ROZHOVOR: Jak jsem se stala digitálním nomádem

Jak tě napadlo, že se z tebe stane digitální nomád?

Digitálním nomádem jsem se nestala záměrně, to přišlo spíše náhodou. Vždycky mě bavilo cestování, ale odjížděla jsem klasicky jen na dva až tři týdny a až během pandemie koronaviru se to změnilo. Odjela jsem spontánně na Vánoce do Indonésie s tím, že tam zůstanu měsíc a pak se vrátím domů. Na Slovensku zrovna panoval přísný lockdown a já pořád čekala, až skončí a budu se moct vrátit. Lockdown se však stále prodlužoval a s ním jsem si i já protahovala svůj pobyt na Bali a dalších indonéských ostrovech. Nakonec se z měsíce stal rok, který jsem strávila na cestách, a zjistila jsem, že mi to takto vyhovuje. Nevadí mi časový posun, v Indonésii je o 6 až 7 hodin více, a hlavně se mi zalíbil denní režim digitálního nomáda. Je skvělé ráno vstát, dát si kávu, zajít do fitka nebo na pláž si zasurfovat a až po těchto aktivitách si sednout k počítači a začít pracovat. Tato zkušenost mě přivedla k digitálnímu nomádství.

Kam tě zavedla první delší cesta?

Na svoji první pořádnou cestu jsem vyrazila v osmnácti do Malajsie a Indonésie a domov jsem opustila zhruba na měsíc, pak jsem se vrátila zpátky do Vídně, kde jsem v té době studovala. Cestovali jsme ve dvou a v Malajsii jsem se potkala se svým bratrem, který tam zrovna žil. Další cesty nikdy nepřesáhly čtyři týdny až do osudné výpravy do Indonésie, která mi převrátila život vzhůru nohama a ukázala mi, že se dá žít i jinak. 

Způsob cestování jsem od pandemie hodně změnila. Dříve jsem jezdila tak, abych toho viděla co nejvíce za co nejméně času, a klidně jsem během tří týdnů navštívila tři země. Pak jsem se vrátila domů a byla jsem ráda, že mám na svém seznamu o tři destinace víc. Nicméně jsem ale přišla na to, že pokud člověk nespěchá a zůstane v dané zemi alespoň měsíc, tak se mu dostane úplně jiných zážitků. Jinak začne vnímat její kulturu, lidi, dostane se do jiných situací než při rychlém cestování. Úplně jinak jsem vnímala Bali, když jsem tam žila rok, než když jsem se tam vydala jen na pár týdnů. Stejný zážitek si teď odvážím z Lisabonu, kde jsem jen v tomto městě strávila krásné tři týdny. 

Myslíš, že se dá na tento způsob života vrhnout po hlavě, nebo je potřeba mít dopředu něco našetřeno?

Záleží na mnoha okolnostech, například kam se člověk vypraví, jaké jsou jeho životní náklady, ale taky co od cestování očekává a jaká je jeho životní úroveň. Znám lidi, kteří neopustí svoji zemi, aniž by neměli na spořicím účtu velkou rezervu, a znám cestovatele, co žijí ze dne na den a své výdaje řeší až na místě. Já nepotřebuji cestovat s velkým balíkem peněz, ale mám ráda nějakou zálohu pro případy, kdyby se něco stalo. Myslím, že jsem v tomto taková zlatá střední cesta, určitě chci mít peníze alespoň na letenku domů v případě nečekané nouzové situace. 

Co je na digitálním nomádství nejlepší?

Za mě je jednoznačně největším benefitem digitálního nomádství svoboda. Určitě je i velká výzva, že člověk musí spoléhat sám na sebe, že musí mít vybudovanou disciplínu a nesmí se nechat zlákat nicneděláním. Představte si, že ležíte na krásné pláži třeba na Filipínách a že se musíte z té pláže zvednout a alespoň na pár hodin si k tomu počítači sednout, to rozhodně není pro každého člověka jednoduché. Jako výhodu vnímám i to, že jsem pánem svého času a že mohu při cestování objevovat nová krásná místa. Ale znovu zdůrazňuji svobodu – ať už v tom významu, že se můžu rozhodnout, odkud budu pracovat, ale i v jakou dobu a jak dlouho. Ne vždy to tak je, občas musím obětovat svoje pohodlí a spánek a vstát ve čtyři ráno, abych se zúčastnila meetingu na druhé straně světa, ale zbytek rozhodně za to chvilkové nepohodlí stojí. 

A naopak, co je pro tebe nejtěžší?

Zezačátku bylo nejobtížnější motivovat se a najít si denní režim, který by mi vyhovoval. Taky se člověk musí vypořádat s pocitem, že mu něco uniká, pokud nepracuje v kanceláři. A musí si umět říct, že i přesto může mít ze sebe a ze své práce dobrý pocit. Občas mi chybí každodenní kontakt s kolegy a komunikace face to face. Nejlepší ale je, když si jdu večer lehnout s pocitem, že jsem to odmakala stejně jako na Slovensku v kanceláři, ale přitom jsem si i užila hezký den v zajímavé zemi. 

Nestýská se ti při cestování po Slovensku, rodině, přátelích?

Jasně, chybí mi, ale snažím se najít rovnováhu mezi cestováním a návraty domů na Slovensko. Momentálně to mám tak, že se snažím vracet alespoň každé tři měsíce, teď jsem doma strávila dokonce celé léto. V zimě jezdím s rodiči a bratrem na tři týdny na dovolenou. Já jsem vcelku nezávislý člověk a ráda trávím čas sama se sebou. Už jsem si i za ty roky cestování zvykla, že se svými blízkými se vídám méně často.  Ovšem o to kvalitněji ten společný čas trávíme. 

Jaké země bys doporučila pro digitální nomádství a proč?

Záleží, co kdo od svého cestování očekává, každému může vyhovovat jiná země. Mně se třeba líbilo v Kolumbii, což ale jiným lidem může připadat jako nebezpečná země. Někteří cestovatelé potřebují pláž a teplo a podle toho si vybírají, kam se přesunou. Mě teď překvapilo, že i v Evropě je spousta skvělých míst přizpůsobených digitálnímu nomádství, například Atény nebo Lisabon. U mě stále vede jihovýchodní Asie se skvělými lidmi, dobře fungujícím internetem a takovým bezpečným asijským mumrajem. 

Během pandemie jsem přišla na to, že mnohem více mi vyhovuje pracovat po obědě, a právě to mě při cestování táhne na východ od Slovenska, kde je časový posun plus pět až šest hodin, což odpovídá mé oblíbené jihovýchodní Asii. Ráno vstanu kolem osmé, dám si půl hodinku španělštiny, pak si zajdu na hodinu do fitka. Po cvičení se nasnídám, pak jdu s kamarády na pláž, kde proběhne i oběd. Pracovat začínám kolem druhé, třetí odpoledne a končím kolem desáté večer.  Takto mi to vyhovuje úplně nejvíc, když vím, že mám všechny svoje oblíbené aktivity už hotové a můžu se soustředit jen na práci. 

Takže – jak vybíráš destinace ty? 

Momentálně se snažím destinace přizpůsobit svojí práci, potřebuji dobré internetové připojení a musím se sladit s časovým posunem. V poslední době se mi do popředí životních priorit dostalo cvičení, takže vyhledávám i dobrou posilovnu, kde se dá lehce setkat i s místními lidmi. Baví mě hezká příroda, kde se dají dělat příjemné treky, ale vyhledávám i drobná nebezpečí, která způsobují šimrání v břiše, proto mě v poslední době zaujala Střední Amerika. O trochu míň se mi líbí hodně vyspělé země, kde je všechno až příliš jednoduché. Destinace číslo jedna je pro mě momentálně Pákistán, kam bych se chtěla vydat na offline měsíc, a pak mě láká Argentina, Guatemala a Alžírsko. 

Naposledy jsi byla na Novém Zélandě – jaká je to země pro digitální nomádství?

Nejvíc se mi tam líbila nádherná příroda jako stvořená pro kempování a hikování. Rozhodně tuto zemi doporučuji pro digitální nomádství, internet funguje bez problémů, není zde téměř žádná kriminalita, jedná se o krásnou vyspělou zemi. Člověk musí opět počítat s časovým posunem zejména během zimních měsíců o dvanáct hodin, což bylo dohromady s mojí prací poměrně náročné.  Ale kromě této nepříjemnosti rozhodně dávám Zélandu deset z deseti bodů.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

A finance? Jaké jsou zhruba měsíční náklady digitálního nomáda?

Nejvíc záleží na tom, jestli se zrovna přesouváte a nepotřebujete letenky. Ubytování mi stačí jednoduché a dá se vejít i pod deset euro na noc, v některých zemích dokonce pod pět. Překvapila mě Jižní Amerika, jelikož byla dražší, než jsem čekala. Jihovýchodní Asie je stále velmi levná země pro cestovatele, Nový Zéland byl trochu nákladnější, ale tam jsem to očekávala.  Měsíční rozpočet se tak může pohybovat od pár set po několik tisíc euro. 

Jak řešíš bydlení – využíváš třeba house sitting?

Rozhodně nepotřebuju luxusní hotely, nejraději bydlím u domácích rodin. Třeba na Bali jsem žila dva roky u rodiny s velkou vilou, která pronajímala za domem pár pokojů. V Jižní Americe jsem si našla síť hostelů s fungujícím internetem, kde se dalo dobře pracovat. Já osobně preferuju bydlení v kontaktu s místními lidmi.

A co bydlení doma na Slovensku, máš se kam vracet?

Nemám, a to je právě na tom to zábavné. Většinou spím u kamarádů nebo rodičů, často bydlím u bratra, kde mám v jeho šatníku tři krabice s oblečením do různého ročního období.  Svoje původní bydlení jsem zrušila a jak já říkám, bydlím tam, kde zrovna jsem. Svoje věci nosím v jednom kufru a od té doby, co jsem objevila zavazadla Thule a jejich organizéry, tak se umím moc pěkně přehledně sbalit. Můj kufr Thule je navíc krásně velký a prostorný, takže mi vyhovuje po všech stránkách. 

Vyrážíš na cesty sama? Stýkáš se s dalšími digitálními nomády? 

Sama většinou vyrážím tak na týden až deset dnů, pak už mi začne chybět někdo, s kým bych všechny pěkné zážitky mohla sdílet, devadesát procent času tak cestuji s přítelem z Nového Zélandu. I díky tomu, že každý žijeme na opačné straně světa a chceme se vidět s mojí i jeho rodinou, musíme spoustu času trávit na cestách. Při svých cestách se chci také poznávat s místními obyvateli, nasát jejich kulturu, historii a životní styl. Stejně tak ráda se potkávám s digitálními nomády z jiných zemí, což jsou většinou fascinující a zajímaví lidé. Navíc si můžeme vyměnit svoje cestovatelské zkušenosti a názory a motivovat se tak, kam se vydat dál. Mezi nimi jsem získala i pár dobrých kamarádů, se kterými se můžeme navštěvovat, tedy pokud jsme zrovna doma.

Jak jste se dostala k podnikání právě s brýlemi?

Když jsme s Eyerimem začínali, tak mně bylo teprve 21 let a celý ten obchod byl velmi spontánní. Z Malajsie se mi ozval bratr, který tam pracoval ve firmě s optikou. Já jsem zrovna ve Vídni končila bakalářské studium a hledala jsem nějakou stáž v jihovýchodní Asii. Šla jsem do toho tak rychle, že jsem si hned další den v Bratislavě zakládala eseróčko. Za půl roku nám začal běžet web a do tří týdnů od jeho rozběhnutí jsme začali prodávat. Dnes už to je osm let a nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitovala, díky němu jsem svobodná a můžu pracovat a cestovat najednou, což mě stále velmi baví. Nyní působíme ve 14 státech, zejména v Evropské unii, kde je expanze našich výrobků bezproblémová. 

Máš nějakou radu pro mladé začínající podnikatele?

Já se úplně necítím v pozici, abych rozdávala někomu rady, nikdy jsem nestudovala žádné teorie, jak se obchod má či nemá dělat. Nicméně jednu moudrost bych měla a to, aby se člověk ničeho nebál, a pokud má nějaký zajímavý nápad, aby si za ním šel. Hlavně nesmí myslet, co všechno špatné se může stát a jaká nebezpečí by ho mohla potkat, protože jinak by vůbec nezačal podnikat. Také by se neměl příliš zaobírat tím, co si o něm myslí ostatní, protože to se domnívám, že je hlavní překážka mnohých lidí, minimálně v mém okolí. Já s mým bratrem jsme tohle nikdy neřešili, prostě jsme do toho šli a řekli jsme si, že uvidíme, kde budeme za půl roku.  

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.