Milan Danňek je cestovatel tělem i duší, který dokáže najít dobrodružství nejen na druhém konci světa, ale třeba i ve skalách Moravského klasu. Právě tam každý rok s partou kamarádů pořádá jeden z nejpohodovějších festivalů u nás, jedinečný Rajbas. Spolu s Alenou Žákovskou navštívil hodně zajímavých míst a na některá se opakovaně vrací. Mezi taková místa patří vnitrozemí ostrova Nová Guinea, kde hledal domorodce Senkjůa, který mu před třinácti léty možná zachránil život.
Po jak dlouhé době jste se s Žákajdou vrátili na Novou Guineu?
Ostrov jsme navštívili naposledy v roce 2006. Ale přímo do míst, kam jsme mířili tentokrát, jsme se teď vraceli po třinácti a patnácti letech.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Jaká změna Tě za tu dobu jako první praštila do očí?
Nebylo to přímo praštění do očí. Některé změny jako mobilní telefony, auta, motorky, západní oblečení šlo samozřejmě očekávat. Hodně věcí nám spíš docházelo postupně. Třeba, že při předchozích cestách jsme mimo město či vesnici potkávali muže téměř vždy ozbrojené lukem. Tentokrát jsme s lukem někoho viděli už jen výjimečně. Tradice obávaných válečníků je prostě pryč.
Přibývalo pak v průběhu cesty přesvědčení, že je Guinea úplně jiná, nebo právě naopak?
Určitě není úplně jiná. Stále je natolik unikátní, že ještě dlouho unikátní zůstane.
Jak ses za tu dobu změnil ty?
Za dobu od poslední návštěvy? Hlavně jsem přibral nejméně 15 kilo 🙂
…pochopitelně se výrazně změnilo i naše vnímání všeho kolem. Při prvních cestách byl elán a nadšení tím větší, čím méně bylo zkušeností. Dnes nám už nejde o nějaké pomyslné objevování, zdolávání extrémních pochodů či dobývání horských vrcholů. Nevidíme smysl v hledání nějakých senzací, důležitější je snaha o pochopení toho, co kolem sebe vidíme.
Hledali jste jednoho konkrétního člověka, který Vám kdysi téměř zachránil život. Jak probíhalo tehdejší setkání?
Tenkrát jsme se Žákajdou vyrazili sami do neobydlené pralesní oblasti s přesvědčením zkušených zálesáků. Bylo naivní si myslet, že to sami dokážeme. Senkjů (tak jsme ho později pojmenovali podle jediného anglického slova, které znal a užíval neustále téměř pro všechno) nám nabízel svůj doprovod už v poslední vesnici před pralesem. To jsme odmítli. Asi však věděl, že bez pomoci místních udržet stezku nedokážeme. Po celodenním pochodu, když jsme už byli opravdu v nesnázích, se zničehonic objevil a my jsme jeho nabídku moc rádi přijali. Doprovázel nás celý týden a byla jedinečná příležitost pozorovat, jak si dokáže v pralese poradit a žít. Neměl s sebou skoro nic. Jen čepici na hlavě, koteku na penisu, luk, tři šípy a sekeru.
Jak probíhalo setkání tentokrát?
Byla to upřímná a emotivní radost na obou stranách. Pro Sekjůa bylo naše dávné setkání nezapomenutelným zážitkem. On nepočítá na roky, ale na důležité okamžiky. Zde čas není podle čeho měřit, na rovníku uprostřed hornatého ostrova nejsou výrazná klimatická období, neznají pojmy zima a léto, nemají sezonní sklizně. Senkjů sám neví jak je starý, v pojetí času jeho celé rodiny se stalo důležitým mezníkem „to bylo tenkrát jak provázel bělochy“. Byl velice šťastný, že nás opět vidí a obrovsky hrdý na to, že jsme za ním přijeli. V jeho vesnici jsme strávili dva nesmírně zajímavé dny. Nadšení sklízely staré fotky, které jsme přivezli. Někteří dnes už dospělí lidé se na nich poznávali, když tenkrát byly ještě malé děti.
Hledali jste ho dlouho nebo to bylo snadné?
Bylo to relativně snadné. Znali jsme cestu do jeho vesnice. Bylo ale zajímavé pozorovat jak postupuje civilizace. Dalo by se to nazvat cestou do minulosti. První asi čtyři hodiny jsme šli po asfaltové silnici. Podél ní se táhlo elektrické vedení. Míjeli jsme vesnice, ve kterých vedle tradičních chýší vyrostly jednoduché domky s plechovou střechou. Dál kolem stezky, kde už by neprojela ani motorka, zmizely plechy a rozvod elektriky, ale u mnohých chýší bylo stále ještě vidět solární panely a nádoby na dešťovou vodu z umělé hmoty. To však skočilo, když jsme druhý den pochodu vstoupili do blátivého deštného horského pralesa. Senkjůova vesnice obklopená pralesem byla napohled stejná jako možná před tisíci léty.
Co tě opakovaně táhne na Novou Guineu?
Dají se zde vidět a hlavně prožít věci, které nezažijete nikde jinde. Hlavním důvodem jsou bezesporu právě ta úžasná setkání s místními lidmi.
Chystáš se sem ještě jednou vrátit? Za jak dlouho?
Při odjezdu jsme brali jako hotovou věc, že sem jedeme už doopravdy naposled. Teď si ale zase nejsem tak zcela jist. Možná bude po létech potřeba dovést zase do Senkjůovi vesnice fotky z téhle výpravy.
Bude možné si něco poslechnout o tomhle konci světa i na festivale Rajbas?
Přímo v programu fesťáku ne. To máme nad hlavu starostí s organizací akce. Ale čtrnáct dní před ním proběhne na Statku Samsara akce s názvem „Pozvánka na Rajbas“. V příjemném komornějším prostředí promítneme fotky a nějaké filmové záběry z téhle cesty. Spolu s námi tam bude vystupovat populární cyklotremp Honza Vlasák.
A na co jiného je možné se na Rajbasu těšit?
Určitě opět na jedinečná setkání. Nestavíme program pouze na celebritách, přestože v programu každoročně prezentují své zážitky lidé, kterých si velmi vážím a kteří jsou obrovskou inspirací. Jde nám však především o to, aby Rajbas zůstal takový jaký je. Pestrý, s programem na sálech i v přírodě. Aby měl svou duši a žil svým životem. Neopakovatelnou atmosféru každý rok vytváří nejen velká parta obětavých organizátorů spolu s vystupujícími, ale především jeho návštěvníci a účastníci soutěží. Rajbas se dá zažít jen v Blansku. Srdečně zvu na víkend 21. – 23. listopadu, všechny potřebné informace postupně zveřejňujeme na www.festivalrajbas.cz.
