ROZHOVOR: Írán není nebezpečný, zajímavý ale rozhodně je, říká cestovatel Jiří Kalát

Mnozí cestovatelé ještě pořád mají proti Íránu určité předsudky a obavy. Jsou na místě?

Vůbec ne. Irán je jednou z nejbezpečnější zemí regionu a přestože se okolo něj válčí, cestovatel se nemusí ničeho bát. Výjimku snad může tvořit provincie Balúčistán na hranici s Afghánistánem a Pákistánem. Sem se přelévají kmenové boje z okolních států, které však spíše souvisejí s drogami a pašováním než válkou. Zbytek Íránu je k cestovatelům velice přívětivý a jediné, co se očekává, je respektovaní místních tradic a pravidel. Problém může být s taxikáři, ti mají stále pocit, že na turistech je třeba hlavně vydělat a snaží se je “oškubat”. Dokážou být velice dotěrní.

Jak ses ty sám v Íránu cítil?

Vítaný. To slovo přesně vystihuje moje pocity. Kamkoliv jsem přišel, byli místní trochu překvapeni tím, že vidí někoho ze západu, ale když prvotní šok pominul, hned se mě ujali. Je pravda, že znalost angličtiny je poměrně vzácná, ale vstřícnost je zase bezbřehá. Nikdy jsem tak neměl problém cokoliv zařídit nebo se na cokoliv doptat.

Vím, že tam panuje trošku komplikovanější situace s vízy. Jak to dneska přesně je?

Vlastně to není ani tak složité, jak by se mohlo zdát. Stačí si vyřídit tzv. refereční číslo a s ním pak přímo na letišti Imáma Chomejního v Teheránu požádat o víza. Vlastně to jde i bez čísla, potkal jsem mnoho lidí, co veškeré formality řešili až přímo na letišti a neměli žádný větší problém, tedy na blízkovýchodní poměry. U imigračního okénka bývá často zmatek a člověk musí mít ostré lokty, ale jde to. Letos se platil vstupní poplatek 75 Euro. Je také třeba mít vyřízené pojištění. S ním mohou být problémy, pokud ho místní úředníci neuznají a to se stává celkem často. Pak se musí nova smlouva uzavřít na místě, což činí cca 14 Euro na čtrnáct dní.

Na jaké úrovni jsou další místní služby? Mám na mysli vše od dopravy, přes ubytování až po stravování?

Tohle je trochu složitější. Doprava mezi městy funguje skvěle, jezdí spousty autobusů a naháněči vždy najdou ten pravý. Jen je dobré si dát pozor, aby člověk nezaplatit zbytečně vysokou cenu. V Íránu se platí za luxus a proto lepší autobusy jsou dražší, přestože jedou přibližně stejně dlouho, jako ty méně komfortní. Na cestu k zajímavějším místům si člověk, ale musí vzít taxíka. Zaprvé to bývá celkem daleko a zadruhé chybí například kvalitní mapy měst v angličtině a je tak ztížena orientaci. Je tak lepší jezdit ve skupině třeba čtyř lidí, jelikož se vždy platí za celé auto. Na delší vzdálenosti se dá létat nebo používat vlak.

Problém je tu s informacemi. Sice v Esfahánu a dalších navštěvovaných místech se dají sehnat mapy a informace v angličtině, co se týká “turisticky” odlehlejší oblastí nebo třeba hor je to složitější. Pak je člověk odkázán na pomoc místních, kteří zase ne vždy úplně chápou bandu zběsilých Čechů, kteří chtějí jen tak pro nic za nic přejít pohoří Alborz.

Sehnat bydlení je na druhou stranu velice jednoduché. Stačí chvíli někde postávat nebo stopovat a on se vždy někdo nabídne. Spát se dá například v mešitě nebo jen tak v parku. Skvěle funguje couchsurfing. Hostely se dají najít v místech, kam jezdí turisté, ale jejich ceny jsou poměrně vysoké, tedy na místní poměry. Dá se bydlet tak za 15 Euro v dormitory nebo zaplati kolem 35 Euro za dvojlůžkový pokoj.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

A ceny? Kolik je potřeba našetřit si zhruba na čtrnácti denní cestu?

To hodně záleží na míře komfortu, kterou člověk potřebuje a co všechno chce vidět. Přestože jídlo je například na tržišti nebo v malých bistrech celkem levné (cca 90 korun za kebab s rýží) jsou místa s tradiční kuchyní, kde se člověk nají za trojnásobek i více. Hodně často se mi stává, že mě někdo pozve na oběd, večeři či jen malou svačinku. Teď mi například kamarádka vyprávěla, jak během oslav Ašury ušli po městě asi čtyři sta metrů, což jim trvalo 3 hodiny. Za tu dobu už měli krosny v bytě, kterém jim zadarmo nabídli k přespání, a žaludky plné z jednoho pořádného jídla a několika sladkostí navrch. A to je Írán.

Já jsem si na skoro dvoutýdení cestu měnil cca 350 Euro (bez letenky) a z toho mi asi 50 Euro zbylo. Je to hodně o štěstí a o tom, jak je člověk společenský.

Máš nějaké osobní tipy na místa, která nevynechat?

Za mě je to určitě hrad Alamut ležící v Údolí vrahů. Okolo něj se rozhládají nádherné hory a oblokuje ho úžasná krajina. Historicky právě zde vznikla sekta Hašašínů, která zanechala svoji stopu například i v anglickém jazyce slovem: assassin, neboli nájený vrah.

Pak je tu Hrobka Imáma Chomejního. Fantastická a dechberoucí stavba ležící na okraji Teheránu. Pro mě to je asi nejkrásnější a největší mešita, jakou jsem kdy navštívil. Má úžasnou atmosféru a je skvělým příkladem moderní iránské náboženské architektury.  Dostavěna byla v roce 1992.

Za jak dlouho se dají stihnout taková ta nejdůležitější místa?

Za dva týdny minimálně a i tak to bude hodně rychlé. Moje první cesta byla pětidenní a prakticky celou tu dobu jsem strávil jenom v Teheránu, jelikož i zde je toho hodně k vidění i poznání. Je nutné si uvědomit, že Irán je obrovská země a je tak praktické, si na jednu cestu vždy zvolit jednu její část.

Jakou máš zkušenost s místními lidmi?

Povětšinou velice pozitivní. Přestože většina z nich nemluví příliš anglicky, vždy se snaží pomoct. Chtějí s cizincem komunikovat, což pak domluvu „rukama“ hodně usnadňuje. Hodně často se stává, že člověka někdo jen tak zastaví na ulici a začne si s ním povídat, což často skončí pozváním na jídlo, čaj nebo nabídkou místa na spaní. Pohostinnost je tu samozřejmostí, to je pro baťůžkáře naprosto ideální prostředí.

Můžou se čtenáři někde dozvědět o tvé cestě více?

Určitě. Během roku přednáším po celé ČR, většinou o Izraeli, Palestině, Gruzii nebo Estonsku. Teď na seznam přibude ještě Írán. Jedním z nejbližších termínů, kdy mě vidět a pokecat si o Íránu o cestování obecně je 5. listopad. Ve spolupráci s Institutem Dušana Bartůňka, i za podpory firmy Foxconn a Hedvábné stezky, pořádáme v Týnci nad Labem cestovatelský festival Na@Na.

Kdo ještě na festivalu bude? Na co se mohou čtenáři těšit?

Mezi přednášejícími letos nebude chybět mořeplavec Ruda Krautschneider, horolezkyně Soňa Boštíková nebo cestovatel a fotograf Juraj Kaman. Přednášky a promítání návštěvníky zavedou do Kanady, Palestiny, Amazonie, na Kubu, Island, Madeiru i ukáží jaké to například je, stát se na půl roku Asiatem. Povídání doplní výstava fotografií, burza cestovatelských časopisů, knih a map nebo aukce fotografií. Ty věnují cestovatelé a získané pomohou malé škole v městečku Marangu v Tanzanii na úpatí  Killimanjara.

Chtěli bychom lidem, a potencionálním cestovatelům, ukázat, že se dá cestovat po celý rok, nejenom v létě, a že si člověk může i tak volit mezi sněhem a pískem.