ROZHOVOR: Překonat Bhútán na kole je náročné a pro netrénovaného člověka skoro nemožné. Jinou podobnou zemi ale nenajdete

Jak vás napadlo udělat zájezd Bhútánem zrovna na kole?

Celkem často se nám stává, že některé naše projekty jsou následkem spíše náhodných setkání než velkého plánování. V případě první cyklistické výpravy do Bhútánu tomu bylo podobně. Nápad vznikl náhodou, když se dvěma pracovníkům Adventury dostalo osobního pozvání na cestu do Bhútánu. V programu měli jeden z kratších treků v oblasti Thimpu. Nicméně protože jedním z oněch dvou kolegů byl Jaroslav Lhota – specialista na cyklistické výpravy do celého světa a vedoucí cyklistického oddělení Adventury, tak mu myšlenky neustále sbíhaly od treku ke kolu a nápad pomalu uzrával v hlavě jeho a posléze i dalších členů cyklistického oddělení. Výsledkem této odvážné myšlenky je zcela výjimečná 15denní cyklistická výprava, při které její členové projedou na kole celé bhútánské království od západu na východ. Do Bhútánu vstupují letecky na jediném mezinárodním letišti v Paro a ze země vystupují na bhútánsko-indické hranici v místě Samdrup Jonkhar. Kolo je v případě Bhútánu jednoznačně nejsvobodnější způsob, jak si tuto úžasnou zemi prohlédnout.

Říká se, že když pustíte kamen z vrcholů hřebenů Himaláje, tak tam kde se zastaví, tam končí Bhútán. Od jeho jižní hranice pak už následuje pouze indická nížina, kterou odvodňuje obrovská posvátná řeka Brahmaputra. Mimochodem poslední den naší výpravy – už bez kol, tuto řeku přejíždíme těsně před indickým městem Guwahátí, odkud se pak letecky přepravujeme do Dillí a následně do Evropy.

Kdokoliv se do Bhútánu vypraví, musí počítat s tím, že se jedná o velmi hornatou zemi, jejíž průměrná nadmořská výška činí neuvěřitelných 3280 m. Z tohoto pohledu je Bhútán na prvním místě mezi všemi ostatními státy. Teprve za ním se řadí Nepál (3265 m) a další hornaté země. Jednoznačně z toho vyplývá, že horám se zde zkrátka nevyhnete a je dobré se na to dopředu připravit.

Na druhou stranu za svoji odvahu a námahu je člověk opravdu královsky odměněn. Např. při jedné naší etapě ze sedla Rumsengla (3750 m) do údolí řeky Kurichu (600 m) si můžete užít 75kilometrový sjezd, což je v evropských podmínkách naprosto nevídané. A samozřejmě, pokud počasí dovolí, ze všech průsmyků, které na cestě musíme projet (je jich celkem 7 nad 3100 m) se skýtá naprosto neuvěřitelný výhled na okolní sedmitisícovky (z nichž nejvyšší Gangkhar Puensum měří 7570 m a je nejvyšší dosud neslezenou horou světa).

Zemi si spojuji především s velmi vysokými horami. Je tam proto cyklistika hodně náročná?

Pro netrénovaného člověka by taková výprava byla opravdu velmi náročná až nemožná. Pro ty, kteří jsou na to připraveni, je to však neskutečný zážitek. Celková obtížnost se dá různými způsoby zredukovat. Na této konkrétní výpravě není nutné ujet všechny plánované etapy, protože skupina má celou dobu podporu minibusu s dostatečnou kapacitou, který skupinu doprovází a prakticky kdykoliv je možné do něj naskočit a zase podle chuti vystoupit. Na poslední naší bhútánské výpravě v říjnu 2018 jsem měla ve skupině mix jedinců s opravdu různorodou výkonností i technickým vybavením (od nejnovějších modelů celoodpružených kol až po trekové „stařečky“) a přesto si všichni dokázali naši cestu užít. I to je jedna z nečekaných výhod „regulovaného“ turismu v zemi – privátní doprava i průvodce ochotný pružně reagovat na potřeby jednotlivých klientů. Ale nejde jen o stoupání do sedel. Někdo má problém se sjezdy. Ačkoliv je dnes 80 % naší trasy vyasfaltované, stále jsou místa, kde se jede terénem, a to nemusí každému úplně vyhovovat ať už psychicky anebo technicky (některé sjezdy nejsou např. vhodné pro trekové kolo, ale nutně to neznamená, že se akce nedá na trekovém kole realizovat vůbec).

Nicméně platí, že náročnost spočívá zejména v dlouhých stoupáních, která v Evropě prakticky nenajdeme. Některé dny jedeme celé jenom do kopce. Když se otočíte, i po 8 hodinách únavného šlapání stále pod sebou vidíte hotel, ve kterém jste ráno snídali a posléze z něj vyrazili na cestu.

Nikde jinde na světě jsem neviděla tak monumentální a hluboká údolí jako v bhútánských Himalájích. Zcela tu totiž chybí přemostění, přehrady nebo tunely. Pokud se chcete dostat z jednoho údolí do druhého, musíte klasickým starým způsobem, tedy v nejužším místě nad řekou přejet lávku (teď už malý mostek) a cik-cakovým stoupáním si oddřít cestu až do sedla, abyste se posléze mohli nekonečným sjezdem spustit dolů. Vzpomínám si na scénku, kdy jsme již pozdě v podvečer viděli přímo naproti nám světla hotelu. Byla na dosah ruky, a přesto nás od něj, jak jsem později zjistila, dělilo ještě 40 km. Museli jsme totiž nejdříve ujet po hraně kaňonu 20 km, abychom v jeho nejužším místě přejeli most, a těch samých 20 km jeli po druhé straně proti proudu řeky zpátky. Je to naprosto fascinující, ale pro někoho to může být úmorné a psychicky velmi náročné. Cyklistika v Bhútánu je více než kde jinde určitá forma meditace. Naučí vás to se zklidnit, být trpěliví a otevřít se naprosto jinému vnímání světa, než na který jsme v Evropě zvyklí.

Nejširší nabídku průvodců a map Bhútánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Bhútán je vůbec stále velmi neobjevenou destinací. Čím to je?

Důvod je myslím naprosto zřejmý. Tím, že turistický ruch v zemi podléhá přísné regulaci, navštíví Bhútán každoročně pouze malé množství turistů (v roce 2017 to bylo 255 tis. návštěvníků). Výjimkou jsou Indové, kteří mají pro vstup do Bhútánu speciální uvolněnější režim, např. vízum pro vstup do země dostávají až na hraničním přechodu při příjezdu a jsou také oproštěni od vysokých turistických poplatků. Ze zmíněných 255 tis. návštěvníků v roce 2017 jich bylo celých 68 % právě z Indie.

Ostatní smrtelníci mohou do Bhútánu cestovat pouze na turistické vízum nebo na přímé pozvání vlády, respektive královské rodiny. Přičemž v zemi neexistuje nic jako nezávislé cestování. Každá cesta musí být dopředu v dostatečném předstihu detailně připravena a zaplacena, a to v součinnosti s vybraným bhútánským tour operátorem. Teprve poté je jednotlivému člověku uděleno vízum. Turisté musí cestovat pouze po předem připravených trasách a s oficiálním turistickým průvodcem. Tento průvodce je stejně jako ostatní služby součástí tzv. turistického balíčku, který zahrnuje také ubytování v min. 3*** hotelech, plnou penzi a to vč. pitné vody, soukromou dopravu, vstupné do památkových objektů, turistickou daň apod.

Tato přísná regulace cestování po Bhútánu a také samozřejmě s ním související vysoká cena odrazuje mnoho lidí. V současné době se cena zmiňovaného turistického balíčku pohybuje v rozmezí 200-250 amerických dolarů za den (záleží na tom, zda se cesta koná v turistické hlavní sezóně nebo mimo ni).

O přístupu bhútánské vlády k otevření turistického ruchu v zemi a způsobu jeho regulace se vede bezpočet debat. Toto téma souvisí s celkovým postojem bhútánského království ke globalizaci a postupnému otevírání země modernizaci. Málokdo ví, kde Bhútán leží, ale většina lidí slyšela o tom, že se zde namísto hrubého domácího produktu měří hrubé národní štěstí (ang. Gross National Hapiness). Filozofická debata na toto téma vždy zabere několik večerů, které v Bhútánu strávíme a většinou všechny oprostí od černobílého pohledu na věc.

Jako velké plus například hodnotím to, že po celou dobu je se skupinou přítomen místní průvodce, který má o historii země, ale také o aktuálním vývoji a životě skvělé znalosti. S ním může skupina navštívit jakýkoliv klášter, jeho prostřednictvím mluvit s mnichy, dětmi i vesničany. Je to mnohem autentičtější způsob poznávání než tolik oblíbený backpacking, pokud tomu dáme šanci. Názor některých cestovatelů, že co je organizované není dostatečně cool mi z tohoto pohledu připadá směšný.

K jaké z okolních zemí má Bhútán nejblíže a proč?

V případě Bhútánu lze troufale říci, že není žádná jiná taková země na světě. Zde to není pouze marketingové heslo, ale toto konstatování má opravdu své opodstatnění. Už samotný let a následné přistání v Bhútánu je vrcholný zážitek, který předznamenává výjimečnost celé této země a který na světě nemá obdoby. Během letu z Dillí do Paro vidíte totiž všech deset himalájských osmitisícovek (tedy pokud máte štěstí a sedíte u levého okýnka).

Vizuálně by se snad dalo říci, že Bhútán je do jisté míry podobný Nepálu. Na rozdíl od něj jsou zde však svahy Himalájí porostlé stále původní džunglí. Uvádí se, že celých 71% plochy království je zalesněných. To je obrovské číslo, kterého dosahuje málokterá země. Vláda věnuje ochraně přírody velké úsilí a zatím se daří najít model, který funguje k oboustranné spokojenosti místních lidských i zvířecích obyvatel.

Nicméně poslední dobou se zde začíná projevovat velká hospodářská závislost na sousední Indii. Mezi oběma zeměmi panuje blízká ekonomická spolupráce. Bhútán disponuje obrovským potenciálem vodních zdrojů vhodných pro výrobu elektřiny. Při své poslední cestě jsem zde viděla minimálně dvě nové přehrady ve výstavbě. Bhútán elektřinou zásobuje severní Indii a ta mu na oplátku dodává např. rýži, ale také dělníky a stroje na stavbu infrastruktury.

Mnoho mladých Bhútánců a Bhútánek odjíždí také studovat na některou z indických univerzit. Když se vrátí zpět domů, přiváží si sebou samozřejmě mnoho indických návyků. Život v zemi také ovlivňuje vysílání indické (ale i britské) televize.

Dá se v krátkosti shrnout nejkrásnější kouty Bhútánu, které by nikomu neměly uniknout?

Podle mého názoru, když už se člověk pro cestu do Bhútánu rozhodne, neměl by šetřit. A to ani čas, ani peníze. Mnoho turistů volí tzv. Bhútán na skok, což je součást velmi populárního výletu Sikkim, Nepál, Bhútán. V Zemi draka stráví max. 5 dní v rámci nichž si stihnou prohlédnout zejména západní Bhútán, kde se nachází hlavní město Thimpu. Podniknou dechberoucí pěší výstup ke klášteru Taktshang Goemba (Tygří Hnízdo) přilepenému na skalním výběžku v údolí Paro a přes sedlo Dočula (3110 m) dojedou na bývalého královského sídla Punaka, jež se pyšní jedním z nejkrásnějších dzongů (pevností) v celém Bhútánu.

Pokud má však člověk dostatek času může se vypravit dále na východ, do odlehlých údolí jako je Pobjika nebo Bumtang a případně ještě dále a jako my dojet až téměř k východní hranici země. Zde člověk opravdu najde tolik žádaný klid.

Jací jsou místní lidé?

Bhútánci jsou velmi přátelští. Nicméně díky dlouholeté izolaci jsou také celkem uzavření a chvíli trvá, než s nimi člověk dokáže navázat kontakt. Také lze pozorovat velký rozdíl mezi jednotlivými generacemi. Starší generace totiž mluví pouze národním jazykem dzonga. Angličtinu uslyšíte až od teenagerů po třicátníky, a to mnohdy mnohem lepší, než kterou mluvíte vy.

Je to hodně tradiční a turisty nepoznamenaná země. Dají se doporučit například nějaké svátky či slavnosti, které běžnému turistovi pomohou nahlédnout do místní kultury

Ze všeho nejvíc život v zemi ovlivňuje buddhismus (tibetský), jež však v sobě obsahuje i něco z předbuddhistické éry, kdy obyvatelé praktikovali tzv. bönismus, pro nějž byly typické animistické a šamanistické prvky (kult démonů, magií a obětí). Z buddhismu a bönismu vychází také proslulé bhútánské barevné taneční festivaly masek (tzv. tsechu), kterou jsou známé po celém světě. Svátek Tsechu se koná v každém regionu, ale v odlišné datum. Nejvyhlášenější je ten v Paro nebo Thimpu. Jedná se o oslavu jedné z nejdůležitější postav bhútánských dějin Guru Rimpočeho (Padmasambhavy), který v 8. století přinesl do Bhútánu tantrickou formu buddhismu. Vyřezávané masky připomínající festival tsechu také patří k nejoblíbenějším suvenýrům, které si turisté z Bhútánu odvážejí.

Na jaké úrovni jsou vlastně v Bhútánu služby?

Služby v Bhútánu jsou pro většinu turistů tím největším překvapením. Tím, že v podstatě ze zákona musí všichni turisté bydlet v minimálně 3* hotelech existuje v zemi celkem hustá síť ubytovacích kapacit vysoké kvality. Stejně tak minibusy nebo auta určené pro přepravu turistů jsou v podstatě zánovní, dobře vybavené a pohodlné.  Místní průvodci musí projít zkouškami svých znalostí, mají perfektní angličtinu a obvykle mluví ještě jedním dalším jazykem. Zkrátka za své peníze zde cestovatel dostane opravdu maximum možného. Ale přitom nedochází k tolik nežádoucímu odtržení od reality. Bhútán není skanzen, který pozorujeme za sklem autobusu. Je to živoucí nádherná země, která se snaží jít svou vlastní cestou, jež ji má ochránit před negativními důsledky globalizace a nadměrné turistiky. Nezbývá než Bhútáncům fandit, aby je víra neopustila a dál si stáli za svým!

Kateřina Lhotová vede projekt exotické cyklistiky v CK Adventura.  Její hlavní pracovní náplní je vytvářet, produkovat a průvodcovat cyklistické výpravy do celého světa. V oblibě má zejména hory, a tak ji můžete potkat v Nepálu, Ladákhu, na Pamíru, Ťan-šanu anebo právě v Bhútánu.