ROZHOVOR: Jiří Oliva – Po letech v kajaku a na pláži ti přijde, že stůl a židle jsou fakt dobrá věc

S Jirkou doprovázeným přítelkyní se setkávám v pražském Klubu cestovatelů krátce po jeho návratu a trávíme více než hodinku příjemným povídáním o jeho cestě, co ho k ní přivedlo, co ho nakonec přimělo ji zkrátit nebo co plánuje dál.

Ahoj Jirko. Nejprve mě zajímá, jaká byla tvoje motivace pro cestu na kajaku kolem Evropy?

Myšlenka na tu cestu vznikla spoustu let zpátky, už během studia na střední škole, a přišel s ní můj kamarád. Během jednoho lezeckého zájezdu potkal dva důchodce, kteří si jízdou na kajacích kolem Středozemního moře krátili důchod. Zalíbilo se nám to a hned nás napadlo, jaké by bylo sbalit věci do kajaku a vydat se okolo Evropy. To byl prvotní impulz.

V té době jsme byli lezci, s kajakem jsme ani jeden neměli žádnou zkušenost a během půl roku ta myšlenka na roky a roky zapadla. On tomu nechtěl dát víc než tři měsíce a já věděl, že to na tři měsíce rozhodně není. Navrhoval to zkrátit, ale já se rozhodl, že když už něco takového dělat, tak všechno nebo nic.

Ta myšlenka mě pořád držela a jednou za čas vylezla znovu ven, většinou při nějakých větších životních zvratech, ale vždycky jsem to odsunul do budoucna s tím, že teď není správný čas. Takhle jsem to deset let odsouval na „až jednou“. Potom jsem měl nehodu na motorce a pochopil jsem, že všechny tyhle věci, který odsouvám do budoucna, během vteřiny být nemusej… Rozhodl jsem se, že takhle to dál dělat nebudu. Když něco chci, prostě to udělám, anebo se toho rovnou vzdám. Brzo mi došlo, že je ideální čas na ten kajak. Už pět let jsem žil ve Švýcarsku, neměl žádné velké závazky, měl něco ušetřeno. Řekl jsem si: „Chci to zkusit. Nevím, jak to dopadne, ale jdu do toho.“

Dal jsem rok tomu, abych se připravil. Začal jsem zjišťovat, co je to kajakování, protože do té doby jsem nikdy na kajaku neseděl. Absolvoval jsem kurzy, abych věděl, jak to funguje na moři – navigace, self-rescue a všechno kolem. Sehnal jsem kajak a v podstatě téměř do roka a dne jsem vyrazil.

Duben 2016 – rok od vyplutí jsem poznával kouzlo pádlování v Řecku / F: archiv Jiřího Olivy

Netajíš se tím, že jsi před cestou nikdy na kajaku neseděl. Proč teda zrovna ten kajak?

Prošel jsem mnoha sporty, hodně jsem lezl, jezdil na kole, běhal, cestoval s batohem. Kajak byla jasná vidina toho, že je to nová zkušenost a možnost svobodného cestování. Sbalíš se do kajaku, odjedeš, kam chceš, tam zastavíš a buďto tam zůstaneš, nebo se zase někam pohneš. Podobná svoboda, jako když se sbalíš do batohu, ale seš na vodě. A to bylo pro mne nové.

Nikdy se ti nestalo, že by sis řekl: „Sakra, že jsem nejel na kole!“?

Krizovka přišla hned třetí den, když jsem vyplul z Prahy. Bylo to někde na páté přehradě, kdy jsem ten den přenášel už třetí přehradu s tím, že jsem měl v kajaku 100 kilo vybavení, takže jsem to vybaloval půl hodiny, přenášel, pak čtyři hodiny balil zase zpátky. A za tři kilometry znovu. Když to ten den bylo už potřetí, tak jsem si řekl: „Mám já tohle zapotřebí? To bude půl dne, půl dne, než tohle překonám.“ A hned vzápětí mi došlo: „Ale počkej, ty máš půl dne, abys ho tady strávil…“ V tu chvíli mě zalil klid, že mě nic nikam netlačí, a od té doby už jsem nikdy krizovku neměl. Vždycky jsem k tomu přistupoval tak, že jsem si říkal: „Dobře, když to bude složitý, nějak to vyřeším, nějak se to povede.“ Zajímavé bylo i to, že nakonec mi tak krizová přehrada nezabrala půl dne, ale jen asi tři hodiny.

Během prvního roku jsem pochopil, jak moc je moře znečištěné. ˇ5ekl jsem si, že každý den seberu alespoň jeden odpadek a vytahoval jsem staré rybářské sítě / F: archiv Jiřího Olivy

Říkáš, že původně měl kajak 100 kilo, postupně jsi to zredukoval. Jakým způsobem?

Tím, že jsem jel sám, jsem se snažil být dobře připravenej a vybavenej, mít dost záložních systémů. Zároveň jsem se snažil být i co nejvíc nezávislej, abych mohl spát, kde chci, vařit co chci… To přineslo ohromné množství vybavení.

Vybavení bych rozdělil na dvě části. První jsem s sebou vezl v uvozovkách zbytečně, protože jsem ho nepotřeboval, ale stejně bych si ho vzal – takové to, kdyby bylo zle, mám to s sebou. To se až tak nezmenšovalo, to mi zůstávalo, byť jsem ho nepoužíval. A pak byla spousta zbytečných věcí. Třeba jsem si říkal, když budu mít někde čas, otevřu si knížku a budu si číst. Ale takový věci se nestávaj… Člověk je tak vytíženej a věci na zpestření času jsem nepotřeboval. To šlo rozhodně ven.

Na začátku mi trvalo třeba i tři, čtyři hodiny, abych se sbalil. První den mě doprovázeli kamarádi, tak jsem jim rozházel pár drobností. No a večer mi zamávali, vrátili mi všechny tašky a já byl v jedenáct v noci někde na Slapech se svým úplně plným kajakem a hromadou věcí a říkal jsem si: „Co teď budu dělat…“ Takže jsem se rozhodl, že každej den vytřídím jednu věc, kterou nepotřebuju. Tak jsem to dělal měsíc denně a pak alespoň jednou za měsíc. Nakonec jsem si našel systém, že jsem vybavení měnil podle toho, jestli bylo léto nebo zima. Během prvního roku jsem to vytřídil natolik, že jsem byl schopnej kajak zabalit během dvaceti minut.

Podle toho, co říkáš, jsi se na cestu zodpovědně připravoval, ale přece jen, neměl jsi někdy obavy, že to sám nezvládneš?

Vysloveně obavy jsem neměl, protože mi došlo, že z té židle z domova stejně nebudu vědět, jak to bude vypadat. Věděl jsem, že budou složitější místa, který v tuhle chvíli nevím, jak bych vyřešil, ale až tam dojedu, tak se to nějak poddá. To se mi osvědčilo. Jeden příklad za všechny je Korintský průplav. Netušil jsem, jestli se dá proplout na kajaku, ale říkal jsem si, kdybych náhodou nebyl vpuštěnej, je to pět kilometrů pevniny, i kdybych si měl vzít taxíka, někoho stopnout nebo jít pěšky, tak to překonám. Nakonec mě tam na hodinu pustili a mohl jsem projet. Ke všemu jsem přistupoval s pokorou a ono to fungovalo. Po celou cestu jsem neměl žádný zásadní trable.

Rozmanitost kultur a pobřeží v Jaderském moři mne překvapila. Propádlovat ho celé, mi trvalo více než rok / F: archiv Jiřího Olivy

Převážnou většinu cesty jsi absolvoval sám, jaké v tom vidíš specifikum?

Od začátku jsem to vnímal jako velkou cestu za svobodou. Když seš tam sám, máš absolutní volnost to prožít. Když je tam někdo další, byť je to sebevolnější, nikdy to není tak úplná svoboda. To je asi největší rozdíl. Cestování o samotě má obrovskou výhodu v tom, že je člověk otevřený a mnohem přítomnější.

Co mi po celou dobu chybělo a víc jsem to pociťoval, byla jistá forma komfortu ve smyslu, že nemám stůl, židle a postel a že na mě prší. Takové relativně drobnosti, které bych na začátku nečekal. Po x-letech na pláži, kdy má člověk písek úplně všude, jsem si říkal, ten stůl a židle je fakt dobrá věc…

Do jaké míry tvoji cestu ovlivňovalo počasí?

Řekl bych, že naprosto ze 100 %. Někdy jsem musel čekat den, dva, týden, jednou celou zimu. Nejsem si jistej, jestli bych tu cestu dal v pohodě, kdybych s sebou neměl smart-phone. Máš přehled o počasí, přílivech, o všem a nemusíš nakonec ani umět jazyk. Mnohokrát jsem si říkal, jak to dělali před 20 lety. Hodně jsem se řídil intuicí, ale zároveň jsem nikdy nešel na vodu, aniž bych neměl ověřené počasí minimálně dvěma aplikacemi a často jsem se poradil i s místními rybáři.

Celá cesta se neobešla bez oprav kajaku. Někdy i pořádně velkých / F: archiv Jiřího Olivy

Měl jsi možnost poznat místní kultury?

Kajak je úžasnej v tom, že máš neustálý kontakt s lidma. Každý den jsem musel zastavit a tím, že jsem cestoval na šestimetrový lodi často oblastmi, kde ani tenhle sport neznají, tak jsem byl okamžitě středem pozornosti. To byla úžasná pozvánka mezi místní. Všechny hned zajímalo, kam jedu. Když jsem potřeboval pracovat, psát blog, zpracovat videa, musel jsem se vyloženě někde zašít, zamknout se na tři dny do hotelového pokoje. Jakmile jsem vyšel, tak se o mě zajímali a vždycky jsem upřednostnil místní a lokální zážitek oproti tomu, že to někde sdílím on-line.

Zážitků s místňákama je miliarda. Jednou jsem během 24 hodin vystřídal dva opačné extrémy. Pomáhal jsem chudému rybáři na pláži opravovat jeho loď, spali jsme na písku, sdílel se mnou jídlo. Vzápětí jsem seděl u jednoho stolu s miliardáři, kteří měli koupený svůj ostrov a létali tam helikoptérou. Ale jídlo se mnou sdíleli úplně stejně otevřeně jako ten rybář.

Cestovatelsko-outdoorový Festival OBZORY 2019 Hory, cestování, divoká voda, běh, kolo, skialp 80 přednášek, workshopů a filmů Víkend plný zajímavých lidí Patříš mezi ně? 9. – 10. listopadu 2019 Filozofická fakulta UK Praha 1, nám. Jana Palacha 2 Nádechový potápěč, kapitán, horolezec, biker, pilot, ale především NEkajakář Jiří Oliva vystoupí živě na Festivalu OBZORY. „Cestě za svobodou“ přes 18 států a tři kontinenty daly vzniknout roky odhodlávání a příprav. V roce 2015 Jirka vyplul na seakajaku z Prahy na jih a po řekách až do Černého moře. O tři roky později a 11 500 km dál skončila připlutím zpět do Prahy ze severu. Přijďte si poslechnout zábavné vyprávění, jak NEkajakář strávil čtyři roky na kajaku na cestě kolem Evropy. Přijďte si rozšířit své obzory! Je to jediný víkend, kdy stojí za to zůstat v Praze!

Mluvíš o opravě lodi, jakým způsobem ses musel sám starat o svůj kajak?

Překvapilo mě, že jsem neměl žádnou TOP špičkovou loď, ale přesto jsem na ní téměř po čtyřech letech dojel zpátky do Čech. Často jsem ji měl přetíženou, tahal ji po šutrech a v jednom člověku ji ani nejde moc šetřit, takže dostávala zabrat. V podstatě každej rok jsem na ní strávil přes měsíc práce. Někdy to bylo jenom takový látání, aby to vydrželo, ale nakonec jsem stejně musel zastavit a měsíc na tom makat. Hned v jižním Řecku jsem opravoval poprvé, pak průběžně přes Chorvatsko, kde je absence písečných pláží, takže jsem opravoval každý týden. Kompletně opravit jsem ji opět musel v jižní Itálii.

Mělo to ale výhodu v tom, že jakmile jsem někde ukázal, že si kajak dokážu opravit, často po mně v marínách skočili a kolikrát jsem tam strávil několik dní nebo i týdnů a mohl si trochu přivydělat nebo u někoho přespávat. V Itálii jsem takhle dostal k dispozici celou plachetnici, kde jsem mohl spát, vozil jsem turisty na výlety a po maríně opravoval, co šlo.

Jak překonám jeden z nejdražších průplavů na světě jsem netušil. Nakonec jsem do něj byl na hodinu vpuštěn zadarmo a celý jsme ho propádloval. Korintský průplav / F: archiv Jiřího Olivy

To byla taky jedna z mých otázek, jak jsi řešil tyhle existenční věci. Takže prostě, co jak přišlo…

Během toho roku příprav jsem se připravil i finančně, nějaký kapitál jsem tedy měl. Počítal jsem s tím, že cesta může trvat tři roky, takže jsem se i spousty věcí zbavil a prodal je. Během cesty mě i podporovali lidi, kterým má cesta dávala smysl a líbilo se jim, co dělám, to mě často posouvalo o den dál. No a pak prostě na místě, když finance došly, musel jsem to řešit. Někdy to šlo přímo na místě, jindy jsem musel odcestovat někam dál, abych si přivydělal.

Kolik jsi toho tak průměrně denně upádloval a kde jsi na to bral energii?

Na moři je taková průměrná komfortní vzdálenost 20, 25 nebo 30 kilometrů denně. Někdy to jde, jindy se stane, že po 10 kilometrech člověk zastaví a to je všechno. Stalo se mi, že jsem pádloval 50, 60 kilometrů, jindy tak tři a zase jsem to zapíchnul. Po pádlování je člověk unavenej a úplně se mu nechce vstávat. Navíc jsem byl sám, přes noc se člověk hlídá a je ve střehu a cokoliv se někde šustlo, byl jsem hned vzhůru, nejlíp jsem se vyspal až po rozednění. Hodně se to odvíjelo od toho, jak jsem byl schopnej ráno zabalit loď. Když jsem nestihl vyplout na devátou hodinu, tak už se mi zase nechtělo na rozžhaveném sluníčku balit kajak a tahle se to kolikrát protáhlo až do oběda.

Během cesty jsem vyzkoušel celkem velký množství jídelníčků, abych zjistil, co mi vyhovuje. Často to bylo něco, co se dá snadno uvařit a dá se toho najíst – luštěniny, rýže, tuňák. Nejčastěji jsem vařil jen jedno jídlo denně. Na jedné přednášce v Itálii se mě skupinka jachtařů ptala, že musím jíst hodně kvalitně a já jim říkal: „Ne, já mám pět euro na den, já jím jenom rejži a cibuli.“ (směje se)

Ale tělo dostávalo neuvěřitelně zabrat, jelo na dluh a určitě se to podepsalo. Vždycky, když jsem někde zastavil, nabíral jsem a nabíral a pak zase postupně ztrácel.

Dokumentovat sám sebe často není lehké a pro mě navíc vůbec zábavné. Jedna z mála fotek, která vznikla napříč Evropou / F: archiv Jiřího Olivy

Co tě nakonec přimělo k tomu cestu „zkrátit“? (Z jižní Itálie i s kajakem do Hamburgu na kole a odtud do Prahy proti proudu Labe, pozn. redaktora)

Osobně bych to nenazval zkrátit, už jen proto, že jsem na ní byl o téměř rok déle, než jsem si myslel. Byl to ale celkem jednoduchej impuls. Když jsem se v jižní Itálii ohlédl za sebe, zjistil jsem, že jsem tam dopádloval po zhruba třech a půl letech. Bylo mi jasný, že čím víc se do té cesty nořím, tím víc se zpomaluje – opravdu se dá zastavit téměř každých 20 kilometrů a zůstat tam na dva, tři dny. Bylo mi jasný, že jestli jsem dopádloval do půlky Evropy, tak ta druhá půlka bude trvat ještě déle. Položil jsem si tedy jednoduchou otázku, jestli chci na kajaku a plážích strávit sedm let života a řekl si, že úplně nechci. Tak přišla otázka, co s tím udělám – jestli to úplně zabalím nebo najdu alternativu jak se dostat zpátky. Usoudil jsem, že by bylo hezký tu cestu dokončit. Líbila se mi myšlenka vyplout z Prahy na jih a doplout zpátky ze severu a cestu pomyslně uzavřít. Nakonec jsem se rozhodl, že seženu starý kolo, vyrobím vozejček na kajak a přejedu přes Evropu s tím kajakem. Jel jsem pak asi měsíc a půl.

Poměrně často jsi na cestě řešil problémy s policií, o co šlo? Ovlivnilo tě to nějak negativně?

Kupodivu jsem to nevnímal úplně negativně, byl jsem relativně v klidu. Většinou to pocházelo z toho, že mimo EU je potřeba dodržovat během překračování hranic určité povinnosti. Ne že bych je nedodržoval, ale ta byrokracie není připravená na to, že by někdo cestoval na kajaku, takže pro mě chyběly škatulky a ty správný formuláře. Často nevěděli, co se mnou mají dělat. Na některých územích jsem se pohyboval nelegálně, často mě chytili a muselo se to nějak vysvětlit. Ale všem bylo jasný, že nedělám nic špatnýho a všichni se mi snažili pomoct.

Skoro na každý hranici mimo EU jsem tohle řešil. Nejdýl asi v Turecku v Istambulu, kde to bylo skoro dva týdny. Nejvíc nepříjemnej zážitek byl v Černý Hoře, ale netýkal se hranic. Podmínky na moři tehdy nedovolovaly vyplout se člunem, ale na kajak byly přijatelný, tak jsem vyrazil. Někdo mě viděl a zavolal policajty. A jelikož ty policajti nemohli vyplout, tak mě hledali pěšky a to je dost naštvalo. Když mě pak našli, sebrali mi loď a pas a to bylo nepříjemný. Ale během tří dní jsem tady zase potkal úplně jinou sortu lidí a ty mi ten zážitek zase napravili.

Nakonec jsem si řekl, že na kajaku a plážích úplně nechci strávit sedm let života / F: archiv Jiřího Olivy

Co budeš dělat dál?

K vodě jsem se dostal úplně bez zkušeností, ale díky tomu jsem se začal potápět a nakonec se stal instruktorem, přivedlo mě to taky k jachtingu a stal jsem se kapitánem. Zamiloval jsem si vodu jako element a teď plánuji další životní etapu na jachtě a rád bych to kombinoval s kajakem. Věřím, že mě to potáhne alespoň z počátku do Řecka. Do léta se chci ale věnovat sdílení své cesty, a tak jezdím po republice s tímto příběhem.

Napadá tě něco, co bys chtěl vzkázat našim čtenářům?

Jestli máte v hlavě myšlenku, kterou chcete zrealizovat, nekoukejte na to proč ne a prostě to zkuste. Lépe to pak zabalit s tím, že vás to nebaví, než zbytek života přemýšlet jaké by to bývalo bylo.

Jiří Oliva Jednatřicetiletý rodák ze severních Čech žil na mnoha místech Česka i Evropy. Prošel různými sporty, některými i na vrcholové úrovni, a hodně toho procestoval. Rád hledá vlastní cestu, která často vede proti proudu. Přestože na mořském kajaku nikdy neseděl, rozhodl se podniknout cestu kolem Evropy právě na něm. Své zážitky a zkušenosti předává jednak na svém blogu a Facebooku, ale také při osobním setkání prostřednictvím přednášek. Velmi rád přijede i k Vám.