Celých 2500 kilometrů z Péšávaru do Kalkaty se rozhodli ujet dva Češi, Jan Turnovec a Ondřej Kašpar, na kolech. Ale ne jen tak ledajakých, první je obyčejný bicykl z roku 1940, který samozřejmě nedisponuje přehazovačkou, druhý dopravní prostředek jen cyklorikša, kterou koupili v Pákistánu a jejímž původním účelem bylo převážet zmrzlinu a popcorn. Kluci na ní ale převáželi vybavení k tomu, aby mohli pořádat filmové projekce v chudinských čtvrtích obou zemí.
Veškeré jejich vybavení, v němž nechyběl ani benzinový agregát koupený v Pákistánu, vážilo dohromady celých 70 kilogramů, a tak cesta po nekvalitních silnicích a přespříliš naloženou cyklorikšou neubíhala nejrychleji. Denně ujeli zpravidla něco mezi 35 až 60 kilometry. Jejich dopravní prostředky se ale často kazily, a tak je potřeba mnoho oprav.
A co kluci vlastně promítali? Připravili si celou řádku filmů s různou tematikou, ale nejvíce se osvědčil Mauglí a promítání místních populárních hudebních klipů, kterými vždy celé představení začínali. Mnohem větší atrakcí než samotné promítání byli ale dva bílí Evropané, kteří na neuvěřitelných kolech dojeli do chudých čtvrtí. Proto také nebylo potřeba promítání nějak propagovat, stačilo přijet, začít vybalovat techniku a místní se ze zvědavosti přikradli sami.
Původně chtěli kluci promítat každý večer, ale to je brzo přešlo. Únava, nemoci a někdy i dojezd do odlehlého místa je od toho nakonec odradili, a tak promítali, kdy byla zrovna chuť.
Více o celém nápadu vám prozdradí rozhovor s Ondřejem Kašparem:
Jak vůbec takový nápad vznikne?
Snadno. Jedeš do Indie na kole a každý večer, když stavíš stan, jsi středem pozornosti desítek nebo snad i stovek zvědavých lidí. A tak si říkáš: Nebylo by hezké jim pustit film a tím odlákat jejich pozornost a mít ve stanu klid? Skutečnost je samozřejmě trochu jiná. Nemůžeš si postavit stan, pak rozbalit kino a zalézt si do stanu, že kino sklidíš ráno. To už by tě totiž pravděpodobně někdo předběhl!
Kolik jste v Pákistánu zaplatili za rikšu a kolo?
Tricykl značky Sohrab (pákistánská výroba) vyšel na 30 000 pákistánských rupií, tedy asi 6000 Kč. Cena je to šíleně přemrštěná, ale musíme to brát tak, že jsme podnikateli s popcornem zúžili jeho vozový park o jedno kolo, tudíž mu zákonitě klesly tržby. Těžko říci, jestli peníze investoval do nové tříkolky nebo si dal k večeři maso a přistavěl další patro svého domu.
Kolo stálo 8000 pákistánských rupií, což je asi 1600 Kč. V Dillí se nám ho podařilo prodat za 1800 indických rupií, což je asi 600 Kč. Stejně jako se Sohrabem, i cena kola byla lehce přehnaná. Lidi říkali, že normální cen je tak 6000. Ale co naděláš? Chceš kolo? Tak zaplať.
Jak dlouho vám celá cesta trvala?
Odjeli jsme z Prahy vlakem do Budapešti snad 30. 10. a přiletěli do Pešaváru 2. 11. Do Prahy se vrátíme 8. 4. Bereme to tak, že je to 5 měsíců, z nichž jsme asi 3 týdny byli před vánocemi v Dillí, pak měsíc v Puri a teď zase 3 týdny v horách. Zkrátka dovolených v průběhu projektu bylo dost.
Co bylo největší překážkou na cestě? Nemoci, technika nebo lidé?
Ať se zamyslím, jak se zamyslím, nedokážu říct. Vzpomínkový optimismus funguje na výbornou. Nemoci samozřejmě byly, dokonce mi diagnostikovali břišní tyfus, ale domnívám se, že mylně. Za celou dobu jsem byl třikrát na antibiotikech a na konci projektu skončil se zánětem průdušek, ale s tím se počítalo.
Technické problémy se v Indii řeší hned, nevezli jsme s sebou ani nářadí. Když píchneš, tlačíš pár metrů a narazíš na puncture wallu, chlápka, co spravuje píchlé kola. Za těch pár rupií se ani nevyplatí ušpinit si ruce. Největší překážkou byla proto nejspíš naše lenost. Plány jsme měli velkolepé, ale často zůstaly nezrealizované. Jinak mám dojem, že vše proběhlo hladce, i proto se vracíme dle plánu začátkem dubna.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Kolik promítání jste tedy celkem udělali a který film se nejčastěji pouštěl?
Promítání bylo dohromady 31. Nejčastěji jsme pouštěli Ice Age 4: Continental Drift, což nám přišlo jako film vhodné, jak pro děti, tak díky svému spádu i pro ostatní věkové skupiny.
Vím, že koupenou rikšu chcete vést do Prahy? Proč?
Protože má potenciál pokračovat ve svém poslání a vozit kino i po Praze nebo třeba Berlíně. Udělali jsme sbírku na transport do České republiky, chtěli jsme vybrat zhruba osm tisíc, což by mělo pokrýt zabalení a dopravu kontejnerem po moři do Evropy. Nakonec jsme ale Sohraba rozebrali, některé části nechali uříznout a zabalíme ho do dvou krabic relativně standardních rozměrů a poletí s námi letadlem. Je to zatím hudba budoucnosti, ukáže se na letišti, zdali to projde. Vybrali jsme nakonec 6500 Kč, což by mělo poplatek za nadváhu akorát pokrýt.
A na závěr je tu nesmírně vydařené video shrnující celou cestu:
