ROZHOVOR: Jsem strašnej kýčař, říká Petr Jan Juračka, tvář letošního festivalu Expediční kamera

Petře, zajímalo by mě, jestli ses někdy ocitl na místě nebo v krajině, kde se prostě nedá udělat hezká fotka? Pokud ano, jak takové místo vypadá?

Tak tohle je hlavně asi o tom, co si představujeme pod pojmem „hezká“. Něco se někde vyfotí dycinky, ale ve smrkové monokultuře pardubického Polabí spektakulární krajinu s výhledem nevyfotíš. Můžeš ale počkat na pěknou mlhu a světlo, využít periodicity stromů, vytvořit takovej mystickej obrázek třeba… Stejně jako nevyfotíš romantickou krajinku v uhelném dole, kde se zase dá pracovat s nějakým industriálním motivem. Podle mě má všechno svoji krásu, jen ne každý je ochotný či schopný ji v tom vidět. Tak nějak to prej tvrdil už Konfucius, ale četl jsem to vyrytý na lavičce na Václaváku, takže za to neručím.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Dá se říct, co je vlastně při pořizování fotky důležitější, atraktivní objekt, světelné podmínky, nebo něco jiného?

Všechno. Ale hlavě asi nápad, pokud tam nějakej je. Ale lokace je samozřejmě alfa, stejně jako podmínky. Ono je to vždycky strašně složitý a neopakovatelný. Třeba na takovej Křižák jsem vylezl s kurzy už více jak padesátkrát a nikdy jsme tam neměli identický podmínky. To mě na tom vlastně baví hrozně moc.

Jako fotograf musíš mít estetické cítění, to dá rozum, musíš poznat, co je hezké. Pociťuješ na sobě i jiné umělecké sklony? Umíš malovat, zpívat, hraješ na něco?

Hrával jsem několik let v punkový kapele. Ale to je jedno. Estetický sklony, jestli nějaký mám, jsou pěkně nakloněný. Jsem totiž strašnej kýčař, ale nestydím se za to. Sama příroda je jeden krásnej nekonečnej kýč a mě nehorázně baví se tomu poddat. Malovat mě vidět nechceš, a zpívat mě slyšet nechceš už vůbec. To mi věř.

Paralelně s touhle tvojí uměleckou kariérou buduješ a žiješ kariéru vědeckou. Dokážeš říct, kolik času věnuješ vědě oproti fotografování a natáčení?

To se strašně moc mění. Někdy jsem fakt zahryzlej v tom našem bádání, ale fotce dávám času trochu víc. Nemám ale problém odložit celé focení na několik týdnů a makat jenom na katedře, kolikrát je to potřeba a vždycky si uvědomím, jak mě ta věda baví.

Mimochodem, musíš se čas od času účastnit promocí? Jak se cítíš v taláru?

Hele, už se to po mě chtělo, ale nějak mi to zatím nikdy nevyšlo. Ale taláry mi sedí dobře, a to i ten rektorský. Ale to je tajemství a tu skříň s nimi jsem nikdy neviděl…

Kromě všech zmíněných profesí jsi nepochybně také cestovatel. Přivedlo tě focení k cestování, nebo cestování k focení? Nebo to bylo úplně jinak?

Nevím, zda splňuju kritéria správného cestovatele. V té naší cestovatelské sociální bublině trávím jednoznačně nejvíc doma času já. Přesto si však moje okolí myslí, že jsem neustále v tahu. To nevadí, pár zemí jsem fakt projel a vždycky to stálo za to. Necestuju primárně za zážitky, ale za fotkami a natáčením. To je pro mě to hlavní, cestování a lezení jsou pro mě jen cesty k tomu, jak dosáhnout toho, co potřebuju.

Na výčtu tebou navštívených destinací jsou méně i více exotické lokality. Zkus prosím popsat, jaký nejsilnější pocit si vybavíš z K2?

Když se mi zvedal kufr ze snídaně v na úpatí hory a neuměl jsem si představit, že na ni za pár minut polezu.

Ugandy?

Ztráta vytuněného a fungl nového drona v Nilu.

Bajkalu?

Vůně babího léta a dobrodružství.

Indonésie?

Jednoznačně moje dcery poskakující kolem líhnoucích se karet obrovských na neobydlených ostrovech.

Grónska?

Ta strašná zima a nejistota, zda se v tom zmrzlém stanu ještě probudím.

Českého Švýcarska?

Moje milenka, řeka Kamenice!

Laboratoří Univerzity Karlovy ve Viničné ulici v Praze?

Zvuk rotačních vývěv u mého milovaného elektronového mikroskopu.

Jakou destinaci ještě toužíš navštívit a proč?

Nevím. Fakt nevím. Mám velký seznam a spoustu otazníků. Těším se na to, co přijde, ale moje představy nejsou tak přesné, abych věděl, co nutně musím vidět, a co ne.

Většina lidí si tě spojuje také s filmy a unikátními záběry z dronu. Máš nějaký filmařský vzor?

Spousty! Jimmy Chin a Renan Ozturk, to je jasné. A Bernando Giménez, to je klasik. Postupně ale přibývá filmů prakticky neznámých autorů, které mě mnohdy dostanou úplně do kolen. Možná je to dostupností techniky, kdo ví, ale kvalita současný světový produkce je pro mě doslova neuvěřitelná!

Co musí splňovat cestovatelský dokumentární film, aby tě zaujal?

Příběh. Musí to mít linku, kterou jsem ještě neviděl. Nestačí jen někam lézt, plout či jít. Chci děj.

Na který film nikdy nezapomeneš nebo který klidně shlédneš opakovaně?

Meru (2015)! Nejlepší film ever! A taky Rocky (1976), Obecná škola (1991), Rivalové (2013), S tebou mě baví svět (1982) anebo Dobrodruzi (1967).

Jaký film z programu letošní Expediční kamery bys divákům doporučil?

Prošel jsem fakt všechny a musím říct, že skoro všechny byly úplně peckový! Co bylo fakt hustý, tak to je dokument Boy Nomad! To má šťávu, story, ale hlavně z toho skutečně dejchne Mongolsko, jako bych tam zase byl! Film Stín Jaguára mě chytil taky, moc hezky udělaný, Palo umí. Jinak doporučuju taky bonusovej filmek o B7, je to moc příjemný vyprávění!