ROZHOVOR: Od moře k moři putuje sama jen s lehkým batohem, Viktorka Hlaváčková se „túry“ nebojí!

Viktorčin batoh je vcelku malý, a přesto obsahuje všechno, co mladá cestovatelka potřebuje. Na svých cestách testuje vybavení pro obchod Pod 7 kilo, a svůj gear list má propočítaný na gramy. Jaké to je, toulat se sama kavkazskými horami, a jak si na takovou cestu sbalit?

Máš za sebou cestu od Černého moře k moři Kaspickému, což je pořádná štreka, začneme tedy od začátku. Co je tvůj první krok, když se začínáš balit na takovouto cestu?

Nejdřív si zrekapituluju kvality a slabiny vybavení z předchozí dlouhé cesty. Kvalit se pak držím, a slabiny se snažím nahradit něčím lepším. S tím mi pomáhají kluci z Pod 7 kilo. Jezdí pravidelně na veletrhy s outdoorovým vybavením a mají výborný přehled o tom, co se v ultralightu děje a jaké jsou novinky, což já tolik sledovat nestíhám, vzhledem k tomu, že dávám přednost horám před veletrhy. Takže já se třeba z pěší cesty do Istanbulu vrátila po půl roce do Čech a stěžovala si, že nepromokavá bunda, kterou jsem testovala, je skoro ve všech ohledech perfektní, jenže má tu vadu, že membrána není moc trvanlivá, když na ní nosím batoh.

A kluci mi na to řekli, že ta stejná firma začala vyrábět podobný model, Montane  Minimus 777, který  je lehčí a při tom s třívrstvou, trvanlivější membránou. Tak jsem si ji vzala s sebou na Kavkaz, a po sedmiměsíční cestě je ta bunda pořád v perfektním stavu, teďka ji mám s sebou na Islandu. Tímhle způsobem svůj gearlist každoročně zdokonaluju.

Jaké největší chyby (pokud nějaké) jsi dělala při výběru vybavení pro svoji první cestu a teď už je určitě neuděláš?

Chyby jsem udělala, a dělám je pořád, i když teď už se jedná spíš o detaily. Když člověk vybavení testuje, musí tam zbýt nějaké místo pro omyl, to by jinak nebylo testování. A kvůli tomu prostoru pro chybu, mě to pořád ještě baví, kvůli tomu, že je pořád co vylepšovat. Teď už mám třísezónní vybavení do hor v mírném pásu dost zmáknuté, ale čekají mě taky úplně jiné podnebné podmínky. A tam zase ty chyby určitě budou.

Například na přechod karpatského oblouku, což byla moje první půlroční cesta, jsem si vzala pouze 25 L batoh. Všecky věci se mi tam vešly, a ještě mi v batohu zbylo místo. Jenže to nebylo dost místa na jídlo třeba na týden, nosila jsem pak zásoby navázané zvenku na batoh, a to moc praktické nebylo. Navíc jsem nepočítala s tím, že rychle zhubnu, a tak mi byl po pár týdnech bederní popruh příliš velký. Dneska už nosím batoh o objemu minimálně 40 L a počítám s tím, že bederák musí mít rezervu.

Pokud člověk jde několik měsíců, musí mít věci, na které je spoleh. Když si vybíráš vybavení, jaká kritéria jsou pro tebe nejdůležitější?

Hmotnost na prvním místě. Nemá smysl tahat se s těžkým vybavením, takže si vybírám hlavně ultralight produkty. Zároveň ale nejlehčí věci nejsou samozřejmě nutně nejlepší, je potřeba zhodnotit taky další parametry. Třeba  multifunkčnost – tou vyniká můj oblíbený pončo/přístřešek od Sea to Summit. V batohu miniaturní balíček o hmotnosti 184 g a v praxi pláštěnka pro mě i batoh, celta pod karimatku nebo přístřešek proti dešti, namísto stanu. Důležitá je samozřejmě i kvalita provedení, musím té věci věřit, že půl roku permanentního používání v horách vydrží. A pak je to individuální u různých věcí, třeba odolnost a prodyšnost u bot, dostatečně paropropustné taky musí být membrány v oblečení nebo ve žďáráku.

Podle čeho například vybíráš boty?

Myslím, že na kratší cesty, když člověka cestou nečeká moc sněhu, a když chodí po prošlapaných cestách, stačí běžecké boty – jsou lehké, pohodlné a rychle uschnou. Na druhou stranu, jejich životnost bývá maximálně kolem tisíce kilometrů, v náročném terénu ještě míň. Já potřebuju na své delší cesty odolnější obuv, nečeká mě nikde balíček s novými. Často chodím exponovaným terénem mimo jakékoli pěšiny, a na podzim už bývá na horách sníh, a tak nosím pohory. První dva dlouhé pochody byly pohory nejslabší stránkou mého gearlistu, ale na Kavkaz mi česká firma Prabos ušila celokožené pohory bez membrány, a na ty teď nedám dopustit.

S dobrými koženými botami může člověk v pohodě přecházet potokem, aniž by promokly, a když už promoknou, vyschnou rychle. Membránové boty svoje dobré vlastnosti tak po měsíci chůze ztratí, pak extrémně pomalu schnou, jsou málo prodyšné a začnou zapáchat. Takže membrána, ať už jakákoli, dle mého názoru do trekových bot nepatří. Jinak s sebou nosím taky ultralehké barefoot sandály Huarache od českého výrobce Tara. Jedna váží 50 gramů a používám je nejčastěji při brodění řek, a potom taky, když se chci chvíli zdržet na jednom místě – je dobré, když si jednou za čas můžou nohy odpočinout od pohor.

A spacák a věci na nocování obecně?

V našich podnebných podmínkách se mi osvědčila kombinace péřový spacák Cumulus Lite Line 300, bivakovací vak High Point Superlight Cover, skládací karimatka Therm-a-Rest Z-Lite a už zmíněné pončo/přístřešek Sea to Summit Ultra-Sil Nano Tarp Poncho. Celé to dohromady, včetně stanových kolíků, váží jenom 1409 g, a od jara do podzimu mě to ochrání před dešti a chladem. V zimě pak vyměním skládací karimatku za nafukovací Therm-a-Rest NeoAir XLite, a vezmu si teplejší péřák. Péřové spacáky totiž mají mnohem lepší poměr tepelné izolace a hmotnosti než syntetické.

Nosit s sebou stan ve zvyku nemám, nevyhovuje mi, že pak nevidím kolem sebe, a že jsem nápadná. Navíc pro stavbu stanu si člověk potřebuje najít vhodné místo a jsou to zbytečné gramy navíc.  Přístřešek si můžu postavit v podstatě kdekoli, klidně uvnitř nějakého křoviska, je nenápadný a sbalený se vejde do kapsy.

Co oblečení?

Mám vynikající zkušenost s oblečením z merina od Icebreakeru, hlavně pokud jde o spodní prádlo, termoprádlo a ponožky. Merino vlna dlouho odolává zápachu, takže triko s krátkým rukávem stačí jedno – občas ho vyperu v potoce, vcelku rychle uschne. Ponožky do trekových bot od Icebreakeru jsou jednoznačně nejlepší, jaké jsem kdy testovala – nezapáchají, jsou pohodlné a výborně odvádějí vlhkost. Na půlroční cestu mi stačí troje, a nemusím je minimálně devět dní prát.

Kromě Icebreakeru mám ještě péřovou bundu od Cumulu, který je známý především výrobou ultralehkých spacáků. Je neskutečně lehká a při tom bez kompromisů. Když dlouho prší, přetáhnu si přes ni ještě nepromokavou bundu Montane Minimus 777, a jsem v teple a suchu. Pokud jde o kalhoty, používám odepínací, rychleschnoucí. Nejradši mám Exploration Convertible pants od The NorthFace, v létě je nosím jako kraťasy, a za chladného počasí pod nimi nosím legíny z merina.

Bez čeho bys nemohla vůbec na cestě fungovat?

Nemohla bych fungovat bez zápalu pro to, co dělám, bez lásky k horám. Věci jsou vždycky nějak nahraditelné, člověk nemusí mít s sebou všecko, a nemusí nutně mít ty nejlepší věci. Na druhou stranu mi přijde nesmyslné tahat na zádech dvacetikilový batoh a kupovat si nekvalitní vybavení, jako to často vídám u trekařů, které na cestách potkávám. Kromě toho, za nekvalitní vybavení člověk ve výsledku utratí víc peněz, protože jej musí často obměňovat.

První dvě pěší etapy cesty jsi podnikla s rozpočtem 1 Euro na den. Bylo to teď stejné?

To euro na den, to byla spíš taková meta, které jsem se snažila držet. V průměru jsem vždycky o pár centů přetáhla. Během druhé etapy už bylo euro na den limit jenom pro jídlo, za noclehy jsem neutratila ani cent, ale platila jsem cestu domů, půjčovné za kajak apod. Během třetí etapy jsem projedla odhadem necelá dvě eura denně – zhubla jsem sice jen 7,5 kg, ale protože to bylo fyzicky náročnější, měla jsem potřebu jíst víc. Kromě toho, na některých místech Velkého Kavkazu jsou ceny jako v Alpách – koupila jsem si třeba plechovku fazolí za cca 80 kč.

Co tě k této „šetrnosti“ vede?

Čas, který nemusím trávit vyděláváním peněz, je čas, který můžu trávit svobodně. Když si člověk zvykne na luxus, je pro něj pak luxusní máloco. Když má občas hlad, pochutná si i na suchých vařených bramborách jako by to byl třeba kaviár. A to mě baví, mám prostě radost ze života. Třeba v Adžárii jsem squatovala ve třetím podlaží nějaké opuštěné ruiny. Přímo na pláži, s vynikajícím výhledem na moře. A večer si pod tím barákem postavili stany nějací Rusové, a hráli celý večer na kytary a zpívali. Takže jsem úplně zadarmo měla pro sebe celý barák přímo na pláži s fantastickým výhledem a živou hudbou před spaním – říkala jsem si, že kdybych si tohle chtěla koupit, nebylo by to zdaleka tak dokonalé, jako takhle.

Samota může být občas hodně nepříjemná, zvláště když člověk jde dlouho monotónní krajinou. Jak to zvládáš? Nechybí ti blízcí přátelé, kamarádi neb rodina?

Samotu jsem zažila jenom jednou, to bylo v Karpatech. Od městečka Vatra Dornei na severu, až po hory Bucegi, což bylo asi měsíc chůze, jsem nepotkala jediného baťůžkáře. Potkala jsem jen pár místních, ale nebyli tak přátelští jako Rumuni na severu nebo na jihu, nebo jsem prostě na setkání s takovými neměla štěstí. A tak jsem přibližně ten měsíc nemluvila s nikým déle, než pět minut, a spíš jen o praktických věcech.

Vybavuju si moment, kdy jsem sešla do nějaké zapadlé vesničky dokoupit zásoby potravin. Tak strašně jsem prahla po jakékoli vstřícné interakci s člověkem, že jsem prodavačku hypnotizovala snahou o oční kontakt a pořád se na ni usmívala jako pitomec, protože jsem hrozně chtěla, aby mi úsměv oplatila. A ona se neusmála. Zpětně se tomu nedivím, protože jsem se jí nejspíš musela zdát jako blázen.

Pak už jsem v horách samotu nezažila nikdy. Lidi, co v horách žijí, bývají obvykle velice družní a přátelští, na pocity osamocenosti tak nezbývá místo. A na svoje blízké se samozřejmě těším, ale vědomí, že jsme jeden pro druhého, mi dává sílu vždycky, když to potřebuju. Láska a důvěra se přeci neztrácí po pár měsících, kdy se lidi nevidí. Naopak, společně stráveného času s přáteli si teď, když cestuju, vážím víc, než dřív.

Už máš v hlavě nějaký další cíl?

No jo, těch cílů je spousta. Nejbližšími cíli jsou napsat o svých putováních knížku a sestříhat dva filmy, které už mám natočené. Ale jak to tak vidím, bude to možná ještě rok trvat, neboť mám spoustu dalších aktivit, a jsem trochu perfekcionalista. A míst, která mě lákají, je všude po světě hodně, ráda bych se vrátila ještě na Kavkaz, jsou tam pořád místa, která mi unikla, hlavně v Ázerbajdžánu. A íránské hory, ty mě taky silně vábí. Jediný kontinent, který mě nijak zvlášť neláká, je Afrika. A obávám se, že právě z toho důvodu, se tam budu muset vydat – čekám jen na moment, až mě to posedne.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Co bys poradila úplnému začátečníkovi, který tenhle rozhovor čte a chce vyrazit na dlouhý trek?

Doporučila bych vyrazit. Lidi se pořád na něco vymlouvají, třeba nedostatek financí na vybavení je výmluva, kterou slýchám často. Ale kdo chce, ten jde, a může mít třeba spacák po dědečkovi a krosnu po babičce. Taky jsem začínala s nejlevnějším batohem ze supermarketu nebo třeba s vojenskou pláštěnkou proti postřikům namísto žďáráku. A šlo to – ono to špatné vybavení člověka časem naučí umět si ty outdoorové věci správně vybrat a dobře sbalit batoh, stejně jako vydržet nějaké to nepohodlí.

Tipy od Viktorky:

Spací pytel Cumulus Lite Line 300 (640 g ) – třísezónní spacák plněný vysoce kvalitním husím peřím (850+ cuin). Používám ho, protože je vzhledem k teplotnímu komfortu neskutečně lehký a látka Pertex Quantum je hustě tkaná, takže skrz ni peří nepropadává a neztrácí se. Navíc je moc příjemná na dotek. V oblasti nohou je péřové výplně víc, takže mi v něm nebývá zima na nohy. Za horkých letních nocí se spacákem jen přikryju, a naopak, když v něm občas spím na sněhu, přiobléknu se, a taky se v něm vyspím.  Je to prostě superlehký a spolehlivý univerzál.

Sea to Summit Ultra-Sil Nano Tarp Poncho nepromokavé pončo/přístřešek (184 g) – jednoznačně moje nejoblíbenější vychytávka. Sbalené zabere místa asi jako malá svačina, a přitom mě už tolikrát ochránilo před deštěm – buď jako pláštěnka pro mě i batoh, nebo jako přístřešek. Dík němu ušetřím v batohu spoustu gramů za stan, a při tom je mnohem univerzálnější – lze jej totiž postavit téměř kdekoli. Pro mě už je stavění přístřešku takovým koníčkem, moc mě baví, že při troše kreativity si s tím člověk může vyhrát.

Solární panel Nomad 7 Plus (322 g – bez opěrky) – málokterý cestovní solární panel stojí vůbec za to, aby se s ním člověk tahal po kopcích. Tenhle mi zvládá nabít outdoorovou kameru, elektronickou čtečku a telefon, který mj. používám jako GPS. Obvykle jím nabíjím powerbanku Goal Zero Venture 30, abych měla nějakou enegrii zálohovanou pro případ špatného počasí, a z ní potom další elektroniku. Dobré je, že funguje, i když je venku trochu pod mrakem.

Batoh Gossamer Gear Gorilla 40 ( 791 g včetně bederního pásu, moje velikost S ) – soustředím se na to, abych testovala to nejlepší vybavení, a tohle je prostě nejlepší ultralehký batoh na trhu. Ultralehké batohy se obvykle vyznačují nějakými kompromisy, aby se ušetřila hmotnost, ale u Gorilly je nenajdete. V zádovém systému je umístěna miniaturní karimatka, která se hodí jako sedátko nebo jako prodloužení karimatky (dík němu jsem si svou skládací karimatku mohla o kus ustřihnout, a zmenšit její objem i hmotnost). Má velké kapsy, a má jich dost, včetně velkých kapsiček na zip na bederním pásu, a taky má zvenku popruhy, jimiž lze komprimovat objem a přitáhnout zátěž víc k zádům, nebo se za ně dá připnout další vybavení. A je výborně polstrovaný, takže nikde netlačí, na zádech sedí dobře. Teda má ještě další vychytávky, ale to by bylo hodně dlouhé čtení…

Termoprádlo Icebreaker – Icebreaker je známý používáním merino vlny, což je lehký materiál, který dlouhodobě odolává zápachu, takže jej není nutné často prát (na rozdíl od většiny syntetických materiálů) a při gramáži 200 a více výborně hřeje. Termoprádlo jsem si oblíbla zejména na spaní nebo jako základní vrstvu během chladnějšího počasí. Kromě toho oblečení Icebreaker je příjemné na dotek a dobře vypadá, mnohé jejich modely jsou vzhledem univerzální na nošení do města i do přírody, což se na cestování hodí.

Nádobí GSI Halulite Minimalist (177 g) – v tomhle odolném ešusu z exolovaného hliníku si vařím jak na ohni, tak na vařiči, objem 600 ml je tak akorát pro jednu osobu. K ešusu patří taky neoprénový termoobal a víčko s dírkou na pití, takže ho používám taky jako termohrnek nebo jako transportní krabičku na jídlo. Namísto držátka se používá silikonová chňapka a jako příbor patří k sadě plastový skládací spork (lžícovidlička). Kdo chodí na treky ve dvou, tomu by se víc hodila sada GSI Halulite Microdualist – ešus je větší, s držátkem a pokličkou, kterou lze zároveň použít k cezení, a patří k němu ještě lehoučké mističky, hrnky a sporky.

Skládací lahve Platypus – hlavní předností je, že nezabírají v batohu skoro o nic víc místa, než objem vody, kterou v nich nesu. A prázdné je lze srolovat do kapsy. Používám nejčastěji lahev o objemu 1 L, a tu dvoulitrovou si dávám do batohu jako camelbag, protože Platypus vyrábí taky hadičky na pití Drink Tube Kit, které lze na uzávěr jednoduše našroubovat.