ROZHOVOR: Jak pomoci a neuškodit aneb úskalí adopcí na dálku

Jiří Sázel je předseda Brontosaurů v Himálajích, které pomáhá v rozvoji školy v Malém Tibetu. Povídali jsme si s ním nejen o motivaci lidí pomáhat, ale i o tom, jak se Brontosauři snaží docílit toho, aby byly adopce dětí na dálku co nejefektivnější.

Proč myslíš, že lidé přispívají na dobročinné projekty?

Myslím, že je to lidem přirozené. Každý člověk si potřebuje připadat něčím dobrý. Potřebuje realizovat svou potřebu dělat dobro.

Pomoc v rozvojových zemích může být samozřejmě nevhodná. Například do Afriky se v posledních desetiletích vozilo jídlo pro místní obyvatele. To udělalo místní obyvatele velmi pohodlné, protože přestali pěstovat na svých polích, zanechali udržování obchodních cest a pouze čekali, až je rozvojoví pracovníci nakrmí. Z dlouhodobého hlediska tato činnost nijak neprospívala jejich zemi, právě naopak.

Na druhou stranu, touha po rozvoji většinou vychází z lidské přirozenosti a nejde ji nikomu upírat. A úplně stejně jako lidi v Evropě chtějí obyvatelé rozvojové země lepší boty, mobil nebo počítač. Oproti obyvatelům Evropy však většinou nejsou schopni tak dobře rozlišit, co je jich kultura a většinou neví, že nákupem bot Adidas něco mění. Jejich kulturní prostředí je pro ně tak samozřejmé, že vůbec netuší, co to je a že o ně můžou přijít.

Jaké mohou nastat problémy s adopcí dětí na dálku v cílové zemi?

Adopce je rozvíjena v západních zemích od padesátých let minulého století a je jednou z prvních forem rozvojové pomoci. V Klasické adopci platí sponzor ze zahraničí náklady dítěte na studium, které by normálně platili rodiče dítěte.

Klasická adopce je velmi úspěšná forma individuálního fundraisingu. Je to také určitý fenomén, kterému veřejnost dobře rozumí, tj pokud nabídnete 10 lidem, ať přispívají pravidelnou částku na chod organizace nebo na adopci dítěte, devět z nich se rozhodne pro adopci dítěte (a desátý z nich adoptuje dítě a ještě bude přispívat na organizaci, protože si to může dovolit.)

Klasická adopce je však vynaložena v rozvojové zemi naprosto nevhodným způsobem a to na provozní náklady organizace. Provoz organizace v rozvojové zemi se potom stává závislý na finanční podpoře zahraniční a například v okamžik, kdy se rozhodne rozvojová organizace ukončit podporu, může to vést k ukončení činnosti organizace v rozvojové zemi s ohledem na velký „ekonomický šok“.

V rámci klasické adopce dostávají obyvatelé podporu zcela zadarmo a to degraduje jejich schopnost pochopit co je hodnota peněz. Navíc pokud se adopce na dálku „rozdává zadarmo“, může to vést k situaci, že děti mají adoptované naprosto všichni, takže i bohaté rodiny, které to nepotřebují. Je eticky správné, aby student z vyspělé země dřel bídu z nouzí, aby zaplatil studium dítěti, jehož rodina má v rozvojové zemi mnohem lepší životní úroveň než on sám? Rozhodně jde argumentovat skutečností, že by se o limity k přijetí dítěte k adopci měla starat rozvojová organizace. Avšak tato starost představuje pro rozvojovou organizaci mnohé komplikace, například ve vypracování průzkumu ke stanovení limitů k přijetí dítěte nebo zajištění režijních nákladů rozvojových pracovníků na kontrolu zda jsou limity dodržovány atd.

Jaká je vaše alternativa?

Organizace Brontosauři v Himálajích nedávno spustila projekt Rozvojové adopce, který usiluje o využití výhod klasické adopce (jako velmi úspěšného individuálního fundraisingu) a pokrytí nevýhod klasického adopčního program (financování provozních nákladů organizace v rozvojové zemi).

Jejím principem je, že

• za každé adaptované dítě, dostane škola v Mulbekhu od organizace Brontosauři v Himálajích částku 6500 Kč/ročně.
• Škola v Mulbekhu musí dítěti zajistit vzdělání zadarmo,
• Ale poskytnuté finance může investovat pouze do nějakého předmětu příjmu (což může být vybavení počítačové učebny na pořádání výukových kurzů, pobírání úroků z peněz na účtu, obchod ve vesnici, který bude škola pronajímat apod.), kterým si na pokrytí nákladů dítěte sama vydělá.

A co to tedy řeší:

• Škola v Mulbekhu má zajištěné provozní náklady na zajištění vzdělání dětí z chudých rodin bez toho, aby byla závislá na organizaci Brontosauři v Himálajích. Organizace Brontosauři v Himálajích může pomoc kdykoliv ukončit bez rizika, že to bude také konec školy ve vesnici Mulbekh.
• Rozhodnutí o množství adoptovaných dětí záleží na škole v Mulbekhu. Škola v Mulbekhu se přihlášením nového dítěte do adopčního programu zavazuje, že na něj vydělá i peníze. Rozhodovací proces, které děti mají být adoptovány, záleží vedení školy v Mulbekhu a ne na Brontosaurech v Himálajích. Oproti Brontosaurům v Himálajích vedení školy v Mulbekhu vždy mnohem lépe rozliší, které rodiny jsou natolik chudé, že studium jejich dětem zaplatit nemohou a které jsou naopak bohaté a na studium mají. Nejedná se však pouze o rozlišení, ale i o úsilí, které škola bude muset do vydělání peněz vložit, které je vždy bude nutit dobře zvážit, kdo je chudý a kdo není. Také tento princip bude nutit školu v Mulbekhu do vlastního ekonomického řešení situace a zvážit jestli se škole nevyplatí například požadovat od každé bohaté rodiny určitý příspěvek ze školného na děti z chudých rodin než investovat peníze z rozvojové adopce.
• Místní obyvatelé tedy nedostávají nic zadarmo, ale pracují na své samostatnosti a také efektivitě.
• Kontakt a dopisování sponzora a dítěte je pořád zachován stejný jako u klasické adopce a sponzorovi zůstává pocit, že díky svým příspěvkům zajistil vzdělání dítěti.
• Podle předběžných odhadů, bude pro vzdělání jednoho dítěte (od školy do desáté třídy) potřeba pouze polovina finančních prostředků oproti klasické adopci, protože v polovině studia dítěte by škola mohla být finančně samostatná v poskytování bezplatného vzdělání dětem z chudých rodin.