ROZHOVOR: S Ivanem Brezinou o jeho cestě s Pepkem námořníkem do Indie

V průběhu let ses už mnohokrát vydal na cestu do Indie po zemi. Když si odmyslíš, jak ses za tu dobu ty sám změnil, a oprostíš se od všech emocí, jak se tahle cesta za ty roky reálně proměnila? Nebo je stále stejná?

Určitě není stejná. Když jsme na začátku 90. let vyráželi “overlandem” poprvé, nebyl internet, bankomaty, mobily a spousta dalších věcí, bez kterých si dnes cestování neumíme představit. Nebyly ani informace. Moje dnešní manželka Iva se někdy v roce 1990 v Turecku prostě jen doslechla, že z Istanbulu jezdí autobus do Teheránu, a dál se prý snad dá nějak pokračovat přes Pákistán do Indie. Sebrala se a vyrazila, i když nevěděla nic víc.

Když jsme v roce 1993 jeli po zemi na východ podruhé, měli jsme jen mapu vytrženou ze školního atlasu. Dneska už sice je web plný diskusních fór a podrobných rad, ale mění se země na trase. Írán býval před světem uzavřeným “Půlnočním královstvím”, kam jsme po dlouhém boji dostali tranzitní vízum jen na tři dny. V patách jsme tam měli náboženskou policii a lidi se s námi jako s cizinci skoro báli mluvit. Současný Írán je otevřený, přátelský a přívětivý. A tak by se dalo pokračovat.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Kolikrát si cestu tedy přesně podnikl?

Když to sečtu i s tím, kolikrát ji celou projela Iva beze mne (což je důležité, protože je spoluautorkou průvodce Cesta na východ). Kompletní pozemní trasu z Prahy do Dillí jsme projeli sedmkrát. Plus ale musím připočíst celou řadu separátních návštěv všech zemí na trase. Třeba jen v Pákistánu jsem byl tuším šestkrát a u Indie to už ani nepočítám. Ale o ničem to nevypovídá – cestování přece není soutěž, kdo byl někde víckrát.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kterou zemi máš na pozemní cestě do Indie nejradši a proč?

To se nedá říct. Každá je úplně jiná, každá má něco do sebe. Od poloviny 80. let třeba miluju Rumunsko, tehdy jedinou pořádnou “divočinu” a “exotiku”, kam nás komunisti pustili. Jezdím tam každý rok a pořád tam nacházím něco nového. Nebo Írán – nádherná a pohostinná země, o které v Česku panuje asi nejvíc nesmyslných mýtů.

Není už tak trochu nuda cestovat tu stejnou trasu po několikáté? Nebo tě pokaždé něco překvapí?

Na tom, aby mne pořád něco překvapovalo, cíleně pracuju. V antikvariátech už řadu let kupuju staré cestopisy o všech zemích na trase. Taky se zabývám historií “overlandu” a politickým vývojem jeho jednotlivých států. Tenhle dlouhodobý zájem mi umožňuje nacházet pod povrchem čistě zeměpisné topografie a zdánlivé všednosti další a hlubší rozměr.

Přijedu třeba do tureckého Dogubayazitu a vím, co tam kdysi prožíval Sven Hedin, kdo a kdy postavil palác Ishak Paša nebo kam a proč zmizeli zdejší Kurdové. Mám načteno, jak Dogubayazit viděli na přelomu 70. let hipíci… Můžu se tak ponořit do paralelní reality všech míst na trase, porovnávat s minulostí a snít, což je velmi obohacující.

Je nějaké místo na trase, které, ať už jakéhokoliv důvodu, nemáš rád?

Marně přemýšlím. Na některá místa mám ne právě příjemné vzpomínky, třeba na íránsko pákistánský přechod Mirdžáve/Taftan, kde jsme se minule zasekli přes noc v úděsném horku a prachu. Ale zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný, takže jsem to tomu místu už odpustil. Navíc se tam doslova “láme svět” a po čistém a fungujícím Íránu tam teprve začíná ta pravá Asie, špinavá,  chaotická, nepochopitelná… Což myslím jako lichotku, protože právě kvůli té jinakosti tam přece jezdím.

O cestě na východ budeš vyprávět i na festivalu Obzory, tam bude navíc jedno oživení: tématem bude cesta s 50 let starou figurkou námořníka. Jak nápad vznikl?

Sprostě jsem ho ukradl, a to dokonce podruhé. Motiv figurky, která se vydá do světa, se objevil ve filmu Amélie z Montmartru. Z něj ho okopíroval “únosce” anglického sádrového trpaslíka Murphyho, který se po roce vrátil na svou zahrádku s albem fotografií. Dalším postmoderním “zlodějem” toho nápadu jsem já. Na zatím poslední pozemní cestu do Indie jsem vzal gumového Pepka námořníka, který se mnou kdysi jezdil v kočárku. Prostě první cestovatelský parťák v životě.

Má to nějaký hlubší význam nebo jde jen o sledování všeobecného trendu? Mnoho lidí teď na cestu vezme plyšák a párkrát se s ním vyfotí :).

Těžko mluvit za majitele plyšáků, ale pro mě byl Pepek něco jako alter ego. Dívat se na cestu očima gumové figurky je hravé a osvěžující, je v tom nadsázka a navíc mne vždycky zajímá filozofický a psychologický rozměr cestování. Proč vůbec někam jedeme? Co to s námi vnitřně dělá? Jak nás to změní? Díky Pepkovi se mi o tomhle všem svobodněji přemýšlelo.

Po únosu dvou českých žen v pákistánském Balúčistánu se vedou neustále debaty o bezpečnosti této oblasti. Ty tyhle obavy příliš nesdílíš, nebo si za poslední dobu změnil názor?

Pákistán (a Balúčistán zvlášť) je dnes určitě méně bezpečný, než býval začátkem 90. let – to je bohužel realita. Na druhou stranu ale pořád není nebezpečný natolik, abych tam nejel znovu. Cestování je vždycky z principu větší risk, než když člověk zůstane sedět s lahváčem u televize. Ve všem, co v životě děláme, jde ale přece o poměr zisků a možných ztrát. A cesty do zemí, jako je Pákistán, můj život obohacují natolik, že mi drobná rizika prostě stojí za to. Věcné analýze bezpečnostní situace na celé trase navíc věnuju hodně času. Jdu do primárních zdrojů, konzultuju s českými velvyslanci.

Nejaktuálnějším momentálním tématem ve společnosti jsou uprchlíci a Islámský stát. I ty se k téhle problematice občas ve svých článcích vyjadřuješ. Kdybys měl situaci na východě ale posoudit jen z hlediska cestovatele, jaký má a bude mít dopad? Asi hlavně z pohledu bezpečnosti na cestách.

Dopad je zatím jen minimální, samozřejmě pokud vynecháme ještě před pár lety běžnou pozemní cestu z Turecka přes Sýrii do Jordánska a Izraele. To by dnes přes území ISIS byla sebevražda. Ostatních zemí na trase se ale vznik ISIS z hlediska bezpečnosti nijak nedotkl – už proto, že naprostá většina světových muslimů ISIS odsuzuje coby “neislámský”. Turecko je navíc víceméně sekulární, v Íránu jsou šíítové a Pákistán má dost svých vnitřních problémů.

Předpokládám, že teď jsou místa, kam by ses v tuto chvíli ani ty sám nevydal, že?

To určitě. Nejel bych třeba do Sýrie, Iráku, Libye ani do Afghánistánu. V zemích overlandu bych se vyhnul Wazíristánu (tedy oblastí u pákistánsko – afghánské hranice) a okolí Karáčí. V tom městě jsem byl dvakrát a jednou mně tam okradli policajti. Navíc je tam dnes tak silné náboženské napětí a tak velká kriminalita, že mi třetí návštěva Karáčí prostě už nestojí za riziko. A určitě je třeba dávat zvýšený pozor i přímo na pozemní trase Pákistánem, konkrétně od íránské hranice přes Kvétu do povodí Indu. Dá se to projet, ale není to Chorvatsko ani Mácháč.

Hodně cestuješ i se svou rodinou. Kam zpravidla míříte?

Když byly děti menší, tahali jsme je do rumunských hor. Pak postupně přibyla Jihovýchodní Asie, Himálaj, Srí Lanka… Cestování totiž považujeme za výchovný činitel minimálně stejně důležitý jako škola.

Jsi takový zarputilý milovník Asie. Návštěva, které země ti přináší největší potěšení?

Těžko vybírat, ale asi Indie. Všechno je tam silnější: voňavější, smradlavější, bohatší, chudší, barevnější, emotivnější… Indie na člověka útočí, bombarduje ho zvuky a dalšími vjemy, tahá ho za rukáv a  nutí ho přemýšlet o spoustě věcí počínaje bídou přes kastovní systém až třeba po multikulturní společnost.

V Indii jsem se dobrovolnickou prací v kalkatském hospicu Matky Terezy vyrovnal s vlastní smrtelností, onemocněl jsem těžkou žloutenkou, vyléčil jsem se z totálního psychického vyhoření a přepracování, srovnal si v hlavě, co chci v životě dělat a co ne, dal to po rozchodu znovu dohromady se svou životní partnerkou… Prostě se tam stala spousta podstatných věcí.

A závěrem už jen. Chystáš nové vydání knihy Cesta na východ? Kdy se na něj mohou případní zájemci těšit?

Třetí vydání průvodce pro pozemní cestu do Indie chystáme s manželkou už pět let. Stal jsem se ale obětí vlastního perfekcionismu, takže pořád piluju, přepisuju a doplňuju. Kdy to bude hotové, nedokážu zodpovědně říct, ale bude to. A moc mně těší, že dodnes potkávám lidi, kterým prý naše první vydání Cesty na východ v roce 1995 změnilo život a někam je nasměrovalo. Právě proto přece člověk cestuje – ne aby si někde vyfotil nějaké chrámy a paláce.