Nedávno se vrátil ze zasněžené Minnesoty s nádhernými fotografiemi vlků. Každá „Wild Life“ fotografie má svoji neopakovatelnou historii. Pojďme mluvit o tom, jak napínavá i nebezpečná může práce v divočině být, a co je na ní nejpřitažlivější.
Kdy jste začal fotit a co Vás k tomu vlastně přivedlo?
První fotoaparát jsem dostal ve dvou letech a od té doby se věnuji pouze fotografování…. To samozřejmě není pravda. Za záběry zvířat vyjíždím do různých destinací asi šest let. Jako kluk jsem nosil domů koťata a vodil zatoulané psy. Jednou jsem přivedl německého ovčáka, který pak nechtěl pustit tátu do domu. Slona ani lva si sebou nepřivedu, tak si vozím alespoň jejich fotky. Mojí blízcí se tak bezpečně dostanou domů.
Kam vedla Vaše první exotičtější cesta za fotografií?
Do Afriky a dodnes se tam strašně rád vracím. Je to kontinent, který člověka nenechá chladným. Budete ji milovat nebo nesnášet. Já patřím do té první kategorie, tak se mi po ní vždycky začne stýskat, když ji dlouho nevidím. Je to takový vztah na dálku.
Kam se nejraději za záběry vracíte?
Nejraději bych se vrátil na všechna místa, která jsem navštívil, abych daný záběr udělal lépe. Stejné chvíle se ale v divočině neopakují. Buď jste připraveni, nebo máte smůlu. Párkrát se mi podařilo opětovně navštívit stejnou lokalitu, ale vždy jsem odjížděl s rozdílnými zážitky a pocity, jedno zda to bylo Bwindi v Ugandě nebo South Luangwa v Zambii.
Vzpomenete si na nějakou vtipnou příhodu z počátků fotografování v divočině?
Většina zážitků, kterým se lidé při vyprávění smáli, mi ve chvíli, kdy jsem je prožíval, vtipná vůbec nepřipadala. Když usne průvodce, který vás má hlídat a vy se ocitnete mezi buvoly. Když řidiči „chcípne“ motor ve chvíli, kdy se na vás řítí slon, tak vám do smíchu moc není. Nesmějete se ani když vám vlci cupují batoh nebo si lemuři otírají prdelku o váš objektiv (to v lepším případě). Legrační to začne být až ve chvíli, kdy to vše ve zdraví přežijete a můžete vyprávět. Když si vzpomenu na historku ugandského průvodce Malcolma, tak to zdraví asi nehraje úplně nejdůležitější roli. Při pozorování vodních ptáků ho napadl buvol. Strávil pak několik měsíců v nemocnici. Svaly v polovině tváře má od té doby ochrnuté. Svou „veselou“ historku zakončil tím, že si do pusy nalil banánový džin, který tou ochrnutou stranou zase volně vytékal. Celá společnost se poté, včetně Malcolma, skoro válela smíchy.
Při fotografování divočiny se člověk dostává do nebezpečných situací. Kterého zvířátka jste se v životě nejvíce bál? A které Vám připadalonejsympatičtější nebo nejvíce fotogenické?
Já se zvířat nebojím, pouze k nim cítím obrovský respekt. Čas od času se člověk při focení zvířat může dostat do situace, která je na hraně. Překročíte únikovou vzdálenost, nečekaně narazíte na matku s mládětem nebo raněné zvíře. Aspektů, které mohou vyprovokovat zvíře k útoku je spousta. Většina z nich ale vzniká chybou člověka. Podobné okamžiky jsou spíše výjimkou a nebezpečí, které Vám hrozí při práci v divočině, se projeví spíše ve formě střevních potíží z místní stravy než v podobě útoku rozzuřené šelmy. Pokud bych měl ve zvířecí říši vybírat nejfotogeničtější modely, jsou jimi jednoznačně dravci a šelmy, alespoň pro mne. Sympatie k jednotlivým divoce žijícím zvířatům k práci fotografa přírody moc nepatří. Jak podělíte svými city roztomilá mláďata geparda učící se lovit na stejně roztomilém mláděti gazely? Ale i když budete tvrdit všem okolo sebe, že jste jen nestrannými pozorovateli dění, stejně jednou přistihnete sami sebe, že to není pravda. Emocím se neubráníte, a abyste nevyvraceli vlastní tvrzení o nezaujatém pozorovateli, necháváte si je raději pro sebe.
Focení divoké přírody, hlavně fauny, se Vám stalo vlastně zaměstnáním. Co však fotíte nejraději ve volném čase?
Zůstávám u focení zvířat. Těžko bych vymyslel něco vtipnějšího, než říká můj kamarád fotograf Václav Šilha, tak použiju jeho slova:“ Já kdybych vyfotil akt, tak ta dívka na něm bude vypadat stejně jako hroch. Tak fotím radši hrochy“.
Čím dalším kromě fotografování se zabýváte? Myslím tím v pracovním i osobním čase.
Vždy jsem velice rád četl. Teď se občas přistihnu, že knihy kupuju a ony se mi nepřečtené hromadí v knihovně. Kolem počítače se mi kupí spíš atlasy a odborná literatura o přírodě a na beletrii nezbývá čas. Snažím se udržovat fyzickou kondici, abych při náročnějších cestách nezdržoval nosiče a mé ego tak zbytečně netrpělo. Takže se veškerá činnost mimo fotografování stejně točí kolem něj.
Vrátil jste se nedávno z cesty za vlky. Jak se liší práce v mrazivých lesích od tropického fotografování?
Oboje má své půvaby i úskalí. V tropech vám nezaleze za nehty. V severních lesích zase těžko chytnete malárii. V obou pásmech se musíte přizpůsobit vy i technika. Vy se můžete uskromnit, přemluvit, otužit, prostě všechny ty extrémy kousnout. Techniku neukecáte. Můžete ji jen chránit a to většinou lépe než sami sebe. Déšť, prach, mráz – ani jedno nemá ráda a vy ji to nabízíte v nepřeberném množství a variantách.
Čtenáře našeho cestovatelského webu bude jistě zajímat, jaký je Váš vztah k cestování? Na co se kromě krásných záběrů zaměřujete při putování světem a co Vám cesty dávají?
Cestování mě přivedlo k fotografování. Ale ono to nebylo ani tak cestování jako spíš potulování se světem. Jen s batohem a spacákem, bez itineráře, povinností, strachu o drahý materiál. Když chtěl člověk zůstat se zlatokopy v Andách, tak tam prostě zůstal den, dva, týden… Nehledal jsem jiné výstupy než pocit volnosti. Dnes jsem přepravovatelem fotografického vybavení z jednoho konce světa na druhý. Odbavení, kontrola,nadváha zavazadel,emigrační úředníci,čekání….tou jsou pro mne spíš noční můry, než životní sen.Když zpocený vláčím letištními halami haldu zavazadel, tak jsem si jistý, že cestování vlastně nesnáším.Všechny tyto negativní pocity mizí hned, jak opustím civilizaci. Stejně zpocený vláčím stejná zavazadla do kopců nebo džunglí a jsem si naprosto jistý, že je to přesně to, co jsem od života kdy chtěl. A co mi to dává? Pocit pokory člověka, který s každou další cestou poznává, jak málo toho ví.
Jaké máte pracovní a cestovatelské plány do budoucna? Co je vaším fotografickým snem?
Začal jsem pracovat na nové knize, ve které bych se rád věnoval fauně obou Amerik. Práce začala letos v lednu v Minnesotě, kam se v červnu vracím, abych zachytil na fotografiích stejná zvířata, ale v jiném ročním období. Budu mít možnost pracovat s mláďaty a se zvířaty, která v zimních měsících spí. Část září budu trávit u pobřeží Aljašky na ostrově Kodiak. Žije zde největší poddruh medvěda hnědého. Pokud zbude trochu času, rád bych navštívil i některý z národních parků přímo na Aljašce. Krátce po novém roce se chystám na Cauru do Venezuely – to je cesta přeložená z letošního jara. Mezitím bych rád „zaskočil“ na Filipíny, někdy koncem dubna, abych svými fotografiemi pomohl propagovat projekt Tarsius. Je zaměřený na ochranu a výzkum nártouna filipínského. Snů mám spoustu. Mění se, dozrávají, některé se plní… snad jim ta poslední činnost vydrží.
Petr Slavík je spoluautorem nádherné knihy Divoká planeta.
Stránky autora: http://petrslavik.cz
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
