ROZHOVOR: Mart Eslem – Čím víc jsem toho poznal, tím víc si uvědomuji, že nic nevím

Za 25 let aktivního cestovatelského života jsi navštívil 96 zemí světa. Dokážeš říct, že jsi poznal svět? 

Netroufnu si tvrdit, že bych za 25 let cestování a 96 zemí světa, které jsem navštívil, poznal svět. To ne, spíš na to sedí, že čím víc víš, tím víc si uvědomuješ, že vlastně nic nevíš. Nemohu tvrdit, že jsem poznal svět, anebo že bych mu úplně rozuměl. Nevěřím, že počet procestovaných zemí mi rozšiřuje nějaký obzor. Pokud je někdo zabedněnec, tak může projet všechny země světa desetkrát a nepohne se vůbec z místa. To si vůbec nemyslím, že to nějak extra rozšiřuje obzory. Člověk má ale nějaké srovnání.

Čím více toho navštívím, tím víc se ve mně prohlubuje pocit pokory a vděčnosti, že jsem mohl tolik toho vidět a že mi bylo umožněno dostat se na tolik míst.

Byl jsi dokonce i na bílém kontinentě – Antarktidě. Jaký nejsilnější zážitek si odsud odvážíš?

Já jsem nebyl na vojně, takže pro mě hlavně druhá cesta do Antarktidy byla taková moje malá životní vojna. Tam se stalo tolik věcí. Několikrát jsem přežil svoji vlastní smrt, kdy jsem si myslel, že se mi odpočítávají poslední minuty. Tam jsem se stal z chlapce chlapem. Antarktida mě naučila říkat “nikdy neříkej nikdy”. Tady se ve mě zrodilo přesvědčení, že sebevětší hrůzy které v daný okamžik prožíváme, nikdy nedokážeme správně interpretovat. To znamená, že i ty největší hov** a neštěstí, co se nám dějí v životě, tak v ten daný okamžik nám přijdou strašné, máme tendence se litovat a říkat si, proč zrovna já. Postupem času jsem ale poznal, že to byly největší dary, které mi život mohl dát. Takže já už třeba nerozlišuji zážitky plus, mínus, negativní, pozitivní, protože až teprve následný život nám ukáže, co bylo vlastně to plusové a co vůbec nestálo za to. Třeba jsme v ten daný okamžik úplně nadšení, ale pak zjistíme, že to bylo úplně k ničemu. A to, kde jsem brečel, řval, byl zoufalý a nevěděl jsem kudy kam, to mi život ukázal, že byl ten největší dar, co jsem vůbec od života mohl kdy dostat.

Já mám ze sedmého kontinentu – Antarktidy pocit, že je to vlastně taková návštěva cizí planety, jen bez skafandru. Přijdeš někam, kde se nedá přežít bez vnější pomoci, šlapeš po místech, kde nikdy před tebou žádnej člověk nestál a podobně. Takže pro mě je to vlastně takový předstupeň návštěvy jiný planety. 

Je tvým cílem navštívit všechny země světa? 

Rozhodně ne. Já nemám žádné cíle. Život mě naučil, že dávat si nějaké cíle je vlastně to největší zoufalství, které do svého života můžu implementovat. Pak nežiji v přítomném okamžiku, ale v nějaké budoucnosti, kde si maluji, jaké to bude, až tohle uvidím a tohle navštívím. Mně přijde, že snaha o sbírání procestovaných zemí je vlastně takový ekvivalent vnitřního zoufalství a řevu o pomoc de facto. V počátcích jsem samozřejmě byl fascinovaný tím počtem zemí a vším možným, ale jak jsem říkal, život je cesta, život je nějaký osobní vývoj a dneska mi to přijde absurdní. 

Jsou země, kam se vracíš stále dokola? 

Samozřejmě jsou země, které mám tak rád, že vlastně nevím, proč bych se tam neměl vracet. Vím, že někdo říká, že máme málo času v životě na to, aby jsme dvakrát navštívili stejnou zem, ale to mi přijde úplně absurdní. Mám rád Itálii, jezdím tam skoro každý rok od svých osmi let. Itálie je pro mě má druhá vlast, druhý domov. Taky miluji Argentinu, tam jsem byl asi sedmkrát, osmkrát. Nepřijde mi, že by bylo opakované vracení se na stejná místa zdržování a ztráta času. 

Tvým nejoblíbenějším kontinentem je Jižní Amerika. Čím tě tak uchvátila? 

Je to takový jedinečný kontinent! Když si vezmeme nejen Jižní, ale celou Latinskou Ameriku od Mexika až na “konec světa”, tak projedete několik desítek zemí, kde se až na malé výjimky mluví stejným jazykem. Můžete projet třeba arabský svět, ale tam je velký rozdíl v dialektech jednotlivých zemí. Latinská Amerika je velice pestrá, jsou tam kontrasty původních obyvatel a přistěhovalců z Evropy. Přijde mi, že je to dnes paradoxně v některých ohledech poslední výspa Evropy, minimálně co se týče tradičních hodnot, orientace na rodinu a podobně. To mi přijde, že Evropa úplně hodila do koše. 

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Podle čeho vybíráš, kam pojedeš? 

Jak jsem říkal, nemám žádné cíle nebo plány, protože ty vedou ke zklamání a frustraci. Já čekám – jako taková “cestovatelská popelka”. Čekám co mi život přihraje, co mě pomyslně cvrnkne do nosu. Nevím, kam příště pojedu. Život mi to přihraje a já tam potom jedu. Netěším se na žádné konkrétní místo, jen se těším, že někam vyrazím a na to jakou kapitolu mi ten život nalistuje, co mi ukáže a kam mě vlastně pošle. Pak chodím jako nepopsaný list papíru, nasávám atmosféru, stýkám se s lidmi a je to úžasný zážitek. 

Jaký je tvůj styl cestování? Jezdíš poznávat kultury, objevovat města, fotit zvířata, nebo se třeba „válet u moře“?

Pro mě je nejdůležitější setkávání s lidmi, protože setkání s nějakým člověkem pak rozvíjí příběh té jednotlivé cesty. On mě někam nasměruje, dá mi nějaké indicie, dovolí mi, abych s ním strávil někdy pár minut, někdy pár hodin a někdy pár dní. Někdy vznikne přátelství, který trvá i přes kontinenty do dneška. Lidi, s kterými jsem v kontaktu pořád a seznámili jsme se třeba už před desítkami let. Takže pro mě je hlavní setkávání s lidmi a ty zážitky se prostě vyvalí z těch ohybů života samy. Samozřejmě, že mám rád přírodu a podobné věci. Je to taková kompilace, ale primárně mě zajímají příběhy setkávání s těmi lidmi na místě, a pak ten zbytek, ty krásy místních lokalit. To už je další efekt, ale není to pro mě primární důvod cestování. 

Podnikáš v koučingu a mentoringu spokojeného života. Proč jsou lidé v dnešní společnosti nespokojení? 

Protože jim život protéká mezi prsty. Nejsou vlastně téměř permanentně přítomni ve svém vlastním životě. Buď přemýšlí nad minulosti, ale to už bylo, tak, tak co mohou změnit? S tím už člověk nic neudělá. Nebo se obávají co bude za týden, za rok. Lidé se stávají otroky svých myšlenek a nežijí v přítomném okamžiku, kde je ta životní energie a probíhá život. Časem lidé zjistí, že si vše fabulují, vymýšlejí a mezitím jim život utíká. Vše máme na dosah ruky, ale trápíme se tím, co bude za rok, za dva nebo co bylo před deseti lety. 

Doporučuješ pro spokojenější život právě cestování? 

Pro spokojenější život nepotřebujeme nic. Jen být a žít. Nechat ten život odvíjet. Neplánovat, nepřemýšlet nad budoucností, nedávat si cíle a jen být. Žijme a nechme se opíjet krásou života. Vše máme sami v sobě, jen to hledáme stále venku, ale ono je to uvnitř každého z nás. 

Myslíš si, že lidé žijící v chudších oblastech jsou i přesto v některých aspektech bohatší než my? 

Jednoznačně! Od nich bychom se mohli učit. Oni by měli vyučovat na univerzitách jak spokojeně žít a jak být spokojený se svým vlastním životem. Oni nemají de facto nic. Většina z nich žije na úrovni, co má horší životní podmínky, než u nás 90 % domácích mazlíčků. A přestože nemají nic, jsou šťastní. Čím více toho člověk má, tím více je přehlcený a nemá čas sám na sebe a na život. Oni nic nemají, takže žijí přítomným okamžikem, proč by se měli strachovat, že něco přijde, když nic nemají. Dnes mám co jíst, tak si to užiji! Když těmto lidem dáte něco k jídlu, tak si to užívají, jsou nadšení. Dejte jídlo někomu, kdo má všechno. Pro něj je i nejlepší jídlo normální záležitost. Pro chudé lidi je to svátek, jejich život je opravdovější a bohatší než máme my. 

Marta můžete sledovat ne jeho webu www.marteslem.cz, nebo na Facebooku a Instagramu.