ROZHOVOR: S Matějem Boháčem o jeho cestách za 3D fotografií

Kam už si s 3D fotoaparátem vyrazil?

Nafoceno mám mnoho míst v Česku i v Evropě, zpravidla přírodní motivy. Nějaká ucelená pásma jsem zatím poskládal z Balkánu a Skandinávie. I dále ve světě mne přitahují především horské oblasti, promítám obrázky z And, Himalájí i Kavkazu.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Na přednášce jsi zmiňoval, že sice cestuješ rád do hor, ale nejsi zrovna příznivce zběsilých treků a honění se za výstupy, ale spíše se snažíš tak nějak zapadnout mezi místní a pozorovat tradice a zvyky. Kde se ti to nejvíce dařilo?

Do hor se ve skutečnosti často vydávám s čistě sportovními úmysly, jen mi přijde zbytečné kvůli tomu jezdit tisíce kilometrů. V odlehlých oblastech, málo dotčených civilizací, může člověk – pokud trochu zmírní tempo – poznávat daleko zajímavější a přínosnější věci. Často platí, že čím žijí lidé prostěji, tím jsou otevřenější a srdečnější. Velmi zajímavá byla setkání například v buddhistickém Ladakhu, ale i v tureckém Kurdistánu či v Kašmíru.

Pro fotografa je důležité umět jednat s lidmi a přesvědčit je o tom, aby Ti k focení dali svolení. Jak se ti to daří?

Moc se mi to nedaří. Vždy bojuju s velkým ostychem, zejména vlastním. Svolení dostanete, pokud si získáte důvěru, a k tomu dojde zpravidla pokud nikam nespěcháte, s lidmi komunikujete a oni si na foťák zvyknou.

Na druhou stranu ses vydal třeba do zimního Laponska na běžkách, což je spíše opuštěnější oblast. Když se nad tím zamyslíš: Za čím vlastně nejraději cestuješ?

Určitě mám nejradši hory a odlehlé oblasti. A pokud je putování přírodou spojeno s poznáváním místní tradiční kultury, získá cesta další rozměr. I ve zmíněném Laponsku, kde jsme celou dobu byli především v pustině, jsem měl možnost nakouknout do hospodářství Sámů.

Dokážu si představit, že jako architekta Tě budou táhnout i místa zapsaná v historii tohoto oboru. Cílíš své cesty i tímto směrem?

Rozhodně ano, nevyhnutelným východiskem cest i do největší pustiny jsou města, a stavební památky i moderní architekturu se vždy snažím neopomenout. Ale na čistě poznávací masňácké cesty se moc nevydávám, na to budu mít dost času v důchodu.

Kterou ze svých cest považuješ za nejhodnotnější, ať už z pohledu dovezených fotek, osobního poznání nebo setkání, které ji provázely?

Každá dosavadní cesta byla jiná, něčím zajímavá a přínosná, trochu se bráním takovému jednoznačnému hodnocení. Ale určitě jedním z nejlepších výletů byla cesta do indického Ladakhu na podzim 2012. Mimo to, že tato země je fantastická sama o sobě a pobyt v ní musí mít jakýsi filosofický dopad snad na každého, jsme měli štěstí na vše, co jsme v krátkém termínu stihli poznat, i na setkání se zajímavými lidmi.

Cestovat s nadšeným fotografem je někdy hodně náročné, čekání na světlo, záběr, grimasu,… Nefotograf to někdy těžko pochopí. S kým cestuješ, aby Ti dal na focení řádný prostor?

Léta jsem cestoval s jedním kamarádem z dětství, který má velké pochopení. Sám je do focení nadšený (i když je to jen „polofotograf“,jak my stereofotografové posměšné říkáme). Bohužel ho žena a děti na cesty čím dál tím méně pouštějí, tak už to bývá. Cestování s nefotografem, nebo dokonce větší organizovanou skupinou, je pro mě těžko představitelné.

Vzhledem k tomu, že se věnuješ speciální 3D fotografii, máš i speciální techniku. Kolik místa v tvých zavazadlech zabere obvykle fotovýbava?

Není to tak hrozné, mnozí fotografové tahají techniku těžší. Vozím sice dvojici foťáků a k tomu zpravidla jeden záložní, nejsou to ale velké zrcadlovky. Nesmí chybět zařízení na focení makra a stativ, propojovací kabely a spousta drobností. Samozřejmě, že se jedná o nejvíce opečovávanou a střeženou část zavazadel.

A závěrem: plánuješ v současné době nějakou další „fotocestu“? Prozradíš kam?

Plánuju toho spoustu, uskutečním jen zlomek. Nejen proto nerad plány prozrazuju předem.