ROZHOVOR: Jakub Šolc – Dálkové treky v Alpách  

Kubo, jak jsi se k horám a dálkovým trailům dostal a kdy a jak jsi začínal?

Úplný začátek mého hlubšího vztahu k horám bych datoval do roku 2016. Tehdy mi bylo 20 a s partou čtyř kamarádů z vejšky jsme se vydali poprvé sami za hranice Evropy. Po Transsibiřské magistrále jsme dojeli až k nejhlubšímu a nejstaršímu jezeru světa, k jezeru Bajkal. Kolem Bajkalu jsme absolvovali menší treky na těžko s batohem. Prošli jsme ostrov Olchon a na poloostrově Svatý Nos vystoupali na vrchol Pik Markova (1877 m n. m.). V divoké tajze Zabajkalského národního parku jsme drželi noční hlídky u ohně ve strachu před medvědy. Ale hlavně jsme neustále chodili a chodili, a já tenkrát přemýšlel nad tím, že se mi tenhle styl cestování začíná líbit ze všech nejvíc.

Hned po bajkalském dobrodružství se mi v hlavě tvořily myšlenky na nějakou první sólo cestu. Už dávno, někdy na gymnázium, mě uchvátil film/kniha Útěk do divočiny (angl. Into the Wild) o Chrisovi McCandlessovi, který se odpoutal od společnosti a vydal se sám do divoké aljašské divočiny. O jedné dlouhé lednové noci v roce 2017 jsem se učil na zkoušku z předmětu Geomorfologie (věda o tvarech reliéfu). Tenkrát jsem si hledal nějaké informace o anastomózním půdorysném typu vodního toku. Google mě pak přivedl k fotce údolí řeky Rapa (Rapadalen) v severním Švédsku a tenkrát jsem si sám sobě slíbil, že to musím vidět na vlastní oči. Zjistil jsem, že kolem údolí řeky Rapa vede i dálkový trail s názvem Kungsleden (Královská cesta). V tu ránu bylo jasné, že skládačka z tolika motivů, proč cestu absolvovat, bude muset být složena. Nakonec jsem během tří týdnů jako naprostý začátečník s ultra těžkým batohem (19 kg) tuto 450 km dlouhou stezku prošel. Uvědomil jsem si, že chození dálkových treků není jen o sebepřekonávání, ale může to být i docela zábava, a že ‚‚štěstí je vskutku opravdové, jen když se sdílí.‘‘ Christopher Johnson McCandless

Který ze svých dálkových treků považuješ za nejlepší, nejdůležitější nebo přelomový?

Každý pro mě byl v něčem přelomový a já si po každém dálkovém treku sepisuju, co mi trek dal a v čem mě třeba posunul. Každý byl v něčem jiný, ale jestli mám vybrat třeba jen některé z nich, tak vyberu všechny své tři pyrenejské traverzy. Pyreneje jsou pro moje oči ty nejkrásnější hory v Evropě. Mají úžasnou auru, je v nich něco speciálního, co jsem jinde nenašel a otiskla se do nich část mé duše.

Prvním byl 830 kilometrů dlouhý přechod GR 11 od Atlantiku k Mediteránu. Vyrazil jsem sólo a v těchto horách jsem definitivně propadl dálkové chůzi, a ještě jsem se do nich naprosto zamiloval. 

Druhý byl byl s parťákem FIkim v opačném směru po trailu, který jsme nazvali HRP Ultimate Crown. Byl to legendární trail dvou euforických hikerů a zároveň návrat do milových Pyrenejí. Náročný terén, exponované hřebenovky, Koruna Pyrenejí, 46 dní, 866 kilometrů, 56 000 metrů stoupání a jedna velká oslava života. 

Třetí pyrenejský traverz jsem absolvoval letos se svou přítelkyní Marťou. Vyrazili jsme tentokrát opět od Atlantiku a po trase, kterou jsem pojmenoval Pyrenejské Triple Combo, jsme po 44 dnech, 850 kilometrech a 50 000 metrech stoupání došli opět k Atlantiku. Trasa byla kombinací GR 10, GR 11, HRP, vysokých vrcholů a neznačených stezek, a celkově ze 70 % úplně jiná než ty dvě předcházející. No představte si, že jdete s milovanou osobou měsíc a půl v kuse a hltáte tu krásu. Jednou bych chtěl svoje milovaný Pyráče přejít i se svým potomkem. 

Dálkový trail obvykle znamená velkou dávku nepohodlí – týdny nebo měsíce mimo domov, bez sprchy, často o hladu, v zimě, mokru a bez možnosti „to vypnout“, když to člověka přestane bavit. Co Tě na tom baví nejvíc a co z toho bys klidně vynechal?

Zcela upřímně musím říci, že takto nad tím vůbec nepřemýšlím. Vzhledem k tomu, jak často na dálkové treky vyrážím, se z toho pro mě stal vlastně normální stav a komfortní zóna. V normálním životě žijeme často v přehroceném, uspěchaném a konkurenčním prostředí a já si myslím, že je jednodušší žít jen s batohem na zádech a každý den udělat klidně i 2000 metrů hoření a 2000 metrů dolení (stoupání a klesání) v dešti a hladovej. 

Čím déle a častěji člověk na dálkové treky chodí, tím více se otrká a tím více mu situace, které dřív pokládal za krizové nebo třeba jen nepohodlné, takové vůbec nepřijdou. Baví mě každý jeden metr života na trailu, baví mě ten čas na čerstvém vzduchu, ta vůně borových lesů i mokré trávy po dešti, užívám si šumění potůčků i mohutné burácení silných horských řek. Miluju ten pocit, když ráno zase nahodím ten ultralehký batoh, rozhlédnu se kolem sebe a vidím, jak slunce ozařuje ty obrovský štíty hor. Zbožňuju ten pocit klidu, když si ráno zastavím na prvním slunci nebo večer při západu, když vařím si jídlo a koukám do krajiny. Užívám si to nenahraditelný ticho, který pak po chvilce přeruší pískání roztomilých marmoťáků (svišťů), jenž v údolí vytváří ozvěnu. Jsem neskutečně vděčný svým křivým nohám, že mě už tolik let takhle skvěle nesou, a to i terénem, který je často extrémně náročný. Nevynechal bych vůbec nic, ani ten hlad, všecko je potřeba si prožít, aby byl člověk vděčný za to, co má.

Jak velkou důležitost přikládáš vhodnému vybavení? A je nějaký kousek, bez kterého si žádnou cestu neumíš představit?

Je to klíčová věc a to, co dělám já, bych bez kvalitního ultralight vybavení jen těžko zvládal. Uznávám, že ze začátku je ultralight docela velká finanční investice, nicméně vyplatí se to a vaše tělo vám bude děkovat. Dálkový trail si neumím představit bez nízkých prodyšných trailových bot se širokou špičkou. Nicméně když zajdete k nám do Pod 7 kilo, tak pochopíte, že těch věcí je vlastně mnohem víc…

Co bys doporučil každému, kdo zatím nad hikováním jen tajně sní a zvažuje, ale na žádnou cestu se zatím neodvážil?

Pouze když vystoupíš ze svý komfortní skořápky, poznáš, kdo ve skutečnosti seš. Vem si obyčejný vybavení, který máš doma, dokup si nezbytnosti a běž to zkusit. Ta svoboda, kterou zažiješ, ti dokáže změnit život. Opravdová svoboda je ta nejkrásnější droga, ten nejkrásnější pocit. Prostě vem batoh na záda a vyraz. Ten opravdový život je tam venku.

Co Ti dlouhé treky dávají a co berou?

Dávají mi nenahraditelný pocit svobody. Na dlouhých trecích se cítím vždy plný života a energie a prožívám takový druh štěstí, který jsem při ničem jiném nenašel. Často mě přepadne taková bezprostřední radost, že se rozběhnu po trailu a křičím jak malý dítě. Cítím se mnohem víc přítomnej. Dávají mi až neuvěřitelný pocit spojení s přáteli, kteří to vidí stejně, kteří mluví i mlčí o tom stejném. Naučil jsem se celoživotnímu minimalismu. Nejde teď jen o výbavu, ale člověk toho fakt moc ke spokojenému životu nepotřebuje. Míň je víc. 

Berou mi čas strávený s rodinou, blízkými a taky nějaký ty peníze. I když pravdou je, že v běžném životě utratím více než v trailovém.

Jaké nejzajímavější setkání jsi na cestách zažil?

Za těch 7 let jsem na trailech potkal tolik zajímavých lidí, že je opravdu těžké vybrat. Na Balkáně nebo na Kavkaze člověk potkává spíše místní, kteří jsou neuvěřitelně pohostinní, v Alpách nebo v Pyrenejích je to zase více o potkávání zajímavých hikerů. Když na tím tak přemýšlím, na mysl mi nabíhá jedno unikátní setkání. Bylo to na mém druhém pyrenejském traverzu. 

Třináctý den večer jsme s Fikim klasicky klesali svým tempem ze sedla dolů. Když jsme došli ke Cabane de l’estany de Romedo de Baix byl u ní postavený stan a kolem neustále popocházel hubený vousatý týpek s kapucí. Dali jsme se do řeči. Anglicky mluvil potichu, ale skvěle. Zjistili jsme, že je Američan z Colorada a jde taky HRP, jen opačným směrem. Po chvilce jsme se ho zeptali, jak se jmenuje a on tichým tónem odvětil „Enigma“. Okamžitě jsme pochopili, že jde o trail name. Pak jsme řešili americký a evropský traily a u toho pili gina.

Byl to neuvěřitelně skromný kluk, protože ty traily, co už měl za sebou, jsem z něj musel vyloženě vysoukat. To, že je Triple crown (prošel všechny tři americké dlouhé traily PCT, CDT, AT), řekl jen tak jako mimochodem mezi řečí. Takže zde je krátký seznám toho s čím se nám svěřil: PCT, CDT, AT (2x), PNT, Hayduke trail. Nejhezčí prý byl PNT a nejnáročnější Hayduke. Na trailu strávil roky života, nachodil víc než 10 000 mil a teď si tady štrádí po Evropě. Pyreneje prý možná rovnou otočí zpátky buď po GR 11 nebo GR 10. Letos chtěl dát ještě Via Dinaricu. No já jsem byl úplně fascinovanej a furt jsem se ho na něco ptal. Připadal jsem si jako malej kluk, který potká svýho oblíbenýho fotbalistu a chce se ho zeptat na tolik věcí. Asi 10. den jsem Fikimu říkal, že jsme ještě nepotkali žádného thru-hikera a najednou tenhle člověk, který má rekord 11 potkaných medvědů za 24 hodin. Vtipný pak bylo, že o 14 dní později se zjevil v Chorvatsku na Via Dinarice, kde ho potkali naši kamarádi.

Už v úterý 22.10. budeš mít v BIU OKO přednášku o dálkových trecích v Alpách. Na co bys čtenáře nalákal, aby si Tvoje povídání nenechali ujít?

Bude to povídání o třech mých dálkových trecích: GR 5 (GTA), Via Alpina Yellow-Red Combo a Via Alpina Green, které se mi podařilo spojit v jeden oblouk táhnoucí se od Azurového pobřeží až k Jaderskému moři (dohromady 2 050 km, 75 dní a 120 000 nastoupaných výškových metrů). Zaměřím se celkem na šest alpských zemí, vypíchnu jejich specifika a nastíním vám, proč je dobré se vydat na dálkový trek právě přes Alpy. Mám připraveno několik videí a spoustu vtipných historek. Bude to o přírodě, o emocích, o svobodě, ale zároveň se dozvíte i praktické tipy.

Dorazte, bude to jízda a dorazí i speciální hosté. Vstupenky je možné zakoupit na stránkách Biooko.net nebo v pokladně kina. 

A co chystáš příště?

Moje další dobrodružství začne už v půlce listopadu. S parťákem Ivanem (Mitrus Života) máme projekt 7000 km pěšky přes Chile. Ivan na tuto trasu vyrazil sám už v červnu a aktuálně má za sebou více než 3000 km sólo přechodu Atacamy – po Antarktidě druhé nejsušší pouště světa. Já a můj další parťák Daník se k němu připojíme v Santiago de Chile a společně budeme pět měsíců putovat skrze vysněnou Patagonii co nejvíce na jih to půjde. Osu naší cesty bude tvořit Greater Patagonian Trail, což je síť tras v Patagonii, kterou po mnoha letech putování a rozvoje dal dohromady polský dobrodruh Jan Dudeck. Uvidíme, kam dojdeme, přistupujeme k tomu s pokorou. Pokud to všecko půjde, tak si myslím, že je před námi něco mezi 3000-4000 kilometry naprostého dobrodružství v divoké přírodě.

Kuba vede svůj blog s názvem Kubojovycesty.cz, kde můžete načerpat inspiraci, co si sebou na trail zabalit, nebo si přečíst zajímavé příhody z Kubových cest.