ROZHOVOR: Jak vznikala kniha Pozpátku kolem zeměkoule o více než roční cestě kolem světa?

Co se v člověku zlomí, že se rozhodne vydat na cestu kolem světa?

Katka: Ve mně se nic lámat nemuselo. Jen jsem si uvědomila, že nejlepší doba, kdy si splnit sen, je vždycky teď. Petra jsem taky nemusela lámat, přidal se úplně dobrovolně a chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli ho s sebou vůbec chci (smích). Horší to bylo s našimi rodinami. Získat podporu od nich, tam se teprve lámal chleba. Přeci jen jsme jim odjížděli na rok a půl.

Petr: Já si představil sám sebe za deset let, když budu pokračovat po rozjeté pracovní dráze. Staršího, unavenějšího, se sny, které už třeba nebudu mít sílu a energii realizovat. A pak sebe za pár měsíců, jak poznávám země, hory a lidi, které jsem dosud nanejvýš viděl na mapě nebo na obrázku, jsem fit a zažívám každý den něco nového a skvělého. Ta druhá představa tu první pokaždé totálně převálcovala.

Stýská se vám na cestách někdy? A pokud ano, tak po čem? Co vám v cizích zemích chybí?

Petr: Nejvíc po dětech – mám dva kluky, Lukáše (13) a Jáchyma (11). Nejradši bych s nimi ty skvělé zážitky rovnou sdílel, ale škola má přednost, to se ví. V některých zemích jsem si intenzivně uvědomil, jak skvělou máme v Česku silniční síť a veřejnou dopravu.

Katka: Petrovi se nejvíc stýská po dětech a dětem po rohlíkách. Když za námi přijedou a cestují s námi, je to nejčastější stížnost: „Tati, nám hrozně chybí české rohlíky“. Když dlouho jedeme po městech a po civilizaci, začnou mi chybět hory a divočina. A to je zlé. Vždycky pak hučím do Petra, že zase musíme vylézt na nějaký kopec.

Kde se vám líbilo nejvíc?

Petr: Pokud mám vybrat jediné místo, pak je to argentinský ledovec Perito Moreno, mám-li vybrat jednu zemi, pak Fidži – překrásné ostrovy s naprosto pohodovými a usměvavými obyvateli obklopené barevnými korálovými útesy plnými exotických ryb. Co víc si přát?

Katka: Na tuhle otázku odpovídáme velmi důkladně naší přednáškou „21 nejúžasnějších míst světa a co vás cestou může potkat“. Můžete ji vidět třeba v pátek 23. 9. od 19 hod v Ústřední knihovně města Prahy na Mariánském náměstí.

Změnila vás cesta v něčem? Ať už ve vztahu nebo v životě doma.

Petr: Nestresuji se, když nemám pevný plán. Na začátku cesty jsem chtěl mít zajištěný nocleh aspoň na den dopředu, na konci jsem byl naprosto v pohodě, když jsme v deset večer v neznámém městě začali hledat, kam hlavu složit.

Katka: Myslím si, že jsem teď otevřenější a vstřícnější. Na cestě nám pomohlo asi milion lidí, ať už tím, že nás někam svezli, pozvali nás na jídlo nebo nechali přespat u sebe doma. Teď se snažíme naše dluhy splácet. Třeba tím, že hostíme cestovatele z různých koutů světa přes couchsurfing.

Kdo z vás dvou je větší generál? Kdo má na cestách hlavní slovo?

Petr: Přes plánování je primárně Katka. Já jen obvykle odsouhlasuji itinerář dalších dní. V USA jsme to ale měli spíš naopak – já už tam byl a měl jsem lepší představu, co stojí za návštěvu a na jak dlouho. V Jihovýchodní Asii se stávalo, že se sice jelo podle Katčina plánu, ona však měla pocit, že ve skutečnosti spíš jedeme podle mě.

Katka: Na první pohled asi já, protože organizuju většinu věcí a Petr mě nechává myslet si, že o nich i rozhoduju. Ale ve skutečnosti je to tak, že vždycky, když něco chce, nějak nenápadně mě ukecá. A jelikož to byl čtyři roky můj šéf v práci, jsem stále ještě zvyklá mu neodporovat. Mnohokrát jsme se na cestě ztratili, někdy třeba i na pár dní, a většinou to bylo tím, že chtěl jít Petr nějakou „zkratkou“…

Na část cesty jste s sebou měli i děti. Jak to probíhalo?

Petr: Tuto část cesty jsme v naší knize nazvali Největší cestovatelská výzva. Kluci byli zpočátku naprosto unesení z Ameriky, jak je tam všechno obrovské, pak ale nastaly i náročnější chvilky, když oni chtěli chodit po fast foodech a my po horách. Dohromady jsme si ale ty dva měsíce skvěle užili.

Katka: Hlavní úkol byl motivovat kluky, aby měli chuť chodit po národních parcích, lozit po kopcích, spát ve stanu a jíst z ešusu. To pro mě byl velký oříšek. Pak jsem jim vymyslela dlouhodobou bodovací hru a to zafungovalo. Brzy dokázali postavit stan rychleji než já!

Trpíte na cestách někdy „ponorkou“? A pokud ano, jak ji řešíte? Přece jen není jednoduché strávit více než rok v jednom stanu.

Katka: První rok byl úplně v pohodě. Pokud chcete s partnerem vyrazit na cestu kolem světa, naplánujete si ji na rok. To se dá. Poslední čtyři měsíce už byly trochu složitější.

Petr: Hodně pomáhá kontakt s dalšími lidmi, nejlepší je couchsurfing. V USA jsme měli kratší pauzu, když Katka zdolávala Mt. Whitney a já jel s dětmi a mojí mámou po hlavních atrakcích amerického jihozápadu. To jsme se pak už na sebe zase moc těšili.

Katka: Jo, dala jsem si sama týdenní trek přes národní park Sequioa. Žijí tam medvědi a pár dní jsem nepotkala živou duši. To bylo hodně očistné.

Změnila vás cesta tak, že se cestování stalo součástí vašeho života?

Katka: Rozhodně. Před cestou jsem byla „kancelářská krysa“, po návratu jsem získala super místo v counsultingu, ale dala jsem výpověď, abych mohla psát knihu. A začala jsem pracovat jako průvodkyně pro CK Livingstone, takže teď jsem v exotických zemích několikrát ročně.

Petr: Cestování kdekoli po světě mi teď připadá jako něco veskrze normálního, co může dělat každý. Dokonce ani není zásadně nutné umět cizí jazyky. My se španělsky učili až v průběhu cesty po Jižní Americe, a když je nouze nejvyšší, člověk se vždycky nějak domluví rukama – nohama. V následujících několika letech pro mě nicméně cestování bude zase asi otázkou jen několika týdnů dovolené ročně. Ale už si budu umět lépe vybrat, kam vyrazit.

Plánujete se na nějaké místo vracet?

Petr: Podle okolností, s kým a na jak dlouho by to bylo. Děti bych vzal do jižního Thajska, moře je tam skoro stejně skvělé jako na Fidži, ale je to podstatně blíž. Určitě by si užili šnorchlování a možná by se zkusili i potápět. Vrátit bych se chtěl do Grand Canyonu v USA a pěšky sejít na jeho dno a zase zpátky. A na seznamu mám i Ekvádor pro jeho překrásnou přírodu a vysoké sopky.

Katka: Jako průvodkyně se vracím na místa, která mám nejradši. Ladak, Barma, Thajsko… Moc bych se chtěla znovu podívat taky do Mongolska, do Bolívie a na Fidži. Teď nás ale nejvíc láká Afrika.

Spustili jste kampaň na hithit.cz a rádi byste vydali knihu. Proč by měli lidi podpořit právě vás?

Petr: V knize odhalujeme naše nejlepší zážitky a nabyté zkušenosti. Výstup na šestitisícovku, treky, které nikdo nezná, potápění k vrakům, stopování, couchsurfing, horko na tropických ostrovech i mráz na Aljašce. Nakouknete s námi do fidžijské domácnosti, mongolské jurty, za novozélandský vodopád, do chrámů mnoha světových náboženství, do dětské duše, do džungle, do velkoměsta, do divočiny i do našeho vztahu. Je jedinečná tím, že spojuje zajímavé povídání, praktické informace, zápisky z deníku, unikátní mapky a skvělé fotky. Zaujme jak ty, kdo se chtějí inspirovat pro vlastní cestování, tak i ty, kdo si o cestování rádi jen čtou.

Katka: Každý, kdo naši knihu vidí naživo, valí oči, jak je precizně zpracovaná a jaké máme nádherné fotky. Víc než rok poctivé práce týmu čtyř lidí je na ní vidět. V rámci kampaně ji nabízíme za zvýhodněnou cenu, takže kdo nás podpoří, bude ji mít s osobním věnováním pod vánočním stromečkem a ještě ušetří.