ROZHOVOR: Po Svatojakubské cestě na invalidním vozíku

Linda Riegrová svůj život prožívá na mechanickém vozíku, i přesto o sobě říká, že se „snaží být filozofem svého vlastního života“. Tenhle její životní postoj se promítá i v lásce k cestování. Když totiž vedle sebe máte dobrého kamaráda, zvládnete i na vozíčku pokořit svět. Linda se rozhodla pokořit Svatojakubskou cestu. Spolu s přítelkyní Kateřinou Zikovou zdolaly celých 270 kilometrů pouti z Astorgy do Santiaga de Compostela. Pojďte se o ní dozvědět něco více z krátkého rozhovoru.

Jak člověka na vozíku napadne vůbec podniknout takovou fyzicky i psychicky náročnou cestu?

Především mě to napadlo proto, že si vůbec nepřipadám jako člověk na vozíku. Kdybych ten vozík měla brát jako překážku, budu sedět mezi čtyřmi stěnami ve škole nebo doma a nedosáhnu v životě toho, co chci. Kdybych chtěla nějakou kamarádku poznat tím stylem, že se s ní budu procházet po parku, tak ji nikdy nepoznám, protože nebude řádně fyzicky i psychicky unavená z toho, že se mnou musí být 24 hodin denně a musíme to spolu vydržet, protože nám nic jiného nezbývá.

Na poutní cestě se spí často v nepohodlných ubytovnách, je potřeba překonávat náročnější pěší úseky a vyrovnat se s menším pohodlím. Jak jsi to snášela?

To víte, co je pro spoustu lidí pohodlné, pro mě pohodlné není. Vidím v tom ale určitou výzvu, kterou tam vidět potřebuji, abych si nepřipadala jako nějaká chudinka. Nejraději spím pod širákem, což bohužel nebylo na této cestě možné. Pro nás byly ubytovny pro poutníky luxusní, jsme zvyklé na ledacos. Já jsem například schopná spát i v sedě, anebo třeba vůbec. Co se týče každodenního putování, nejvíc jsme si užily nejnáročnější úseky, protože nás honila dopředu jakási síla. Pamatuju si jeden zážitek, kdy jsme si nepřipadaly vůbec unavené, ačkoliv jsme právě vystoupaly na vrchol hory do výšky 1300m. Při výstupu jsme poslouchaly hudbu, takže nám nakonec přišlo, že jsme ten kopec spíš vyběhly. Ten pocit, když jsme stanuly nahoře, se podobal endorfinové lázni.

Překvapeni museli být i další poutníci, kteří vás na caminu potkávali. Setkávaly jste se s nějakými výjimečnými reakcemi?

Protože jsme vyzařovaly určitý druh síly a energie, všichni z nás byli úplně hotoví. Někteří, hlavně starší lidé, považovali moji kamarádku za oběť a mě za chudinku. Hodně lidí nám chtělo po cestě pomoct, tak jsem jim dovolila chvíli tlačit vozík. Úplně všichni nás obdivovali. Každý se nás nejprve zeptal, jestli jsme sestry, a poté, jestli mi není zima. Naší odpovědí byl většinou záchvat smíchu.

A jaký byl tvůjnejsilnější zážitek z cesty?

Celá cesta pro mě byla jeden velký zážitek, na který se nedá zapomenout.

Linda také po celou dobu pečlivě zpracovávala deník z cesty. Přečtěte si následující krátký úryvek:

Neděle 21. října (Sarria, uraženo 19 km)

Cesta z Triacastely do Sarrie neprobíhala tak úplně, jak by měla. Netušily jsme, co se mezi námi s Káčou bude dít. Zavládla však hustá atmosféra. A moje momentální nálada byla taková, že jsem nedokázala udělat nic jiného než říct něco, co jsem nechtěla. Když jsem to vyslovila, připadalo mi, jako by mezi námi lítaly porcelánové talíře a tříštily se na střepy. A tak jsem získala pocit, že jsem právě ztratila člověka, kterého si strašně moc vážím. Byl to opravdu dost bolestivý střep. Druhé straně nezbylo než mi to vrátit. Slzy nám smáčely oči a my tiše hledaly ubytování.

K naší melancholické náladě nepřispěl ani albergue, který sice stál málo peněz, ale vypadal jako vězení, takže kdybychom tam zůstaly, naše aktuální rozpoložení by se ještě zhoršilo. Mlčky jsme se shodly, že budeme hledat jiné ubytování, oční komunikace nám stále ještě fungovala.

Nakonec jsme narazily na zachránce, který nás vzal pod ochranné křídlo a dovedl nás do jiného albergue. Příbytek splňoval naše představy, byl tam útulný pokoj zbarvený do fialova, kuchyň s čistým vybavením a terasa. Terasa mi přišla úžasně vhod, protože jsem potřebovala být na vzduchu. Strávila jsem tam skoro tři hodiny. Pozorovala jsem kluka, který meditoval v trávě, a přitom jsem se nemohla zbavit myšlenky, že poletím domů a cestu nedokončím. Přesto jsem ve skrytu duše věděla, že se to muselo stát, abychom se ještě více sblížily.

Začínalo být chladno, což vycítila i Káča a přišla mě odvézt do pokoje. Otevřeným oknem jsem se dívala další tři hodiny ven. Cítila jsem, jak mám vygumovanou hlavu a myšlenky mi odlétají úplně mimo mě. Přítelkyně mezitím připravovala v kuchyni večeři, beze slova mě tam poté odvezla, protože ví, jak těžko se mi při špatné náladě říká, co potřebuji, a dala mi napít. Nato mě i s mojí náladou ponechala svému osudu a odešla na terasu. José, majitel ubytovny, jí nabídl cigaretu a zeptal se, co se děje. Vysvětlila mu to, dlouho si povídali a nakonec ji objal, aby jí dodal sílu. Když jí síla prostoupila celým tělem, přišla pro mě do kuchyně a vyčistila mi zuby. „Mír až do další války,“ prohlásila. Silně mě objala. Bylo nám čím dál víc jasné, že jsme nerozlučná dvojka. I k tomu hádky slouží, aby sbližovaly přátele.