ROZHOVOR: S dokumentaristou Martinem Trabalíkem, který natáčel požáry v Amazonii

Nezapomeňte dorazit již toto úterý 9. listopadu na premiéru dokumentu Incendios v BIOOKO.

Jsou vaše cesty spojeny vždy s nějakým projektem, nebo cestujete občas i jen tak, pro zábavu?

V posledních pěti letech jsem víceméně cestoval jen kvůli svým projektům, ale tento rok jsme v létě měli s mou slečnou a přáteli úplně obyčejnou dovolenou v Chorvatsku, kterou jsem si neuvěřitelně užil.

Podle čeho si projekty vybíráte?

Podle závažnosti tématu, a jak mě osobně přitahuje. V posledních letech jsem vyhledával témata světového rozsahu, protože jsem se chtěl účastnit “velkých” věcí. Nyní bych rád trochu zpomalil a věnoval se něčemu méně “atraktivnímu” více do hloubky.

Váš poslední projekt se věnuje požárům v Amazonii. Proč zrovna toto téma a proč Bolívie?

Točit jsem začal v roce 2019, kdy požáry zachvátily celou Jižní Ameriku. O Amazonii jsem se zabýval již nějakou dobu a zvažoval jsem, že bych tam mohl natočit svůj příští film. Ve chvíli, kdy titulky novin začaly plnit poplašné zprávy o požárech nevídaného rozsahu, rozhodl jsem se tam jet. Původně jsem chtěl vyrazit do Brazílie, ale shodou okolností jsem potkal bolivijskou režisérku a na tématu jsme se rozhodli spolupracovat.

Do jaké míry můžeme např. my, v Česku přispět k řešení problému vypalování lesů na druhé straně zeměkoule?

Hezky to vysvětluje jeden z hasičů ve filmu. K vypalování místními sice dochází, ale velká část požárů vzniká samovznícením na základě globálního oteplování. A to je důsledkem našeho zacházení se zemí. Já si myslím, že ani nepotřebuju předkládat argumenty, kdo za co může. V Evropě jsme rozhodně mezi privilegovanými národy a přesto se obzvlášť my Češi máme tendenci tvářit, že se nás nic ve světě netýká. Bohužel ve chvíli, kdy začne jít opravdu do tuhého, vezme tenhle názor velmi rychle za své. Bylo by dobré si uvědomit, že to není jejich problém, který bychom měli z řešit. Je to náš problém, který bychom měli řešit.

A řešení? To si snad dokáže představit každý rozumný člověk, a pokud by náhodou potřeboval napovědět, stačí si v úterý zajít do kina na náš film. 🙂

Jaká je Bolívie? Čím vás místní nejvíce překvapili?

Bolívie je nádherná země. Je členitá, na západě se tyčí Andy a na východě sestupují do nížin pralesa. Pokud se chystáte do Jižní Ameriky, Bolívii byste rozhodně neměli opomenout – jezero Titicaca, Tiwanaku, La Paz, Salar Uyuni, každé z těch míst na nezapomenutelný charakter. Navíc je to země, kde si místní dosud uchovávají svou kulturu. Vzhledem k socialistické povaze země se tam kapitalismus ještě tolik nedostal.

Strávil jste půl roku v Řecku a na Balkáně, mj. jako dobrovolník během uprchlické krize. Jak vás tato zkušenost formovala?

Myslím, že stejně jako pro spoustu ostatních dobrovolníků, to pro mě bylo období formování. Účastníte se nějaké krize, snažíte se někomu pomoct, a skrze to hledáte své vlastní místo ve světě.

Nemáte občas pocity marnosti? Jak se vyrovnáváte se změnami, kterými svět prochází?

Dřív jsem míval. Když jsem se poprvé vrátil z Řecka, měl jsem docela silnou depresi, teď nedávno jsem už byl taky dost unavený.  Ale to je víceméně jen výsledek nějakého osobního vývoje. Svět a lidstvo prochází stejně jako jedinci určitým vývojem. Problémy, se kterými se dnes setkáváme, jsou jen pobídkou k tomu, abychom se nad sebou zamysleli a záleží jen na nás, jak dlouho se v tom budeme chtít máchat. Osobně jsem optimista.

Často se říká, že jsou lidé na Balkáně vřelejší, otevřenější.. měl jste ten pocit?

Rozhodně jsou vřelejší, ale zas jim trochu chybí sebekontrola. Všichni víme, jak rychle se tato vřelost může změnit v nenávist. Nicméně Řecko je každopádně jedna ze zemí, kde bych si dokázal představit žít. Místní jsou sympaťàci.

Co bychom se od nich mohli naučit? A co by se oni mohli naučit od nás?

Češi by se hlavně měli přestat cítit ublíženě. Ve světě se staly mnohem horší věci než u nás, a bylo by dobré si uvědomit, že to, jak to u nás vypadá, není výsledkem druhé světové války ani komunismu, ale naší nátury. Od zbytku světa se rozhodně máme co učit. Nějaké izolacionistické tendence, že si tu nenecháme nic přikazovat a budeme si to tu šéfovat sami, jsou absurdní a hodně nevyzrálé. A co si oni mohou vzít od nás, to nechám na nich.  🙂

Dá se podle vás cestovat udržitelně?

Všechno, co děláme, má nějaký dopad na naše okolí. Není potřeba se nějak bičovat, ale bylo by dobré si uvědomit, že to, co škodí okolí, škodí i nám. Cestujme, ale s mírou. Zatím se o tom hlavně mluví, ale málokdo se nějakou udržitelností řídí. Je hezké, že v televizi vidím zelené reklamy, ale když se mi po tisící snaží snaží nacpat hypotéku na nový barák, je to tak akorát úsměvné. Být zelený je dneska in, ale to za nás změnu neudělá.

Hlavně si lidi musí uvědomit, že mít míň věcí a zážitků, pro ně bude pohodlnější. Dřít se od rána do večera v práci, abychom si mohli koupit nejnovější telefon a udělat si pár selfies pod Eiffelovkou a jen co se vrátíme přemýšlet, kam zas vyrazíme, musí být hrozně únavné.

Vzpomínáte, kam vedla vaše první cesta? Jak vás změnila?

Moje první “velká” cesta byla stopem do Říma. Hned první den jsem ztratil všechny peníze. Myslím, že ta změna trvala hodně dlouho, než se projevila, ale tu cestu jsem tehdy dotáhl.

Jaká část zeměkoule je vaše nejoblíbenější a proč?

Těžko říct, mám rád moře, středomoří, ale i hory.  Myslím, že jsem dřív podvědomě hledal místo, kde bych se usadil, ale žádné jsem nenašel. Je mi to jedno, každé místo má něco do sebe.

Kde jste zažil největší kulturní šok?

Asi v Bangladéši, je tam neuvěřitelné množství lidí a všude vyčníváte, není kam se schovat.

Bez čeho na cestu nikdy nevyrážíte?

Bez bot 🙂

Kam se chystáte příště?

Kdo ví, možná časem Afrika nebo Indie. Myslím ale, že nějakou dobu budu tady.