ROZHOVOR: S bubeníkem Tomášem Kerle o tajích africké hudby

Vaší doménou je africká domorodá hudba. Bubnování jste se věnoval nejen tady v Čechách, ale vyjel jste za ním i do Afriky. Kde konkrétně a od koho jste se učil?

Poprvé jsme se mojí ženou Terezou, která s etaké aktivně věnuje africké hudbě, vydali do Afriky v roce 2008. Cílem cesty byla Guinea-Conakry, kde jsme strávili víc než dva měsíce s různými místními bubeníky a tanečnicemi. Větší část našeho pobytu jsme pobývali přímo v hlavním městě Conakry, ale dostali jsme se i na venkov, například do vesnice Baro ve východní části Guineji, kde čas běží samozřejmě pomaleji, a tak se tam žije a hraje úplně jinak než ve městě. Druhá cesta byla opět do západní Afriky, konkrétně do Mali. Jednalo se vlastně o naši svatební cestu. Někdo by možná ohrnoval nos nad vyprahlou krajinou jen několik stovek kilometrů pod saharskou pouští, my jsme si to ale rozhodně pořádně užili. Skoro každý den studium rytmů a tance s místními, výlety na hudební festivaly, zajímavá setkání s lidmi z celého světa…

Je běžné, že umělci západního světa jezdí za tímto vzděláním do Afriky? Potkal jste na cestách mnoho kolegů?

Myslím, že pro lidi, kteří to s bubnováním na africké bubny či tancem myslí vážně, představuje cesta do Afriky něco jako povinnost. Člověk tu zakusí onu nezaměnitelnou a vlastně bizarní atmosféru, pozná život a mentalitu místních lidí, z nichž většina žije v podmínkách, které jsou pro nás nepředstavitelné. Přesto tam většinou panuje dobrá nálada a z lidí je cítit radost ze života. Neopakovatelným zážitkem jsou různé slavnosti – svatby, pohřby, tance masek, kde lze zakusit ono neskutečné nasazení, co se hudby a tance týče. Pokud zrovna neprobíhá nějaký válečný konflikt nebo epidemie, v západní Africe, a to jak ve městech, tak i na venkově, potkáte bez velkého hledání Francouze, Němce a také mnoho Japonců a Američanů. Nikdo tam ale nejezdí na dovolenou, všichni cvičí a hrají od rána do večera.

• Pokud vás Tomášovo povídání o hře na africké bubny nadchlo, můžete se přihlásit do jeho bubenických kurzů. Lekce pro začátečníky i pokročilé probíhají v budově OA Kollárova 5, Praha 8 – Karlín i v Jablonci nad Nisou. Podrobné informace najdete na www.cestarytmu.cz.
• Pro fanoušky FireDance je naopak vhodný workshop Terezy Kerle, který proběhne 28. září v Praze. Více na afro.cz.

Mnoho lidí si asi nebude umět představit, jak taková domorodá africká hudba vlastně vypadá. Mohl byste nám ji jednoduše popsat a vysvětlit k čemu v původním účelu sloužila?

Bavit se o domorodé africké hudbě je jako snažit se obecně popsat hudbu evropskou. Jedná se vlastně o prázdný pojem, protože její rozmanitost je tak nesmírná, že se vždy musíme zaměřit na nějakou konkrétní oblast, kde pravděpodobně bok po boku žije několik etnických skupin s velmi odlišnými tradicemi. Někde je hlavním nástrojem určitý typ bubnu, takže celá hudební tradice je založena na rytmu, a v jiných oblastech je nedostatek dřeva, a tak se třeba zase jenom zpívá. A opět zpěv Pygmejů se nepodobá žádné další hudební tradici v okolních afrických zemích.

Zkuste popsat nějaké konkrétnější, jde-li to aspoň trošku zestručnit.

Pokud se podíváme do Západní Afriky, hudba zde stojí na tepu bubnů, ať už se jedná o djembe, senegalské sabary, ghanské kpanloga. Ovšem velmi silný kulturní proud je i ten griotský. Griot je jakási africká obdoba vypravěče, který předává orální historii pomocí písní a hry na griotské nástroje, jako je například kora (africká harfa, která má 21 strun) a balafon (dřevěný xylofon s ozvučnicemi z tykví). Úroveň, s jakou místní hrají na tyto nástroje, lze bez debat označit za virtuózní. Co se týká sociokulturního pozadí hudby, tradičně slouží především iniciačním účelům, to znamená, že nesmí chybět u žádného z přechodových rituálů. Svatby, mužská obřízka, oslava sklizně, to všechno je s hudbou neoddělitelně spjato. Dříve se hrálo i při samotné práci na polích, zřídka je možné stále ještě zažít ceremonii, kde se provádí různé magické rituály, spojené s maskami a animistickým viděním světa.

Vaše žena se zase věnuje africkému tanci. Bylo to historicky tak, že hudba a tanec byli u domorodých afrických kmenů neoddělitelné?

Hudba a tanec jsou ve všech tradičních kulturách pevně propojeny a nejinak tomu je i v Africe. Hudba působí vibracemi na naše tělo, přirozeně nás prostupuje, doslova hýbe s lidskou bytostí duševně i tělesně. Tanec je vlastně vyjádřením této úžasné psychosomatické zkušenosti. Komunikace mezi bubeníky a tanečnicemi představuje cosi speciálního. Je to interakce prostřednictvím rytmu, hluboká, citlivá a intenzivní. Do tance se ve většině případů může zapojit úplně každý, hlavním posláním hudby je přeci vztahy mezi lidmi tmelit, ne je rozdělovat.

Laik asi nepozná rozdíly mezi jednotlivými typy rytmů a tanců. Věřím ale, že bude v Africe mnoho stylů. Jakým konkrétně (myslím zejména z jakých zemí) se věnujete vy?

My se věnujeme západoafrické tradici, která je s jistými lokálními specifiky typická pro Guineu-Conakry, Mali, Burkinu Faso, Senegal, Gambii a Pobřeží Slonoviny. Nejrozšířenějším nástrojem v této části Afriky je v současnosti bezesporu ruční buben djembe, který je většinou doprovázen basovými bubny, na které se hraje paličkou. Ansámbl bubeníků je pak často doprovázen balafonisty či zpěváky. Jelikož od konce 80. let minulého století popularita této perkusivní hudby ve světě stále stoupá, přináší to s sebou i rozvoj a modifikaci tradičního repertoáru. Způsob, jakým se hrálo například před 30 lety a nyní nelze skoro vůbec srovnat. Dnes se hraje daleko rychleji a většinou hodně strukturovaně, takže to v některých ohledech připomíná takovou bubenickou show.

Jste také členem kapely Marimba Mama, která se často nechává inspirovat africkými rytmy. Jak byste vaši hudbu popsal?

Předně bych chtěl poznamenat, že marimby pocházejí původně ze Zimbabwe a my na ně máme to štěstí hrát díky několika skvělým učitelům z USA, kteří nás do této tradice zasvětili. Náš styl nazýváme marimba world-groove. Hrajeme jak tradiční skladby etnika Shona, tak i přepracované západoafrické kousky. Samozřejmě se snažíme i vytvářet skladby vlastní, které se inspirují afrobeatem, reggae nebo různými současnými tanečními styly.

Jste v České republice unikátem? Čím?

Africkému bubnování a tanci se zde věnuje poměrně velké množství lidí a mám pocit, že spousta z nich dělá svou práci profesionálně. Naše workshopy a semináře se ale od ostatních liší tím, že se snažíme propojovat africké bubnování a tanec v širším kontextu. Moje žena Tereza v současnosti studuje obor Site-Specific (umění místa) na DAMU, kde se mísí studium antropologie s divadlem, tancem a experimentálním uměním. Já se zase například kromě hraní na různé etnické bubny a klasické bicí věnuji studiu waldorfské pedagogiky na Akademii Tabor. Nejde nám o to, aby lidé, kteří k nám přijdou na workshop, hráli či tancovali stejně jako Afričané. Vlastně to není ani kvůli celkové kulturní odlišnosti a jiné stavbě samotného těla možné. Snažíme se především ukázat základní principy, které mají všem zúčastněným sloužit jako inspirace pro jejich rytmický, taneční a koneckonců i osobnostní rozvoj.

Tomáš Kerle bude také jedním z hostů na cestovatelsko-outdoorovém festivatelu OBZORY, kde povede hudební workshopy a zahraje i se svou kapelou. Festival proběhne 1. – 2. listopadu 2014 na Filozofická fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Top cestovatelské a outdoorové přednášky najdete v šesti sálech, můžete se těšit na taneční či fotografické workshopy, výstavy fotografií i prodej outdoorového vybavení, kulinářských dobrot, šperků a exotických zajímavostí za výhodné festivalové ceny. Více na www.festivalobzory.cz.