V průběhu Velikonoc jsme se 30. března 2024 v albánském hlavním městě Tiraně setkali na dlouho dopředu domlouvané schůzce s následníkem albánského trůnu, jenž je vnukem posledního albánského krále Zogu I.
Ten musel kvůli invazi italské fašistické armády narychlo a bohužel i natrvalo opustit Albánii. V ní po pádu Mussoliniho režimu v roce 1943 vládli nacisté a po nich se na sklonku roku 1944 moci ujal nejtvrdší izolacionistický a ateistický komunistický režim v Evropě, jenž naneštěstí zdárně vytrval až do roku 1991. Princ Léka II. Zogu se poté se svým otcem Lékou I. mohli vrátit do země svého původu a získat tu zpět podstatnou část rodinného majetku. Se štíhlým dvaačtyřicetiletým následníkem trůnu jsme se potkali v tento nádherný jarní den v hotelu Rogner, protože královský palác v samotném srdci hlavního města se momentálně opravuje, abychom vedli velmi příjemný neformální rozhovor.
Vaše královská výsosti, čím byste nalákal české turisty do Albánie?
Albánie je krásnou zemí s příjemnými lidmi, která má opravdu co nabídnout. Zvláště krásné je její jadranské pobřeží s mnoha krásnými plážemi a dostatkem slunce. Mám jej opravdu moc rád, a trávím tu proto často svůj volný čas. Třeba okolí města Vlory, někdejšího hlavního města země, vřele doporučuji, ideálně i mimo sezónu, protože jsou tu desetinové ceny za ubytování v luxusních hotelech oproti cenám v sezóně. Je rozdíl, jestli za noc zaplatíte 40, nebo 400 EUR. Druhým velkým lákadlem pro turisty je nedotčená příroda v našich horách. Obzvláště atraktivní pro zahraniční návštěvníky je také festival jarní rovnodennosti (Verëza či anglicky Summer Day), který se koná po celé Albánii každý rok 15. až 17. března. Jedná se o původem pohanský svátek, který má v naší zemi hlubokou a dlouhou tradici. Můžete na něm ochutnat řadu vynikajících pokrmů a zúčastnit se četných ohňostrojů. Ostatně Albánie má také obecně jednu z nejlepších světových kuchyní, kterou může každý ochutnat v řadě dobrých, a přitom levných restauracích.
Láká už dnes Albánie hodně turistů?
Ano, je tomu tak, Albánie má vskutku velký turistický potenciál, který se snaží maximálně využít. Loni zemi navštívilo deset miliónů turistů (pozn. v Albánii žije 3,8 mil. obyvatel), letos bychom toto číslo chtěli vylepšit na 14 miliónů!
Je naopak místo, které byste v Albánii turistům doporučil spíše méně?
To je těžké říci, snad jen hrad ve městě Kruja s památníkem albánského národního hrdiny Skanderbega a historickým bazarem je tak trochu zprofanovanou pastí pro turisty, kde narazíte na komerci, četně stánkaře, lépe či hůře navozující atmosféru orientálního bazaru. Ale proti gustu žádný dišputát.
A co byste řekl k hlavnímu městu Tiraně?
Tirana kvete do krásy a postupně je obohacována o stavby moderní architektury předních světových autorů. Třeba výškové budovy tu byly městskou radou povoleny jen v limitním počtu padesáti pěti, přičemž každá musí být vyprojektována nějakým významným architektem, abychom zdejší prostředí nezdevalvovali lacinou a fádní výstavbou. Přijeďte se určitě podívat, jak rychle se město mění k lepšímu. Já sám investuji do jedné z takových budov, která se staví v sousedství moderního katolického kostela sv. Pavla a královského paláce. Je celá bílá a stáčí se do takové vývrtky. Tirana se tedy celá postupně změní, to zaručuji.
Pojďme k těžším tématům. Albánie je dnes republikou a Vy jste následníkem albánského trůnu neexistující monarchie. Dokážete si představit, že se do země vrátí království?
Zejména mladí lidé musejí pochopit, co monarchie obnáší a čím dokáže Albánii prospět. Bylo by dobré, aby se právě mládež vyslovila pro existenci monarchie v Albánii. A to nejen z nějakých historických důvodů, ale hlavně proto, že ji cítí také jako svoji potřebu.
Ale referendum o návratu království se tu již konalo v roce 1997, přičemž počet příznivců monarchie tehdy nepřevážil?
To je vlastně velmi složité potvrdit, protože výsledek referenda vlastně není dodnes úplně jasný, protože jej doprovázely manipulace. První zveřejněné výsledky hovořily jednoznačně pro návrat monarchie, když se 65 % respondentů vyslovilo pro monarchii a jen 36 % pro pokračování republikánského zřízení. Následně se však tento poměr z neznámého důvodu převrátil, podle mého názoru se jednalo o manipulaci. Ústavní soud pak výsledky k dalšímu podnětu upravil tak, že se 40 % účastníků referenda přiklonilo k návratu monarchie. Restaurování monarchie tak zůstává citlivou, ale zdaleka nikoliv uzavřenou otázkou.
Jaké je v současné době Vaše postavení a role v albánské společnosti a politickém systému?
Albánská královská rodina má od roku 2003 zajištěno privilegované postavení přímo na základě zákona. Naše poslání je však spojovat lidi. Já sám disponuji diplomatickým pasem a máme své místo i v rámci legislativního procesu. Působil jsem také jako poradce albánského prezidenta nebo na ministerstvu zahraničí.
Co bylo jiného na Vaší výchově v dětství?
Vlastně vůbec nic. Měl jsem velmi šťastné dětství. Narodil jsem se v Jihoafrické republice (v Sandtonu, pozn. red.) a později chodil do školy pod jiným jménem. Díky tomu jsem také mohl požít úplně normální dětství. Nikdo mě nijak neprivilegoval, choval jsem se k ostatním jako rovný k rovným. Od nejútlejšího dětství jsem byl zároveň vychováván v lásce k Albánii jako své mateřské zemi.
Potkáváte se s jinými aristokratickými rody v Evropě?
Samozřejmě. Máme úzké vazby s předními vládnoucími rody v Evropě, třeba s lucemburskou nebo řeckou panovnickou rodinou. Má tříletá dcera Geraldine byla pokřtěna lucemburskou velkovévodskou rodinou. A na svatbě nám byl i kníže Karel Schwarzenberg. Toho jsem měl velmi rád, byla to opravdu inspirativní osobnost středoevropského prostoru a velký Evropan. Svým způsobem jsem se rozhodl jít v jeho stopách, když jsem se rozhodl, že budu kandidovat v prezidentských volbách, jak to udělal Karel Schwarzenberg u Vás, byť nakonec neuspěl. Jen by se to mělo odehrát v Albánii – stejný scénář, jiná země.
Máte nějaké vazby na Českou republiku?
Musím se bohužel přiznat, že kromě Karla Schwarzenberga nemám k Vaší zemi bližší vazbu. V Česku jsem ještě nebyl, ale v nejbližší době se tam neformálně chystám, hlavně bych chtěl vidět Prahu. Ke Slovensku mám bližší historickou rodinnou vazbu, protože má babička Geraldine hraběnka Apponyi byla příslušnicí uherského šlechtického rodu, který měl na Slovensku velkostatky (hraběnka žila na zámku Oponice a v roce 1938 se provdala za albánského krále Zogu I., pozn. red.). Nikdy v životě jsem se žádnými Čechy nehovořil, a tak jsem se s Vámi chtěl potkat. Kdo vůbec chtěl rozdělení Československa, Češi nebo Slováci?
Vaše královská výsosti, děkujeme Vám za rozhovor.
Rozhovor zpracovali: Renata, Vratislav a Vojtěch Košťálovi
