Máru Holečka asi není potřeba zdlouhavě představovat – je to špičkový horolezec, vyznavač alpského stylu nebo třeba dvojnásobný držitel mezinárodního ocenění Zlatý cepín. Jaký je ale v osobním životě? Nejen o tom se rozmluvil v novém knižním rozhovoru Dotknout se duše, o kterém nám řekl pár vět. A nevynechal ani dramatické detaily z nedávného sestupu ze sedmitisícovky Baruntse…
U nakladatelství BizBooks vám vyšly už dvě knihy (Dotknout se nebe a Dotknout se hvězd). Kde se v horolezci vzala vášeň pro psaní?
Potřeba zachycovat příběhy z horolezeckých expedic i běžné šedi žití nevzešla z vnitřního nutkání. Naopak, byla to jen jedna z forem, jak zaznamenat čas. Však ten hlavní důvod byl zcela zištný: možnost plnit části závazků vůči partnerům, kteří mi poskytovali podporu. Takže psaní článků přímo z výprav, rozhovory pro časáky, tajtrlíkování v televizních pořadech, filmové dokumenty, přednášky a další prostituce – to vše je nedílnou součástí úspěchu.
Zdolat vrchol nestačí?
Vylézt na špičatý vršek a nedat o tom vědět, to je jako objevit penicilin a nedat ho pro klinické využití. Při zpětném pohledu ale můžu říct, že jsem rád za ten neúprosný tlak okolí. Díky němu je zachyceno dění dané chvíle, které by jinak překryl prach a zapomnění.
V čem se od předchozích dvou liší právě vycházející kniha Dotknout se duše?
Především ve stylu vyprávění. Taky v ní nahlédnete do míst, která dříve byla pouze naznačena nebo ležela ve stínu hlavních událostí. Což ale neznamená bulvární sebeobnažení či nezajímavý balast, který si vyšťourám zpod nehtu. Předchozí knihy jsem psal vlastní rukou a také nesly podtitul Zápisky Marouška blázna. Tím neříkám, že nebudu v téhle sérii pokračovat, jelikož šuplík se opět plní sepsanými příběhy.
Novinka má tedy jinou formu…
Kniha Dotknout se duše je pojata naprosto odlišně, a to jako rozhovor. Otázky připravila Markéta Bidlasová a následně učesala moje odpovědi. Právě ona korigovala obsah mých dvou předchozích knížek, takže dobře ví, co se tam nevešlo, kde chybí dovysvětlení a jak čtenářům poodkrýt zamlžená zákoutí. V nové knize nejde jen o ohlédnutí za vzdálenější minulostí, je tam i komunikace z nedávného prvovýstupu na Baruntse (výška 7 162 m) v nepálském Himálaji, jenž později dostal pojmenování Nebeská past.
Tam jste minulý rok s Radoslavem Grohem uvízli. Co se vám během těch čtyřech dní v minus čtyřiceti honilo hlavou?
Dostat se dolů a vykašlat se na lezení. Přesně jak říká Joska „Rak“ Rakoncaj, můj kamarád a zároveň český himálajský nestor: „Lezení v horách je jen pro masochistické kretény.“ Vidíte, tato myšlenka mi pokaždé proběhla hlavou, a přesto mám za sebou více než čtyři desítky expedic od Antarktidy po Himálaje. Nejspíš je to schopnost zapomínat na veškeré to strádání a utrpení, nebo mám v hlavě o kolečko méně. Na ospravedlnění toho všeho – zůstávají hluboké a jedinečné zážitky.
Jak už jste zmínil, Baruntse jste vylezli dosud nezdolanou cestou. Je právě hledání nových cest vaším hnacím motorem?
Jistě. Vše nové má v sobě lákavé kouzlo nepoznaného. Je na každém z nás, nakolik jsme ochotni nechat se unést onou představou a kolik času i dovedností jí obětujeme. Já mám jasno, co vy?
Počítáte i s tím, že u každé výpravy tohoto typu hrozí, že může být vaše poslední?
Víte, kde se kupuje návod na bezpečný spokojený život? Já to netuším. Od početí absolvujeme běh ke konci. Vědomí křehkosti a zranitelnosti přichází až s poznáním. Z toho vyplývá, že pohyb na ostré hraně, kde za špatným rozhodnutím číhá už jen tma, nám pomáhá uvědomit si výjimečnost bytí. Svůj pobyt na planetě miluji a nechci si ho ukrátit. Nicméně to podstatné není snaha o dlouholetost, ale o radost ze žití. Ta nepřichází s výhrou v loterii, ani s teplým croissantem k snídani. O ni se musíme snažit.
Baví vás mediální zájem okolo vašich výstupů? Nebo to berete jako nutné zlo?
To druhé. Sám dělám okolo výstupů rozruch, čímž zvyšuji zájem. Z jednoduchého důvodu, jelikož tím získávám prostředky pro výpravy, ale též na obživu sebe i své rodiny. Zcela hypoteticky? Nebýt povinností, tak bych si celý život jen hrál. S hledáním cílů rozhodně nemám problém.
Co vás k lezení vlastně přitáhlo – máte to v rodině?
Narodil jsem se v pražském paneláku, uprostřed městské aglomerace. Startovní podmínky na levačku, zdálo by se, táta ani mamka ze mě horolezce nevychovávali. Jen mi ukázali možnosti, obklopili mě rodičovskou láskou a podpořili vše, co mě bavilo. Díky tomuto zázemí jsem si vybral, už jako malý cvrček. Neuměl jsem ještě číst, ale obrázky z knížek, ve kterých podmanivost horské přírody přímo dýchala ze stránek, mi učarovaly.
Vedete k lezení i svou dceru Viktorii?
Nabídka rozmanitých cest, možnost vlastního výběru, moje podpora – to všechno má i Viktorka, moje princezna „láskáček“. Jako rodič si přeju jediné: ať její cesta je plná radosti a vše zlé před ní uskakuje do příkopu.
Máte nějaký další lezecký sen, který jste si ještě nesplnil?
No jasně. Jejich seznam je daleko delší než to, co jsem zatím stačil zrealizovat. Tím si zajišťuji, že zde budu ještě dlooouho. 😊
