ROZHOVOR: S lékařem Rastislavem Maďarem o tom, jak se léčí v Malawi, Nepálu či na Srí Lance

Docent MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D. je specialistou na epidemiologii, prevenci a kontrolu infekčních chorob i cestovní a tropickou medicínu. Na svých cestách navštívil 90 zemí, v mnohých z nich byl na lékařských misích s nevládní neziskovou organizací International Humanity, kterou sám založil. Nyní organizace působí v africkém Malawi, kde se snaží vybudovat fungující nemocnici. Když Rastislav Maďar není zrovna na cestách, můžete se za ním vydat do ostravské ordinace Očkovacího centra Avenier, kde funguje jako šéflékař a odborný garant této největší sítě center očkování a cestovní medicíny.

Do Malawi jsme dorazili poprvé před třemi lety, když jsme hledali místa dalších projektů. Do té doby jsme pomáhali v Asii, na Srí Lance, v Nepálu či po zemětřesení na Haiti. Pořád jsem ale měl takový pocit, že bychom se měli koncentrovat hlavně na Afriku, jediné místo na světě, kde se ještě umírá hlady. Vydali jsme se proto na mise právě tam. Nejdříve jsme pracovali v odlehlých oblastech jihozápadní Tanzanie a potom jsme projeli Mosambik, Zambii i Malawi, a právě tam jsme narazili na nejvíce podvyživených dětí. Tahle země připomněla Československo – má 16 milionů obyvatel, nedisponuje mořem, nemá žádné lukrativní nerostné zdroje a žijí zde nesmírně hodní lidé. Navíc nemůžete pomáhat, pokud nemáte zařízený obrazně řečeno poslední kilometr, potřebujete tam spolehlivý kontakt, který vám hlídá každou korunu, zasílá zpětné reporty a vy mu můžete věřit. A právě v Malawi jsme našli kolegu, se kterým to skvěle funguje.

Proč byl zrovna on tím správným člověkem?

Kolega Aaron Maluwa je z deseti dětí a jako jediný dostal vzdělání. Celá jeho rodina dřela na něj. Chodil do školy denně deset kilometrů pěšky, plaval přes řeku se sešitem na hlavě a v období dešťů musel zůstat nocovat ve třídě třeba tři dny. Byl ale tak chytrý, že dostal stipendium z JARu a vystudoval vysokou školu. Dnes je ředitelem oddělení národního muzea. Je to typický příklad, kam to chceme s International Humanity dotáhnout: zdraví a vzdělání pro chudé děti z venkova. Dnes platí střední školu několika neteřím a synovcům, a buduje tak novou inteligenci. Právě Aaron se stal naší hlavní spojkou.

Nejširší nabídku průvodců a map (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Předpokládám, že tedy nejste schopni být na místě celý rok. Jak potom funguje spolupráce na místě s takovým člověkem a vůbec celý projekt?

S naším kolegou se spolupracuje skvěle. Pošleme mu peníze a přesné instrukce o tom, jak je má využít. Vyžadujeme pak fotodokumentaci, reporty, vyúčtování všech organizovaných aktivit. Snažíme se pomáhat cíleně tak, aby vše po určitém období fungovalo i bez naší přítomnosti. Například od nás rodina dostane kilo sóji, za rok z toho získá hned 50 kilo a ze zisku musí dát jedno kilo další rodině. Tak stejně když dáme kozu, první kůzle musí obdarovaní věnovat jiné rodině. Současně tím dáváme možnost zažít nejchudším lidem na světě pocit, jaké to je být dárcem a pomáhat jiným.

Člověk ale musí nesmírně přemýšlet, když chce pomáhat tak, aby to bylo udržitelné a k něčemu to bylo.

Přesně tak. Například jsme darovali kozy a zjistili jsme, že je místní ze začátku nedojili, protože měli obavu, že nebude mít mléko pro kůzle.  Přitom je to přesně naopak. Chtěli jsme nakoupit knihy, ale lidé v odlehlých oblastech nemají elektřinu, tím pádem jim musíme dát baterku na solární pohon. Pak jsme si uvědomili, že světlo bude přitahovat komáry, takže svítidla musíme dát těm, kteří mají moskytiéry nebo jím je pořídit. Je potřeba myslet na spoustu věcí, které vás v našich končinách ani nenapadnou. Nemůžu jim například říct, malujte obrázky nebo vyřezávejte nějaké sošky a my vám výrobky prodáme se ziskem, protože oni nemají čím. Ve vesnicích mají často jediný putovní nůž. Nemají ani dřevo, sotva seženou nějaké roští na oheň, i to často daleko od domu.

Existuje spoustu neinformovaných, kteří vykřikují, že Afričanům nemáme pomáhat, že naše pomoc je akorát cestou do pekla. Co si o tom myslíte?

Já sám si uvědomuji, že kdybych se i se svým vzděláním a zkušenostmi vyměnil s jedním z tatínků ve vesnické chýši, tak tam rodinu asi neuživím. Nevím, co bych dělal, nemáte vůbec s čím začít. Asi bych tak jako oni musel kopat jednoduchou motykou do nekvalitní suché půdy a doufat, že v sezóně dešťů dost zaprší. Jen sehnat vodu a uvařit alespoň jedno jídlo denně stojí velkou námahu. Existují dvě největší klišé, že Afričani nic nedělají a že Afriku pořád někdo živí. Dneska musí být každá smysluplná pomoc udržitelná a my to tak děláme. Pokud občas vidíte v televizi ty kamiony s jídlem, ty míří do pár míst, kde je potřeba řešit akutní humanitární katastrofy. My vyžadujeme vždy součinnost místních. Kupříkladu jsme jim řekli, že nebudujeme nemocnici pro nás, ale pro ně a že očekáváme, že nám pomůžou. Takže se na stavbě střídaly vesnice, jedni dělali pálené cihly, druzí věnovali dřevo, a tak dále. Drtivá většina z nich nemá sama domy z cihel, ale pro nemocnici je s nadšením pálili. Oni jsou taky jak my hrdí, když něco mohou dokázat vlastní prací.

Jak dokážete místním tohle všechno vysvětlit tak, aby to pochopili?

S tímhle nám pomáhá náš místní kolega, je to takový kazatel-amatér, skvělý řečník. Dokáže místním lidem ledasco vysvětlit a nám dává rady z pohledu člověka, který v těchhle podmínkách vyrostl a žije. Chtěli jsme vesničanům třeba předat rady, jak se bránit nemocem, ale nevěděli jsme přesně jak, když je většina negramotných. Vytvořili jsme plakáty s obrázky a průvodním textem v kmenovém jazyce, ale nejlepší byl nápad dostat to k nim skrze sborové zpěvy, které jsou součástí každého velkého setkání. Dali jsme tedy zdravotnické rady sboru k nazpívání.

Jezdíte do různých oblastí světa a řekla bych, že už jste viděl ledacos. Šokuje vás přesto ještě něco na misích?

Před návštěvou Malawi jsem si myslel, že tolik těžce podvyživených dětí na jednom místě by už nemělo v tomto století být. Když jsem to tam pak viděl, byl jsem z toho hodně smutný. Je to určitým způsobem selhání lidského druhu jako celku. Občas mě šokují takové ty extrémně zanedbané stavy, nebo děti s epilepsií po prodělání malárie s popáleným obličejem po pádu do ohně při záchvatu, s vajíčky nakladenými do vředu mouchami. Člověk si uvědomí, jak málo stačí na to, abyste změnil lidský život. Tohle by lidstvo nemělo v dnešní době dopustit. Pak mě něco šokuje osobně, třeba za mnou přijde třináctiletá holčička s vředem přes celou nohu, s otokem horečkou, bolestí, a ona dojde pěšky 15 kilometrů s otevřenou ránou. Já si neumím představit, že bych s něčím podobným ušel pět metrů.

Co nejčastěji za nemoci řešíte? Relativně banální nemoci, na které jen nejsou léky, nebo věci ohrožující život?

Úplně všechno, nemocní neřeší jakou má daný lékař specializaci. K nám do terénní venkovské ordinace chodí i pacienti z hlavního města. Nechtěl jsem tomu věřit, ale jak jsem pak tu fakultní nemocnici viděl, pochopil jsem. Nejbližší okresní nemocnice má sice 350 lůžek, ale na to všechno jen dva lékaře. Šance, že vás bude jeden z nich léčit, je témeř nulová. Často případy dokonce řeší tzv. clinical officers v podstatě bakaláři medicíny. A největším problémem je, že i když se podaří nějakou nemoc diagnostikovat, nemají na ni většinou k dispozici léky. Říkáme tomu aspirinové nemocnice, jsou sice zdarma, ale je tam dostupný jen aspirin nebo paracetamol. My máme i v polních podmínkách k dispozici krevní testy či testy na moč, zkrátka nikoho nepošleme domů jen tak.

Co je nejtěžší na léčbě v takovýchto specifických podmínkách?

Třeba za vámi přijde matka s dítětem z vesnice vzdálené několik hodin chůze a tvrdí, že dítě mělo nějaký problém, třeba kašlalo v noci nebo mělo před dvěma dny horečku, a teď vy musíte zvážit, jestli to dítě pošlete 20 kilometrů domů a už ho neuvidíte, nebo jestli má třeba malárii. Každého proto aspoň rychlo-testem napíchneme do prstu a dáme základní léky. Zodpovědnost je hlavně v tom, že nevíte, jestli toho pacienta ještě někdy uvidíte, a musíte odhadnout, jak se nemoc může případně zkomplikovat v těch podmínkách, v nichž místní žijí.

Ale jsou i takové drobnější komplikace. Místní například nepoužívají hodiny. Nemůžete jim říct, každých osm hodin si vezměte tabletku. Tak jsme koupili sáčky s obrázky vycházejícího sluníčka, celého sluníčka, zapadajícího slunce a měsíčku. A vždy jim označíme ten obrázek, kdy mají tabletku užívat. Bez toho má pak lékař trochu obavu, aby se mu pacient nepředávkoval. V Evropě se například počítá s tím, že má dospělý člověk v průměru 50-70 kilo, tam však často ne…

Vaši pacienti vás občas vidí jako prvního bělocha v životě vůbec, je to pak tak, že vám nevěří nebo se naopak setkáváte s přehnanou důvěrou?

Spíše druhá varianta, a to nejen v Africe. Třeba v Nepálu se nám stalo, že přišel člověk ze strašné dálky a ordinovala zrovna šikovná nepálská kolegyně a on si žádal bílého lékaře. Občas mají pocit, že jsme kouzelníci, a pak se mi stane, že za mnou přijde otec s dospělým synem, který má dlouhou dobu obrnu obou dolních končetin, posadí ho přede mě a doufá, že mu dokáži pomoci. A já mu musím vysvětlit, že žádná nemocnice na světě už mu nepomůže.

Takové situace a vůbec pobyt na misích musí být náročný pro nové lékaře.

Letos se nám dokonce stalo, že nám dva kolegové na dva dny lehli. Je to náročné, celý den sedíte v ordinaci, nepřidá vám ani všudypřítomný prach a psychická náročnost. Druhou sobotu jsem proto vyhlásil, že jdeme dělat depistáž a vyhledávat ty nejhorší pacienty do terénu. To si sice oddechnete na slunci a čerstvém vzduchu, ale na druhou stranu jsme objevili nové vesnice, kde nikdy nebyl bílý člověk. Rozhlédnete se a okamžitě vidíte ta obrovská dětská bříška z podvýživy…

Je tenhle největší problém způsoben nedostatkem potravy nebo spíše neznalostí?

Z obou důvodů. Pro ně je základní potravinou kukuřice, která sice zažene hlad a je kaloricky relativně bohatá, ale dětský organismus se jen z ní rozhodně nemůže plnohodnotně vyvíjet. Radíme jim, aby si část pole vyčlenili na sóju nebo na maniok, který je nenáročný na podmínky, kořen zasytí a listy obsahují i potřebné bílkoviny, a dávali tyhle potraviny dětem. Je potřeba místním předat základní výživové znalosti.

Podvýživa je asi největší problém u dětí, že ano?

Dospělí se často diví, proč je jejich dítě podvyživené, když jí to stejné, co oni. Vysvětlit jim, že dítě potřebuje pestřejší stravu je těžké, navíc ji nemají kde sehnat. Na druhou stranu jsou ochotni se obětovat, mají obrovskou úctu k životu a platí to i pro děti. Je nesmírně dojímavé, když dáte sušenku těžce podvýživenému dítěti a ono ji rozlomí a hledá v davu svého sourozence. Loni se nám stalo, že jsme krmili mlékem velmi nemocné dítě. Maminku jsme učili, jak jej krmit stříkačkou, protože už jinak nemělo sílu jíst. Jak mu padaly kapičky mléka po bříšku, tak se k němu vrhnul starší sourozenec, sbíral je prstem a jedl.

Musí být psychicky náročný pocit, že někam jedete, pomůžete spoustě lidem, ale nikdy nedokážete pomoci všem. Jak to vnímáte?

Já si opakuji jedno rčení „Když zachráníte jeden lidský život, je to jako byste zachránil celý svět“. Kdybych zachránil jenom jedno jediné dítě z těch všech, nebyl jsem na světě zbytečně. Zkrátka nemůžu rezignovat na to, co dělám jen proto, že nemůžu pomoci všem. Ten, kdo se k nám dostane, tomu pomůžeme. Dáme mu léky i do zásoby, snažíme se řešit věci perspektivně.

Kdyby chtěl někdo pomoci, jak je to ideální?

Organizace International Humanity funguje tak, že všechny příspěvky od dárců jdou opravdu přímo na pomoc. Každý dobrovolník mířící na misi si navíc sám hradí cestu i pobyt. Za to se mu dostane mnoho jedinečných zážitků a životních zkušeností. Nejvíce potřebné jsou samozřejmě peníze na projekty. Lidé rádi dávají brýle, oblečení, ale pro nás je to časově a organizačně, někdy i finančně náročné. Chápu, že lidi potěší, když pak dovezeme fotky dětí v oblečení, které poslali. Na druhou stranu stačí málo peněz a pomůže se mnoha lidem. Nedávno jsme posílali pomoc pro 115 nejchudších rodin s podvyživenými dětmi, která stála 70.000 Kč. Pomohlo to do budoucna stovkám lidí, hlavně dětí, v některých rodinách jich bylo i více než osm. Ta suma znamená jen 29 lidí přispívajících 200 Kč měsíčně jeden rok na účet International Humanity. Stačí skutečně tak málo.