ROZHOVOR: S fotografem Petrem Slavíkem o jeho blízkých setkáních s divočinou

Kniha Blízká není vaší prvotinou, v čem se liší od vašich předešlých knih?

Je to moje třetí kniha, první dvě byly klasické obrazové publikace. Kniha Blízká setkání, která teď spatřila světlo světa, je víc o vyprávění. Knihu tvoří dvanáct příběhů z různých koutů světa, doprovázených sérií fotek, které čtenářům příběh víc přiblíží.

Jak jste volil místa, na která čtenáře v knize zavedete?

Nevolil jsem místa, volil jsem témata. Neohlížel jsem se na destinaci, ale hledal jsem příběhy, které něco hlubšího vypoví. Také jsem volil zážitky, které jsou mně osobně blízké, ať už tím, co se v nich odehrává, nebo díky lidem a zvířatům, které v nich jsou.

Prohlédněte si celou fotogalerii k článku…

Jak dlouho kniha vznikala? Kolik let práce se za ní stojí?

Takhle se to nedá říct. Je tam příběh, který se stal dokonce před dvanácti lety, ale jinak kniha shrnuje období sedmi osmi let práce v terénu. Kniha vznikala přesně rok a měsíc.

Knihu představíte v listopadu i na festivalu Obzory, kde povedete workshop o focení velkých koček. Proč zrovna kočky, je to vaše specializace?

Fascinace šelmami je poměrně rozšířená. Nevím o nikom, kdo by řekl, že například tygr je ošklivé zvíře. Při focení potřebuju zuby a drápy, prostě trochu adrenalinu. Dostat velké šelmy před objektiv není zrovna legrace. Při cestách za fotografií velkých šelem vznikají samozřejmě i jiné snímky. V knize jsou například fotografie velice vzácných langurů  bietových z Číny nebo třeba nártounů filipínských, které vznikly v rámci projektu doktorky Petrů (RNDr. Milada Řeháková Petrů), s níž jsem na Filipínách spolupracoval. Kniha určitě není jenom o velkých šelmách, ale mám k nim blízko.

Je fotografování koček jednou z nejtěžších disciplín wildlife focení? Čím je specifické?

Záleží na konkrétní šelmě. Je fotit a fotit. Na kterémkoli vyhlášeném místě v Africe na safari uvidíte lva a vyfotíte si ho. V dnešním počtu návštěvníků, kteří do Afriky jezdí s digitálním foťákem, jsou takových fotek miliony po celém světě. Udělat snímek, který by se dal prodat a který by někoho bavil, je hrozně těžké. Jde o to, aby byl jiný. Pak jsou druhy koček, které buď žijí na tak nepřístupných místech, že je obtížné se k nim dostat, jako je třeba sněžný levhart, nebo už je jich velice málo, jako třeba mandžuských levhartů. Některé kočky jsou plaché, protože jsou loveny, a šelma je od přírody ostražitý tvor.

Čím myslíte, že jsou vaše fotky jiné? Čím jsou výjimečné?

To je spíš otázka pro lidi, kteří se na mé fotografie dívají. Já si o svých fotografiích nemyslím, že jsou výjimečné. Snad jen to, že se v nich odráží můj vztah k přírodě, to se z nich dá přečíst.

Je nějaká šelma, která vám uniká?

Sibiřský tygr, sněžný levhart a mandžuský levhart – to jsou šelmy, které se téměř nedají vyfotit.

Kterých svých snímků si ceníte nejvíc, těch oceněných, nebo máte soukromé favority?

Ačkoli mě ocenění samozřejmě velmi těší, nejvíc si cením fotek, které za sebou mají právě nějaký příběh.

Focení divokých zvířat není zrovna nejbezpečnější povolání. Dostal jste se někdy do úzkých?

Ano, stalo se mi, že na mě v severní Botswaně bez varování zaútočila slonice nebo že mě vláčel vlk za předloktí po zmrzlém jezeře v Minnesotě. Takové zážitky patří k těm nejsilnějším, proto je také najdete v knize.

Co všechno chcete během workshopu na festivalu Obzory návštěvníkům předat?

Chtěl bych lidem zprostředkovat zážitky, které focení koček přináší. Budeme si povídat o místech, kde se kočky dají fotit, jakým způsobem se tam dostat, jak je fotografovat. Na festival bohužel nemůžeme přivést živého tygra, takže tam fotek samotných moc neuděláme. Chtěl bych, aby to lidi bavilo, zaměřím se na praktické rady. Jak si co nastavit, se každý dočte v návodu zrcadlovce.

Pořádáte také fotoexpedice pro veřejnost. Našly se mezi vašimi klienty skutečné talenty?

Jedna z mých klientek po návratu z Kamčatky uspořádala výstavu a dokonce jí otiskli článek v  magazínu o fotografování. Považuju za úspěch, že se jí to povedlo na cestě se mnou.

Čekání na ten správný záběr často znamená hodiny nepohodlí, čekání, zimy nebo naopak vedra a někdy se to ani potom nepodaří. Došla vám někdy trpělivost?

To si nemůžete dovolit. Dostat se na místo, kde fotografujete, stojí spoustu peněz, takže by to byl příliš velký luxus. Člověk může být otrávený, naštvaný, ale vzdát to nemůže. Navíc já nerad přiznávám prohru, tak se na to nevykašlu i z toho důvodu.

Takže trpělivost je jedna ze základních vlastností pro to stát se wildlife fotografem?

Trpělivost určitě, ale abyste udělala dobrou fotku, potřebujete hlavně štěstí. Můžete mít trpělivost, jakou chcete, můžete mít techniku za miliony, můžete trávit dva měsíce na destinaci, ale bez štěstí je to všechno k ničemu.

Během fotoexpedic jste projel mnoho koutů planety. Která místa se podle vás nejdramatičtěji mění?

Často jezdím do Afriky a konkrétní místo, kde jsem pozoroval obrovskou změnu, je například oblast Busanga Plains v Zambii. Při mé první návštěvě tam byly pouze mobilní kempy, které se stavěly během období sucha, a při prvních deštích se vše muselo zlikvidovat. Zvířata tam dalšího půl roku během období dešťů žila v naprosté izolaci od turistů a rušivých vlivů. Dnes tam stojí lodge od Wilderness safaris. Je to těžké soudit, protože peníze, které turisti té oblasti přináší, můžou zase pomoci lépe chránit zvířata. Pokud se tedy dostanou tam, kam mají, což v Africe bývá dost složité.

Výtěžky vašich projektů často věnujete na ochranu přírody, jaké projekty jste podpořil v poslední době?

Naposledy to byl projekt Kukang, v rámci nějž se mladí vědci snaží o záchranu outloně váhavého na Sumatře. Budují tam záchrannou stanici. Poskytl jsem svoji fotografii do dražby, jejíž celý výtěžek šel na podporu toho projektu. Zvažuji, že bych vypravil také přímo na místo a něco na podporu projektu nafotil.

Podporujete také činnost zoologických zahrad. Co říkáte názorům, že tam zvířata trpí?

Většina zoologických zahrad má expozice postavené tak, že se nedá mluvit o tom, že by zvířata trpěla. Mnoho z nich se v zajetí už narodilo, nepoznalo nic jiného, takže těžko bude trpět touhou po džungli. Samozřejmě raději vidím levharta na afrických pláních než v prosklené expozici. Bohužel jsme se k přírodě chovali po staletí jako prasata, zoologické zahrady jsou úlitba, kdy se některé druhy snažíme umělými odchovy zachránit od vyhynutí a vracet je zpátky do volné přírody. To vnímám jako hlavní pozitivum zoologických zahrad.

Necítíte určitou marnost v konfrontaci s tempem, jakým se ničí například deštné pralesy Jižní Americe?

Marnost rozhodně necítím. Někdy smutek. Třeba když vidím totálně zdecimované mangrovy na Borneu. Já doufám, že i fotky, které dělám, trošičku pomáhají tomu, aby lidé viděli, co je na planetě krásného a že je potřeba se o to starat.

Kam se chystáte na další fotoexpedici?

Mou srdcovou záležitostí je Afrika, kam se plánuji vrátit po novém roce. Konkrétně zamířím do delty Okavanga.

Existuje nějaké místo, které je vámi fotograficky neobjevené? Kam byste se ještě rád vypravil?

Určitě bych se rád podíval na Jižní Georgii kousek od Antarktidy. Jsou tam dodnes velké kolonie tučňáků, rypoušů sloních a tuleňů. Je to jedno z míst, kde se zvířata dosud nebojí člověka.