ROZHOVOR: Marek Slobodník – Trojkolkou do Mongolska

Jako první mě zajímá, zda jsi jel na tuto expedici sám, nebo jsi měl sebou tým lidí jako při minulých expedicích?

Nene, na každé cestě jsem vždy ve skupině. Sám necestuji, jen občas na dovolenou. Mám rád společnost a nejsem dobrý fotograf ani kameraman. Aby vznikly záběry v dobré kvalitě, tak jsou tihle lidé nezbytní. 

Jak vypadala trasa do Mongolska? Začínali jste na Slovensku?

Jde o projekt žlutých trabantů, takže jsme začínali v Praze, ale jeli jsme i přes Banskou Bystrici (mé rodné město) a pokračovali jsme dále přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán a Rusko, až do Mongolska. Původní plán byl nechat stroje odvézt až na Bajkalské jezero, potulovat se kolem a poté jet do Mongolska. Kvůli válce jsme trasu změnili, byla delší ale o to zajímavější. 

Kolik kilometrů to bylo a jak dlouho vám cesta trvala?

Nacestoval jsem 14 272 km a byla to jedna z těch kratších cest, která trvala jen tři měsíce. Před rokem jsme jeli na motorkách 10 500 km a jeli jsme to 6 měsíců. To trvání hodně ovlivňují třeba přechody hranic, zda má člověk nějaké potíže s kontrolami, apod. Na cestě do Mongolska jsme všechny hranice projeli hladce, takže žádné velké zdržení nebylo. 

Součástí expedice bylo i auto, přezdívané „žlutá žába“ Jak vás napadlo přetvořit trabanta na „loď“ a jaký byl důvod?

Přesně! Je to předělaný Trabant na plovoucí auto, ale plave velmi špatně. Jde o model LuAZ-967. Napadlo nás to už v roce 2012 po cestě Jižní Amerikou, kdy jsme se stále museli plavit a brodit. Tehdy jsme si říkali “Bylo by super mít nějaké plovoucí auto.” Já mám známého, který vlastnil LuAZ-967, takže jsem chlapům hned po návratu vštípil tuhle myšlenku. Po návratu z Jižní Ameriky jsme jeli na Ukrajinu, kde jsme si tohle ukrajinské auto koupili. 

Jak moc tohle auto bylo spolehlivé?

Auta jsme měli dvě. Jedno fungovalo víceméně bez problémů, bylo bezporuchové, ale ten druhý, který řídil Dan Přibáň, se kazil skoro každý den. Dokonce se jednou zadrhnul i motor, takže šlo o opravdu vážné opravy. Spolehlivost asi závisí kus od kusu. Jeden byl dobrý a druhý podstatně horší. 

A co tvoje plovoucí tříkolka? Jak vznikla ona?

Vždy jezdím na cesty na motorce a dlouho jsme přemýšleli, která motorka dokáže plout. Nakonec Dan přišel s tím, že viděl na internetu plovoucí Hondu ATC200. Jedna byla na prodej v okolí Prahy, tak jsem ji koupil. Splnila účel – když se hodila do vody, tak dokázala být na hladině. Vybrali jsme ji jen proto, že dokázala plavat, ale co se týče jízdních vlastností, tak to bylo to nejhorší na čem jsem seděl. Stabilita minimální, dokonce se přestala vyrábět, protože se na ní zabilo mnoho lidí, přesněji 900 a zhruba 7 000 lidí měsíčně se zranilo. 

Máš pro ni také nějaký nickname?

Říkali jsme jí Kačenka, protože plave přesně jako kačenka ve vaně. Když si ji dáte vedle sebe, tak plave a když si na ni sednete, tak se potopí. 

Předpokládám, že po tolika expedicích máš už spoustu zkušeností s opravami motorek, nebo i aut. Jaká oprava ti dala nejvíce zabrat?

Co se týče této expedice, tak jsem Hondu skoro opravovat nemusel. První chyba se naskytla hned za Banskou Bystricí, kdy jsem měl zavřenou nádrž na “OFF” a neteklo mi palivo samospádem do karburátoru, takže stačilo přepnout na “ON” a bylo vyřešeno. Pak jsem měl menší vady s únikem oleje, takže motorka spalovala více benzínu. V podstatě jsem s tou motorkou nic nedělal, jen jezdil a žádné velké zkušenosti s opravami motorek jsem nenabral. Když jsme jeli z Indie domů na dieselových motorkách, tak ty se nekazily vůbec a vlastně ani Jawa 250. Nejvíc se kazil asi Pionýr, ale v porovnání s auty, trabanty nebo Danovým LuAZ-967, tak to byla pohoda. 

Pokazil se vám nějaký stroj natolik, že už nebyl schopný pokračovat v expedici?

Takhle se nám auta pokazily dvakrát. Poprvé Trabant v Austrálii. Už nebylo reálné aby naskočil, protože odešla celá kliková hřídel, tak jsme si ji nechali poslat z Česka do Austrálie a opravili jsme ho. Podruhé se po cestě do Mongolska zadrhnul motor v LuAZ-967 Dana Přibáně. S autem nebylo možné dále pokračoval, ale kamarád z Banské Bystrice nás zachránil. Nakoupil díly, přiletěl za námi a my jsme mohli pokračovat v expedici. 

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Stejná otázka, jen pro členy expedice. Zradilo někoho zdraví natolik, že nebyl schopný v cestě pokračovat?

Naštěstí vždy všichni zvládli expedici dokončit i když nastalo mnoho případů, kdy to vypadalo beznadějně. Já jsem si například v Jižní Americe vykloubil rameno. Neměl jsem řídit a měl jsem být v klidovém režimu, ale nakonec jsem to dojel. Také v Africe jsme měli s Markem malárii, to jsem si myslel, že se expedice nedokončí, ale zvládli jsme to. Mnohokrát jsem si myslel, že to nezvládneme kvůli zdravotnímu stavu, ale vždy jsme to vydrželi, přetrpěli jsme to zlé období a dorazili do cíle, protože touha splnit si ten sen byla větší než ty nemoci. 

Absurdní nařízení hlavního města Turkmenistánu je, že nesmí do města vjet jiné, než bílé auto. Jak jste tento problém vyřešili?

Dokonce do města nesmí vůbec vjíždět motorky! Já ačkoliv mám bílou trojkolku, tak se to vyřešit nedalo. Už jsme vjížděli do města a odklonili nás na parkoviště, kde bylo mnoho barevných aut. Tam pro nás přijela bílá dodávka a odvezla nás do města. Je to jeden z nemála zvláštních zákonů této zvláštní země. 

Při návštěvě Ruska jste prý byli už lehce paranoidní. Proč?

Z Ruska jsme měli obavu kvůli válce, netušili jsme co nás tam čeká. Nebylo to úplně normální, už na hranicích vyzpovídali. Nejdříve Dana o tom, co si myslí o válce na Ukrajině, a pak se zeptali co si myslí Češi a Slováci. Také po něm chtěli číslo na Whatsapp a následně mu ho chtěl někdo hacknout. Takže se děly takové zvláštní věci. Zastavili nás třeba policajti a zpovídali jakou vakcínou byli Češi a Slováci očkovaní během Covid pandemie. Také byla kolem silnic spousta billboardů o válce a předjíždí vás mnoho ruských aut se „Z“ na zadním skle, což znamená souhlas s válkou. Bylo tam hodně zvláštních věcí na pozorování, ale co se týká lidí, byli normální, v pohodě, pohostinní a byla tam krásná příroda! 

Cílem expedice byly pláně Mongolska, co vás tam táhlo?

Mongolsko byl takový náš sen, tam jsme měli vybrané destinace a místa, kde budeme plavat. Původní plán byl pozměněn kvůli válce, ale vůbec toho nelituji. Cesta se nám prodloužila, ale zažili jsme mnoho krásných věcí za které jsem rád. Máme odtud mnoho zážitků, a člověk se na to místo těšil o to víc, když tam jede tak dlouho. 

Během expedice se ti narodila dcera. Odskočil sis domů, aby jsi mohl být u porodu?

Ano! Moje manželka Sonička byla těhotná, vrátil jsem se domů tzv. za pět dvanáct, abych mohl být u porodu. Nevěděl jsem jestli to bude holka nebo kluk, dozvěděl jsem se až tam, že se mi narodila Sára, a byl to nejhezčí bonus celé cesty. Byl to asi 10 000x krásnější zážitek, než to nejkrásnější co jsem na cestách viděl. 

Jízdou na neodpružené motorce si ustanovil světový rekord. Velká gratulace, ale cesta nebyla předpokládám příliš příjemná?

Ano, omylem jsem překonal nevytvořený Guinessův rekord. Je to zvláštní věta, ale je to tak, neboť v roce 2024 jeden Kanaďan vytvořil crowdfundingovou sbírku na to, aby ustanovil Guinessův rekord tím, že projede asi 10 000 km na neodpružené motorce. Po 3 000 km ho ale zastavili policajti a nedovolili mu pokračovat, protože neměl v pořádku papíry. Já jsem tedy tento nevytvořený Guinnesův rekord překonal o další 4 000 km, ale nebylo to vůbec příjemné. Neodpružená motorka přesunula snad všechny ploténky v mých zádech a bylo to velmi nepohodlné. Když se člověk rozhodne jet na Pionýri, tak je to dobré – klidně i do Mongolska, ale jezdit na tříkolce bez zadních tlumičů už znovu nechci. Byla to ovšem zajímavá zkušenost. Co člověka nezabije, to ho posílí. 

Pokud vás zajímají další Markovi příhody a chtěli byste si třeba poslechnout jeho přednášku, všechny informace najdete na webu napionieri.sk