundry a nikdo tehdy neznal slovo outdoor, se mezi trampy řešilo, kdo je tramp a kdo ne. Nakonec to Wabi uzavřel jednoduchou definicí, že trempink je stav duše. Obdobně to vnímám i teď. Takže jestliže se někdo sám za cestovatele považuje, tak jím zřejmě je.

Nedokážu se však zcela oprostit od názoru, že ta pravá cestovatelská éra skončila pány Hanzelkou a Zikmundem. Nepochybně se budu postupně muset smířit s tím, že se význam slov proměňuje v kontextu doby. Ale přesto mi to nesedí. Lidé, kteří by si takové označení třeba zasloužili, si tak neříkají – jsou označováni například za dokumentaristy, fotografa, reportéra, výzkumníka. To snad pak i vypadá, že cestovatel je ten, kdo nic pořádně neumí. Daleko výstižnější mi pro lidi, co jezdí nalehko a hlavně pro radost, připadá označení batůžkář. Ten, kdo jede s cestovkou na zájezd, taky není cestovatel, ale turista. Pokud to proleží někde na pláži tak rekreant.

Ale vraťme se k festivalům. Na tom našem mediálně užívané oslovení „milí cestovatelé“ sice neuslyšíte, ale pokud se jím někdo cítí, je zván stejně srdečně jako každý horolezec, jeskyňář, vodák či turista. Rajbas zůstává festivalem filmů, setkání a dobrodružství, který zažijete jen u nás v Blansku.

O víkendu 22. až 24. listopadu proběhne v Blansku 15. ročník festivalu filmů, setkání a dobrodružství RAJBAS 2013. Těste se na pestrý program, nejen v sálech ale i venku v přírodě. Během tří dnů plných filmových projekcí, setkání s outdoorovými sportovci a cestovateli, prezentací fotografií, koncertů a workshopů, je příležitost k účasti na závodech a soutěžích nebo k návštěvě jeskyň Moravského krasu. Vystoupí více než dvacítka hostů mezi nimi např. Lenka Klicperová, Vladimír Plešinger, Petr Horký, manželé Dungelovi, Dan Přibáň, Marek Audy a Honza Vlasák. Vše o programu na www.festivalrajbas.cz