ROZHOVOR: Existuje Peru opravdové, běžnými turisty téměř nepoznané, a Peru turisty zahlcené a okupované

Země jako Ekvádor, Chile, Kolumbie ho fascinují a nejenom, že po nich cestuje sám, rád je ukazuje i ostatním lidem. Založil si tedy (specializovanou) cestovní kancelář DoJižníAmeriky.cz a společně s dalšími průvodci zprostředkovává cestovatelům zážitky z tohoto nádherného kontinentu.

V Jižní Americe jsi strávil svým prvním cestování dva roky. Vzpomeneš si na tři věci, které tě přiměly pokračovat, přestože cesta byla původně plánovaná na mnohem kratší dobu?

Důvodů, proč jsem v cestě pokračoval, bylo více. Cestování po Jižní Americe mě bavilo a věděl jsem, že takovou příležitost bezstarostného a zdánlivě nekonečného toulání se po světě možná už dlouho mít nebudu. V době, kdy mi propadla zpáteční letenka, jsem dojel z Patagonie přes Chile, Argentinu, Bolívii a Peru teprve do Ekvádoru. Už jsem věděl, že nesmím minout Brazílii, Venezuelu a už vůbec ne Kolumbii. Nakonec jsem toho stihnul ještě mnohem více. Jižní Ameriku jsem si zamiloval hlavně kvůli krásné a často ještě divoké přírodě i kvůli přátelským a srdečným lidem. Vůbec jsem ani neuvažoval o tom, že bych své další putování směřoval na další kontinent.

Jelikož jsi v oblasti strávil dlouhou dobu, určitě znáš nejenom ty „profláklá“ místa plná lidí, ale i lokality menší, možná méně navštěvované, přesto ale krásné. Na které z nich tě to opakovaně táhne?

Rád dále objevuju ekvádorské hory. Ekvádor je navíc bezpečná, mírumilovná země. Člověk se může pohybovat po horách téměř kdekoliv a na řadě míst nepotká dny ani živáčka. Navíc mám podrobné topografické mapy, díky kterým jsem v Ekvádoru na venkově objevil řadu nádherných míst. Třeba desítky let opuštěné termální lázně uprostřed hor nebo oblast, kde lidé dosud žijí v domečcích z hlíny a trávy.

Táhne mě to na spoustu míst v Kolumbii, kde obrovským tempem nabírá na rychlosti cestovní ruch a na návštěvu mnoha míst v jejich současné nekomerční podobě už nezbývá mnoho času. Turistika a skončená občanská válka Kolumbii rychle mění. Ve vesničkách, kde před lety byla jediná ubytovna a za zahraničním turistou se všichni otáčeli, už dnes můžete vybírat z několika pohodlných hotelů a do okolní přírody už smíte oficiálně jít pouze s místním průvodcem…

Pak mi přijde ohromně zajímavé Peru, kde doslova pár kroků od sebe leží turistické Peru a Peru opravdové, běžnými turisty téměř nepoznané.

Cestování po Jižní Americe má svá specifika, bezpečnostní, sociální i kulturní. Jak „vybavený“ turista může po kontinentu cestovat sám?

Po kontinentu cestuje řada samotných cestovatelů i cestovatelek a případy, kdy cesty končí špatně, jsou naprosto výjimečné. Pověst Jižní Ameriky, konkrétně třeba Kolumbie, je nesrovnatelně horší, než realita. Znám spousty lidí, i dívek, kteří projeli celou Jižní Ameriku na kole nebo třeba na motorce, cestovali sami, spali ve stanech, kde se dalo, a vždy vše zvládli.

Přesto je nutné říci, že bezpečnostní situace v Jižní Americe je obecně výrazně horší než v Evropě. Je potřeba být obezřetný a sledovat aktuální bezpečnostní situaci, se kterou jsou nejlépe obeznámeni místní. Obrovskou výhodou proto je znalost španělštiny, v Brazílii portugalštiny.

Když člověk cestuje sám, místní v Jižní Americe mají tendenci postarat se o něj – navázat s ním komunikaci, nabídnout pomoc, nebo ho třeba pozvat na oběd či k přenocování. Pokud cestujete v páru, je ta cesta k místním trošku delší.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kdo a hlavně proč by měl podle tebe využít služeb nějakého průvodce, zprostředkovatele nebo cestovní kanceláře?

Rozhodně podporuji nezávislé cestování, ale čím déle se věnuju cestování po Jižní Americe i ze stránky průvodcování a organizace cest, tak samozřejmě vidím řadu výhod s cestování s cestovní kanceláří. Dokonce se přiznám, že bych do nějakých destinací ve světě dnes než sám raději jel s cestovní kanceláří, což jsem dříve považoval za nemožné.

Když se vrátím k otázce, tak služby průvodců nebo cestovních kanceláří ušetří spoustu času s plánováním. Řadu věcí stejně nikde nenačtete a zjistíte je až na místě a trvá to spoustu času, takže i na samotné cestování potřebujete daleko více času.

Další překážkou je neznalost místního jazyka. Například v turistické části Peru vám neznalost španělštiny téměř znemožní přístup do místních restaurací, kde vám místo obědového menu pro místní předloží “oficiální” jídelní lístek, kde jsou ceny několikrát vyšší. Bez znalosti španělštiny se nemůžete místních vyptat na to, jak žijí, jaké mají radosti a starosti a tím přicházíte o velký kus dané lokality.

Když bych to měl shrnout: kdo má hodně času, baví ho plánovat a dobře se orientuje ve spletitých situacích, ať určitě jede sám a ideálně před odjezdem nastuduje co nejvíce lekcí španělštiny.

Já osobně jezdím rád sám, nemám moc rád davy, ani příliš exponovaná místa. O spoustě zemí toho ale na druhou stranu moc nevím a bohužel na místě už není čas s tím něco dělat. Existuje nějaké řešení, zvláště pokud nechci využívat služeb velkých cestovních kanceláří?

V Evropě, ale i v ČR se objevuje čím dál více specializovaných cestovních kanceláří. Jednu z nich jsem založil i já. Specializujeme se pouze na Jižní Ameriku, kterou spolu s našimi kolegy skvěle známe, dohromady jsme tam (i když ještě nejsme úplně staří) prožili už snad několik desítek let, mnozí z nás tam máme i životní partnery nebo partnerky.

Ani já nejsem příznivec masové turistiky. Zájezdy vypisujeme pro malé skupinky obvykle 8 osob. Jezdíme na řadu míst, která masová turistika dosud neobjevila.

Na druhou stranu vedle málo známých míst, navštěvujeme i ta nejznámější. Málokdo by chtěl jet na životní cestu do Brazílie, aniž by navštívil vodopády Iguazú nebo do Peru bez návštěvy Machu Picchu a ani bych to nikomu nedoporučoval. Tahle exponovaná místa se stala známými proto, že jsou nádherná!

Ty se v prostředí pomoci individuálním cestovatelům pohybuješ delší dobu. Roste počet lidí, kteří se snaží jet sami a vyhledávají pomoc různých poradců, nebo je to stále hodně okrajová záležitost?

Nesleduju, jak to mají ostatní, ale naše služby vyhledává čím dál více klientů. Například v Peru jsou skupinky našich klientů prakticky každý měsíc v roce a ani tak nedokážeme vyhovět všem zájemcům o cestu s námi. Hodně nám pomáhají především reference od lidí, kteří se vrátili a doporučují nás dále nebo s námi jedou znovu do další země Jižní Ameriky.

Hovořím často se západoevropskými skupinkami, které po cestě potkáváme. Neřekl bych vůbec, že cestování v malých skupinkách se specialisty na danou oblast, je okrajová záležitost. Je to asi trend, který rychle přichází i do Česka.

Co třeba pojištění, nějaké garance nebo reklamace? Může se pak turista, kterému někdo radí nebo mu i částečně pomáhá cestu organizovat, dožadovat vrácení peněz za špatnou radu, organizaci výletu nebo cesty, jak je vlastně chráněný?

My fungujeme jako cestovní kancelář. Máme licenci i povinné pojištění proti úpadku, ale platíme si i další dobrovolné pojištění, které chrání naše klienty až do výše 15 miliónů Kč.

S klienty uzavíráme smlouvu o zájezdu, kde podrobně specifikujeme popis cesty i veškeré služby.

Reklamace by probíhala v souladu s českými zákony. Myslím, že na její vyřízení máme 30 dní. Říkám “by”, protože jsme naštěstí ještě žádnou reklamaci nikdy řešit nemuseli a snad to tak zůstane co nejdéle!.

Na trhu působí i řada neoficiálních průvodců a cestovních agentur. U těch je to samozřejmě se zárukou složitější, působí pravděpodobně na hraně zákona a ani s klienty nesmí uzavřít smlouvu o zájezdu. Chápu ale, že průvodci, kteří provázejí vlastní klienty jen párkrát do roka, nemají licenci cestovní kanceláře. Je to velmi drahá a složitá záležitost. Například v Německu existuje pro takové příležitostné průvodce – organizátory cest –  v zákoně výjimka.

Tvoje „podnikání“ v cestovním průmyslu je hodně specifické. Asi nebylo jednoduché si najít to svoje místo na trhu a ani se to nestalo přes noc. Jak těžké je vést v ČR „cestovku pro nezávislé cestovatele“?

Předně nepracujeme jen pro nezávislé cestovatele, ti tvoří menšinu našich klientů. Za vším je spousta práce. Museli jsme zdolat řadu překážek. Nevím, zda to je v ČR běžné nebo jsme jen měli smůlu, ale ze začátku hned několik úřadů řešilo udání, které na nás kdosi podal. Paradoxně tohle bylo dobré k tomu, že díky několika pečlivým kontrolám úřadů teď vím téměř stoprocentně, že máme veškeré smlouvy a další náležitosti v pořádku. Vloni jsme ze všech asi 50 kontrolovaných bodů živnostenským úřadem neměli ani jediné pochybení, což si troufám říct, není při tom množství zákonů a předpisů, které se na cestovní kanceláře vztahují, vůbec samozřejmost.

Dnes už je vše mnohem jednodušší. Spolupracujeme se skvělými průvodci, kterým stoprocentně důvěřuju, máme za sebou stovky spokojených klientů, takže když se jednou za čas najde nespokojený klient, tak je mi to líto, ale vím, že jsme pro to, aby se vracel z Jižní Ameriky spokojen, udělali maximum. Většinou u takových jednotlivců s překvapením zjistíme, že si před odjezdem ani nestihli přečíst popis zájezdu.

Cestování není jenom o zábavě, ale také o zodpovědnosti k místním lidem a kultuře, naše návštěvy v cizích zemích nemusí mít vždy pozitivní dopad. Na co by si podle tebe měli cestovatelé a turisté dávat hlavně pozor?

Jihoameričané jsou vůči cizincům poměrně tolerantní, takže když omylem způsobíte nějaké kulturní “faux-pas”, tak se nakonec asi všichni společně zasmějete. To platí samozřejmě v případě, že do Jižní Ameriky pojede s pokorou a nebudete si myslet, že jste něco více než domorodci, kteří žijí v chatrčích bez topení a elektřiny.

Jinak vnímám spíše pozitivní dopad našich návštěv. Místní mají z turistiky příjmy, které jim pomohou dosáhnout svých cílů – což často je, ať se nám to líbí nebo ne, žít podobným způsobem jako my, Evropané. Vidím také mimořádně pozitivní dopad turistky na péči o přírodu. Troufám si říct, že v některých oblastech Peru nebo Ekvádoru už by bez turistiky byly vykáceny nebo zamořeny rtutí z těžby zlata další velké části primárního pralesa. Novinkou na mnoha místech poblíž turistických tras je i to, že místní nevyhazují odpadky, kam se jim zlíbí. Mám podezření, že se to naučili od turistů.

Když už vozíš lidi do různých „domorodých“ komunit a zastrčených lokalit, snažíš se místním, kromě peněz samozřejmě, poskytnou i něco dalšího?

Navazuji na předchozí odpověď. Když třeba jdeme s místními dětmi na procházku a vidím, že vyhodí obal od sušenky, tak se jim snažím vysvětlit, proč to je špatné. Myslím, že některé z nich se nad tím, co jim říkám, minimálně zamyslí. Je to kapička v moři, ale cítím, že důležitá.

Před časem jsme vozili místní děti z nejchudších rodin na Machu Picchu, teď jsme tento projekt bohužel museli pozastavit. Na vině byla peruánská byrokracie i určité problémy s místními partnery, kteří vybírali děti.