ROZHOVOR: Daniel Augusta o tom, jak se žije a podniká v Tanzanii

V Africe se pohybujete už více než deset let. Co vás na tento kontinent přivedlo?

Když mi bylo sedm let, paní učitelka nám ukazovala diapozitivy z Afriky. Poprvé jsem uviděl Kilimandžáro a rozhodl se, že pod tou horou budu jednou žít. V roce 1999 jsem odjel na první africkou cestu po Keni, Mozambiku a Tanzanii. Ta mě naprosto uchvátila a už během druhé cesty o rok později jsem plánoval, jak bych zde mohl žít.

A takhle úvaha vás přivedla k obchodu s uměním?

To ještě úplně ne. Nejdříve jsem si otevřel džus bar s internetovou kavárnou. Až pak mi došlo, jak je podnikání v Africe složité a komplikované. V následujících letech jsem se zapojil do několika humanitárních a ekologických projektů. Například jsme zaváděli vodu pod Kilimandžáro nebo distribuovali ekologické toalety. Toto dělá každý a já chtěl něco jiného. Ostatní přiváželi věci do Afriky, já to chtěl udělat obráceně a něčím africkým obohatit naši kulturu.

A tak jste narazil na malíře Tinga Tinga?

Ano. V roce 2005 jsem jel do Dar es Salaamu a nakoupil 200 obrazů. V Evropě vzbudily velký zájem. O rok později jsem přivezl další a udělal první výstavu umění Tinga Tinga v České republice. Konala se v Plzni, v prostorách pivovaru.

Jak na vás malíři zareagovali?

Pozitivně. Nejdříve jsem kontaktoval dopisem uskupení Tingatinga Arts Cooperative Society (TACS) a nabídl jim své služby. Je nutné dodržet určité formality, na to si místní potrpí. Když moji nabídku přijali, začal jsem zastupovat sdružení v zahraničí, prodávat obrazy a umělecké licence. V roce 2008 jsem se oficiálně stal obchodním zástupcem TACS v Evropě a posléze jsem byl zaměstnán jako Marketing Manager přímo v kanceláři TACS, které sídlí v největším východoafrickém městě Dar es Salaamu s téměř 4,5 miliony obyvatel. TACS sdružuje asi 50 opravdu známých malířů, kteří si volí šest zástupců do vedení. Všichni mají stejná práva a obrazy by se měly prodávat u všech stejně. Vládne zde ale dost velký individualismus a každý hraje sám na sebe.

Přes webovou stránku www.TingaTingaStudio.com jsem zprostředkoval malířům prodej více jak 10 000 obrazů do padesátky zemí. Některé z obrazů putovaly na světové výstavy, jiné skončily u známých sběratelů či ve velkých firmách. Ale ještě více jsem se angažoval v oblasti duševních práv malířů. Zastupoval jsem některé malíře například při jednání s produkční firmou BBC při sporu o kreslené postavičky vytvořené malíři Tinga Tinga pro pořad „Tinga Tinga Tales“. Vzhledem k velkému zájmu o komerční publikace obrazů ze strany nakladatelství a medií jsem otevřel první licenční agenturu vizuálního umění v Tanzanii – TANART.

Vy jste se s nimi nakonec také dostal do konfliktu, že ano?

Je to pravda. Do obchodu s obrazy se zapojili také Japonci, kteří slíbili finanční podporu (finanční prostředky zřejmě pocházely z tamního pornoprůmyslu), a šlo tedy primárně o peníze. O umění Tinga Tinga a jeho historii jsem kromě toho věděl více než samotní malíři, což vnímali jako hrozbu, a tak se mě zbavili. Stačí pár pomluv a najednou jsou všichni proti vám. Musel jsem nakonec dokonce opustit zemi.

Nakonec mě po čase sami požádali, jestli bych jim mohl pomoci a vrátit se. Tady se na všechno rychle zapomene. Když není doma syn, okrade ho otec, když zase není doma otec, okrade ho syn. Vzájemně se okradou a tím se to vyrovná. Tady se lidé nenaštvou na celý život, a vše se většinou po čase urovná.

Obchodování v Africe má určitě svá specifika, čím je zvláštní Tanzanie?

Tempo je tu mnohem pomalejší, lidé mají více času a vládne tu obrovská byrokracie. Na všechno musíte mít licenci. Vláda se snaží mít přehled o tom, co kdo dělá. Místní firmy platí spoustu daní, například hotely kolem sedmdesáti různých plateb. Daňový systém je hrozně nepřehledný, a tak bují korupce.

Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Je korupce v zemi velký problém?

Ano, ale je to spíše problém v nižších vrstvách organizací. Třeba policisté na ulici si o úplatek občas řeknou, ale jejich nadřízení už ne. Jednou jsem měl problém s převozem židlí, neměl jsem na to prý povolení, a jindy třeba střecha mého bílého auta měla odstínově jinou bílou barvu, a jelikož můj technický průkaz uváděl auto jako jednobarevné, hned byl důvod k nepříjemnostem. Někdy je lepší zaplatit na místě. Práva je sice možné se dovolat, ale trvá to dny, někdy i týdny.

Pracuje v Tanzanii hodně cizinců?

Evropané byli ve výhodě kvůli svému kvalitnímu vzdělání. A nejen Evropané, v Tanzanii pracovalo tisíce Keňanů a Uganďanů jako učitelé, zvláště angličtiny. S příchodem nového prezidenta, jímž je John Magufuli, se nyní dost věcí změnilo. Magufuli se snaží zemi „očistit“ nejen od korupce, ale i od cizích vlivů a vládne velmi despoticky. Přes 6 000 zahraničních učitelů muselo opustit zemi v důsledku složitého procesu vyřizování pracovního povolení.

1. Nejdůležitější v obchodní etiketě je pozdrav. Tanzanci si na tom velmi zakládají. Nestačí jen pozdravit a začít hovořit o obchodě. Je nutné se zajímat o rodinu, děti, zdraví. Vždy se odpovídá, že vše je v pořádku, i když tomu tak třeba není.

2. U nás je velmi rozšířené tzv. skákání do řeči, v Tanzanii je to téměř nemyslitelné. Vždy je třeba nechat druhou stranu domluvit. Proto je zajímavé sledovat jednání, kde nechává protistrana diskutujícího domluvit až do konce.

3. Nenoste krátké kalhoty, i když je venku 35 stupňů. To lze tolerovat u turistů, ale nikoliv u obchodníků. Tanzanci jsou velmi konzervativní. Etiketa oblékání je velmi důležitá.

4. Půlhodinka nebo hodinka zpoždění je na schůzkách samozřejmostí.

5. Tanzanci neodpovídají téměř nikdy na emaily. Rozšířenější formou komunikace je Whatsapp. Mobilní telefony jsou obecně velmi důležité a spousta Tanzanců, i těch chudších, vlastní kolikrát lépe vybavený mobilní telefon než lidé v Čechách.

6. Lehké snídaně a těžké večeře. V Tanzanii většina lidí považuje černý čaj za snídani. Nanejvýš si dají k čaji koblihu. O to větší je večeře. Jí se co nejpozději, nejčastěji mezi osmou a desátou večer. A jsou to až neskutečné porce, většinou rýže s omáčkou.

7. Tanzanci si vždy myjí ruce před jídlem i po něm. V každé restauraci je umyvadlo nebo obsluha s mýdlem a lavorem vody. Také se mnohem více jí rukama, i v lepších restauracích.

8. V porovnání se svahilštinou obsahuje čeština mnohem více sprostých slov. Je opravdu těžké zaslechnout nějakého Tanzance mluvit sprostě, hrubě nebo dokonce nadávat. Takoví lidé jsou považováni za pomatence nebo nevyzrálé osobnosti.

9. Cestování a výlety vůbec nejsou mezi lidmi v Tanzanii populární. Většina Tanzanců ani moc nechápe, proč se někdo vydá přes půl zeměkoule, aby vylezl na Kilimandžáro. Namísto toho Tanzanci jezdí ve volném čase navštěvovat členy své široké rodiny.

10. Podezřívavost. Tanzanci jsou na pozoru na všech úrovních interakce s cizincem. Žádný host, ať už je to turista nebo investor, nemůže přicházet jen tak, bez postranního záměru. Dokonce i na potraviny, které jsou vyprodukovány mimo vlastní zahradu, je nahlíženo s podezřením.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE, který dává nejlepší inspiraci pro opravdové a náročné cestovatele. 12 exotických i evropských destinací v každém čísle, praktické a velmi konkrétní tipy co vidět a zažít, autentické fotky známých cestovatelů, reportérů a fotografů, v každém vydání 2 velké rozhovory s cestovatelskými osobnostmi. Kup si předplatné (289,- za rok) a získej k němu i opakovaně využitelný slevový kupón na outdoorové vybavení včetně 500 korun na boty od firmy S-run nebo předplatné časopisů Svět outdooru, Svět běhu, a Pádler.

Zhoršily se i podmínky pro zahraniční firmy a investory?

Firmy se registrují na úřadě zvaném BRELLA, ale po registraci je ještě nutné získat licenci. Existují zde rozdílná pravidla pro tanzanské občany a zahraniční investory, přičemž ta první skupina je značně zvýhodňována. Například pro získání licence pro podnikání v oblasti safari, musí firma zřízená zahraničním investorem vlastnit nejméně pět terénních aut, zatímco u Tanzanců stačí jedno auto.

Ani získání povolení k pobytu v Tanzanii za účelem podnikání není jednoduché. V případě podnikání je buď možné žádat o investorské nebo pracovní vízum. Investorské vízum stojí přibližně 3000 amerických dolarů a pracovní cca 2000 dolarů na dva roky. Při vyřizování těchto víz se nesmí žadatel nacházet v Tanzanii.

V mnoha sektorech je vyžadován majoritní podíl tanzanského kapitálu. Nelze ani volně investovat do nemovitostí. Pro cizince je velice náročné získat půdu pro obchod. Nejtěžší situace je ve výrobním a těžebním průmyslu.

Jediným oborem, ve kterém je naopak zahraniční kapitál podporován, je turismus. Tanzanie potřebuje někoho, kdo do země turisty přivede, a to musí udělat cizinci. Místní zatím v tomto směru nedokáží plně rozvinout potenciál své země. Vlastně i díky tomu mohu v zemi v klidu žít, protože nyní dělám kromě obrazů také manažera turistické lodge a zabývám se průvodcovstvím po východní Africe.

Přitom pokračujete s aktivitami kolem umění Tinga Tinga. Jak se tomu daří?

Před třemi roky jsem posílal pravidelně do USA, Japonska, Koreje, Švýcarska, Německa, Itálie, Británie a Ruska. Vyvážel jsem obrazy do celého světa. Nyní se zaměřuji hlavně na Evropskou unii. Tanzanie má kapacitu, jsou tam stovky šikovných malířů, kteří mohou začít malovat prakticky okamžitě. Rád bych z Tinga Tinga udělal umění spíše užitné, pro radost a zábavu než jen pro umělecké galerie, to je tak trochu můj malý cíl do budoucna.