ROZHOVOR: Ladislav Zibura o své poslední pěší cestě po Nepálu a Číně

Asie rovná se často enormní smog. Jak s tím bojuješ?

V Číně jsem procházel provincie Sečuan a Šen-Si, plné čistých řek, zvířat a lesů, i v Nepálu bylo mimo města celkem čisto, průmyslové znečištění tu ještě není tak velké. Takže vůbec nijak. Jen v Číně jsem jednou spal u nějakého průmyslového závodu a měl z toho vyrážku, ale to se stane.

Kudy přesně vedla tvoje poslední cesta?

Z Káthmándú jsem vyrazil pěšky na úpatí Annapurny, prošel okruh kolem Annapurny a pak pokračoval na jih, na hranice s Indií, do města Lumbiní, kde se narodil Buddha. Ta nepálská část měla asi 600 kilometrů. Pak jsem z Káthmándú odletěl do Chengdu a vyrazil pěšky do 800 kilometrů vzdáleného města Xi’an. Dohromady jsem v Nepálu a ČÍně strávil necelé tři měsíce.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Která země tě zaujala více?

Nepál ani Čína nikdy nebyly koloniemi, díky čemuž se kultura vyvíjela nezávisle na západu. Zajímalo mě tak úplně všechno, protože to pro mě bylo nové. V Nepálu mě překvapila míra chudoby, zejména v oblastech, které vloni zasáhlo zemětřesení. V Číně zase otevřenost a pohostinnost místních. Těžko soudit, která země mě zaujala více, ale kdybych se měl někam vrátit, tak spíš do Číny (pokud znovu dostanu vízum).

Své prožitky z cest sdílíš vtipnou formou na sociálních sítích a sklízíš velký ohlas. Neotravuje tě někdy na cestách ta „povinnost“ dát o sobě co nejčastěji vědět online?

Nikdy jsem to jako povinnost nevnímal. Psaní je mou velkou vášní a po cestě píšu tak jako tak. Nasdílet úryvek vznikající knížky na Facebook není žádný problém – navíc mě baví se o cestu dělit s lidmi, kteří by na ni sami rádi vyrazili, ale z nějakého důvodu nemohou. A frázi „co nejčastěji“ bych nepoužíval – dal jsem o sobě vědět tak jednou za tři dny.

Ze svých cest píšeš taky knihy. Kdo myslíš, že je hlavně čte?

Rozmanitost publika mě hodně překvapila. Hodně si ji oblíbili středoškoláci, kteří sní o nějaké cestě, zároveň ji četla spousta lidí v důchodu, kterým ji namnoze koupila vnoučata. Nedokážu odhadnout, jaká skupina lidí převažuje. Dalším příjemným překvapením pro mě bylo, že jsme dělali už třetí dotisk – lidé se o cestopisy očividně zajímají.

Kolik přednášek absolvuješ po každé cestě?

Já jsem s přednáškami začal až vloni, vlastně náhodou, takže mohu říct jen to, že po cestě do Jeruzaléma jsem jich měl asi stovku. Jak to bude tentokrát, uvidíme – záleží, jak dlouho to bude bavit mě a lidi. Nejpozději v polovině příštího roku bych ale zase chtěl na nějakou cestu vyrazit.