ROZHOVOR: Češi mají na Novém Zélandu reputaci coby pracovití, šikovní a samostatní zaměstnanci, říká konzulka Vlaďka Kennett

Vlaďko, ty žiješ na Zélandu už dlouhé roky, jsi dokonce konzulka. Proč se právě Nový Zéland stal tvým místem k životu? Co obnáší práce honorárního konzula na Novém Zélandu?

Já jsem jako svou druhou, trochu pozdější linii vzdělání zvolila cestovní ruch a tak jsem potřebovala doplnit angličtinu, se kterou jsem do té doby, na rozdíl od němčiny, téměř nepřišla do styku. Proto jsem se po důkladném zvažování na zimu roku 2002 vypravila do jazykové školy v novozélandském Queenstown. Po plánovaném roce jsem se vrátila zpět do ČR, nicméně Nový Zéland mi přirostl k srdci natolik, že jsem se po promocích vrátila a životní okolnosti vedly k tomu, že od roku 2004 považuji okolí jezera Wakatipu za svůj druhý domov.

Asi podobně jako to mají všichni, kteří o Nový Zéland již jakkoliv zavadili, zamilovala jsem si místní přírodu, především hory a moře. A vše co k nim patří… Včetně lidí 🙂 Nabídka pozice honorárního konzula pak už tak nějak přirozeně během let vyplynula z agendy, kterou jsem v rámci provozu cestovní kanceláře tak jako tak částečně řešila a hlavně díky zvyšujícímu se počtu českých cestovatelů do země – a tedy potřebě širšího konzulárního servisu.

Jedná se o čistě dobrovolnou (čestnou, neplacenou) pozici a práce spočívá zejména v kompletní ověřovací agendě (podpisy, pravost dokumentů) pro použití v ČR, stejně jako vystavování náhradních cestovních dokladů v případě ztráty cestovního pasu. Nově je u mne možné také převzít klasický cestovní pas, který byl vystaven konzulátem v Sydney. V neposlední řadě mi však pozice konzula umožňuje realizovat vize na poli kulturním, mohu vyvíjet aktivity v rámci propagace České republiky na Novém Zélandu nebo naopak.

I proto se loni v říjnu konal vůbec první Filmový festival českých filmů na Novém Zélandu, na který jsem patřičně pyšná a věřím, že v roce 2018 si ho zopakujeme, nebo právě dokončené turné Jardy Duška a jeho Čtyř dohod po Novém Zélandu – na které se sešel rekordní počet Čechů a Slováků. Z trochu starších akcí bych vybrala také koncert Čechomoru v Queenstown a Auckland. Tedy možností za co zde vzít je spousta, ale rozhodně jde v první řadě o pomoc našim občanům v nouzi.

Stále více Čechů míří na Zéland za prací. Jak nás místní lidé vnímají? Dá se zde najít kvalifikovaná práce nebo jde spíše o sezonní záležitosti?

Ano, na NZ každoročně zamíří celých 1200 cestovatelů za prací – v rámci programu pracovní dovolené (Working Holiday Scheme). Češi zde mají skvělou reputaci coby pracovití, šikovní a samostatní zaměstnanci, kteří jsou schopni si poradit i v zapeklitých situacích. Samotnou mě často překvapuje kde, jak často a také v jakých pozicích zde Čechy objevuji. Před deseti a více lety by to byly převážně práce na sadech, vinicích, dnes se často jedná i o velmi renomované posty, do kterých bylo potřeba se skutečně vypracovat. A nemám zdaleka na mysli jen „modré límečky“ – máme tu skvělé a zručné řemeslníky, stavaře, spousta Čechů si po získání rezidence rozjela vlastní firmy a vede se jim povětšinou dobře.

Samozřejmě všude je chleba o dvou kůrkách a tady na NZ je velká spousta různých situací, nástrah a často i nesmyslných pravidel, která je ale potřeba respektovat a jakékoliv obcházení, švindlování nebo naše tak trochu typické  „vyčůránkovství“ se fakt nevyplácí. Občas to vyjde, ale často ne – a pak si tu reputaci zkazíme, a hodíme se sami do stejného pytle ve kterém se sami všeobecně nechceme vidět – v postkomunistickém východním bloku.

Kvalifikovaná práce se tedy dá samozřejmě najít, ale vše je nejvíce podmíněno úrovní angličtiny a jak moc je daná profese aktuálně v kurzu a je nedostatek místních.

Pro mě je Nový Zéland synonymem čisté a divoké přírody. Která místa konkrétně tenhle dojem v návštěvnících nejvíce posilují?

Těch míst je – i přes aktuálně probíhající rychlé a negativní změny v kvalitě životného prostředí NZ – naštěstí stále dost. Pro mě je symbolem divoké a stále ještě poměrně čisté, nedotknuté přírody hluboké nitro národního parku Fiordland, jeho odlehlá pobřeží, některé části NP Mt Aspiring, na jehož okraji bydlím. Určitě pak také nádherný Stewart Island – třetí ostrov Nového Zélandu zcela na jihu. Nebo krásné, bílé pláže trochu hůře dostupných částí poloostrova Coromandel – tam to opravdu miluji…

Všude, bohužel i na těchto místech je ale možné pozorovat celkem zásadní změny – všeobecně není vývoj stavu životního prostředí Nového Zélandu za poslední roky nijak pozitivní. A to jak díky domácímu hospodářství, intenzivnímu farmaření a často hodně necitlivému přístupu rozhodujících složek, tak vlivem globálních dopadů působení civilizace jako takové. Právě na toto téma připravuji rozsáhlý článek – a asi to nebude právě veselé čtení.

Ty jsi i aktivní sportovec. Které zajímavé hory bys doporučila průměrně zdatnému člověku k výstupu? Někdo je spíše milovníkem treků a několikadenního pobytu v přírodě. Kam bys poslala takového člověka?

Tohle bude asi trochu neobjektivní díky mým „love affairs“ s některými místy 🙂 Já mám pocit, že i za celé ty roky, co zde žiji, mám stále co objevovat přímo „za barákem“ jak se říká. V pohoří Richardson Range nad Glenorchy je několik krásných denních stezek, v Humboldt Range, Barrier Range mezi řekami Dart a NP Firodland – ale jsou to spíše takové, ke kterým již potřebujete více lokálních znalostí. Vřele doporučuji úžasnou „bibli“ všech trekařů po NZ – Moir‚s Guide – pravidelně obnovovaný a doplňovaný průvodce velmi podrobně popisující mnoho méně známých treků na obou ostrovech NZ.

Pokud to tady někdo myslí s horskými túrami – jedno i vícedenními – vážně, neměl by tuto skvělou knihu opomenout (resp. jsou dvě – North & South pro každý ostrov). Můj favorit mezi vícedenními treky je určitě Rees-Dart, který mám doslova za humny – navíc k němu mám velkou spoustu osobních vazeb a v paměti skvělé zážitky…

Všeobecně bych zdatným tursitům, kteří se dobře orientují a mají dostatečné znalosti pohybu v horském terénu, mohla doporučit kterýkoliv trek z takových těch „off-the-beaten“ právě v okolí Glenorchy – výstup na Mt Bonpland z druhé strany Caples Treku, výstup na Mt Earnslaw nebo „jen“ trek podél potoka Earnslaw Burn. Nádherný je výstup k Lake Unknown.

Pro ty méně zdatné (ale pořád ještě zvládající kopce a delší túrky) pak třeba okruh k jedné z historických hornických chatek – Heather Jock –  v Richardson Range, okruh lze protáhnout až na protilehlé svahy Mt McKintosh/Black Peak. Zde se mimo nádherných výhledů na jezero Wakatipu také můžete dozvědět něco o místní těžbě scheelite (tungsten, wolframan vápenatý). Já se letos v létě chystám na několikadenní přechod z Glenorchy do Skippers Canyon, zlatokopeckého kaňonu hned za Queenstown.

Abych ale vyjmenovala alespoň jeden oblíbený i odjinud – velmi vřele doporučuji skvělé, nenáročné (pokud není po dešti, jinak je to hodně o bahně 🙂 kombo – přelet malým letadlem z Halfmoon Bay do zátoky Mason Bay na západním pobřeží Stewart Island a odtud necelých 20km k chatě ve Freshwater Landing. Opravdu boží scenérie, trochu neobvyklá krajina, a při troše štěstí můžete spatřit naši národní ikonu – ptáka Kiwi. Zpět do civilizace vás pak za přílivu odveze vodní taxi (vše je samozřejmě potřeba předem objednat a zajistit).

Jaká je potřeba přijmout opatření, aby pobyt v odlehlé přírodě byl co nejméně rizikový?

Toto je pro mě hodně aktuální téma Katko… Nejen proto, že se tady záchranařině (Search & Rescue)  už pár let věnuji, ale ve vztahu k ČR si asi většina čtenářů HS bude pamatovat loňský smutný případ Ondřeje a Pavlíny na Routeburn Treku. To byl klasický příklad kdy se sešla nešťastná souhra okolností s několika zásadními chybami které udělali – ač relativně zkušení, nedali nikomu vědět kam jdou a kdy se chtějí/plánují vrátit, kdy je jejich „panic date“ – tedy nejzazší možný termín kdy – pokud se neozvou – je potřeba je začít hledat (zásada č. 1 ať jdete kamkoliv, třeba i na denní výšlap). Ignorovali rady v infocentru DOC (Department of Conservation, odbor ŽP spravující zde národní parky), kde je z treku zrazovali kvůli předpovědi počasí a situaci na treku (tu zimu enormní množství sněhu).

Neměli stan, po první noci vyrazili vzhledem k zimnímu období velmi pozdě a celkově podcenili jak své síly, tak počasí – a cestou bohužel udělali pár kritických rozhodnutí (po zvážení situace rozhodně neměli pokračovat dál, ale vrátit se zpět). Neměli locator beacon, který mohli v případě nouze odjistit a byli by nalezeni, nebo alespoň Pavlína, okamžitě.

Informace nesdíleli v dostatečné míře – tedy Pavlína, která pak zůstala na treku sama, nevěděla přesně jak terén v další části treku před ní vypadá (Ondřej byl ten, kdo akci naplánoval). Nebo zda – i kdyby trek dokončila – by se dostala z nitra NP po silnici zpět do civilizace (nevěděla, že silnice do Milford Sound z Te Anau je velmi frekventovaná i v zimě). Tedy na tomto případě je možné vyjmenovat hned několik základních pravidel či poučení.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kolik času si na poznání Nového Zélandu ideálně vyhradit? Která města stojí za zastávku?

Opět velmi subjektivní odpověď – ale pokud se jedná o klasickou, turistickou poznávací návštěvu standardně pracujícího obyvatele ČR, který si bohužel nemůže ať už z finančních nebo praktických důvodů dovolit doma všechno zapíchnout a vyrazit sem na několik měsíců, na rok nebo více – pak ze zkušenosti doporučím minimum 3 celé týdny (plus cesta).

Vše kratší je již dost kompromis kde se buď štvete po silnici z místa na místo, nebo musíte několikrát ostrovy různě přeletět abyste stihli alespoň to nej nej. Pak jste ale samozřejmě víceméně nuceni kopírovat jen ty klasické „must see“ turistické spoty a i když ty jsou také krásné, pořád se vám tato nádherná země nedostane pod kůži tak, jak si jednoznačně zaslouží. Záleží na tom, jak to vnitřně pojmete, jaké jsou priority a znovu – co si můžete dovolit…

Proto doporučuji nastřádat jak dovolenou, tak prostředky a vyjet ideálně na ten měsíc. Pak už se dá s itinerářem trochu pohrát, tvořit, vyjít vstříc zájmům a preferencím klienta, strávit více nocí na jednom místě, nebo zařadit právě třeba některý ten vícedenní trek.

Co se měst týče – častou jsou odsouvána na druhou kolej protože na NZ se přece jezdí za přírodou 🙂 ale některá rozhodně stojí za zmínku a alespoň malý průzkumu. Zatímco třeba všeobecně propagovaný Queenstown, který je sice co do scenérií skutečně nádherný ale díky masovému turismu a z toho plynoucí silné komerci už trochu unavený a vyčerpaný, zajímavý je z velkoměst rozhodně svěží, multikulturní Wellington, osobně mám ráda některá zákoutí Auckland a musím říci, že mě naposledy příjemně překvapil i Christchurch, který se pomalu zvedá z toho symbolického ale i doslovného popela zemětřesení.

Ráda mám ale spíše malá městečka – třeba nenápadný Greytown, pěkné je historické centrum Oamaru, horská Wanaka, moc se mi líbí Nelson. Na severním ostrově je krásný maličký ale historicky důležitý Russell, příjemné je Keri Keri, z větších silně se rozvíjející Tauranga, docela zajímavé je Whanganui.

Ty na Zélandu vlastníš také cestovní kancelář. Kam se turisté podle tvé zkušenosti chtějí nejčastěji podívat? Prozradíš nějaké málo frekventované místo, které naopak turisté třeba zase tak dobře neznají? Nabízí True travel i nějaké méně tradiční aktivity? (jeskyně, parník, rybolov,…)

Ano, naše CK True Travel Ltd (v české mutaci CK True Travel Nový Zéland s.r.o.) připravuje cestování a zájezdy na míru po Novém Zélandu klientům především z ČR a CR už od roku 2004. Náš malý ale nadšený a zkušený tým Zélandem žije a tak je to práce která je koníčkem – a snad je to na našem servisu a hodnocení klientů vidět… 🙂

Naši klienti samozřejmě – asi jako každý – chtějí nejčastěji  vidět od všeho něco, když už sem letí dva dny, ale rozhodně se naše česko-slovenská mentalita hodně liší od ostatních národů. Zejména v tom, že se právě nechceme spokojit s tím co vidí všichni ostatní, chceme jinam, na jiná místa než kam míří davy, jsme ochotni oželet trochu toho komfortu za cenu zážitkových aktivit (tedy než bydlet v Hiltonu, raději jsem v klasickém příjemném motelu střední kategorie, ale mohu si dovolit neopakovatelný let vrtulníkem na nějakou chatu v horách, o které NIKDO jiný neví :))

A tomu opravdu tleskáme – s tím se náš tým hodně ztotožňuje a to je pak radost práce… Jasné, že není možné zcela vynechat ta hlavní místa jako právě třeba Queenstown – ale už není potřeba tam trávit tři dny, místo toho se lze přesunout do podstatně poklidnějšího okolí a vychutnat si klid v přírodě. Nebo místo „profláknutého“ Milford Sound můžete vyrazit na odlehlejší a opravdovější Doubtful  Sound – další z dostupných fjordů NP Fiordland.

Velkou atrakcí jsou také túry po ledovcích. Které jsou nejznámější?

No, toto je již dnes také trochu diskutabilní… Ano, túry po ledovcích Franz Josef a Fox na západním pobřeží Jižního ostrova byly a jsou populární, nicméně díky tomu, že za poslední roky ledovce rapidně ubývají, je situace trochu nepříznivá. Ano, stále je možné s tamním průvodcem a organizovaně absolvovat některou z túr do nitra ledovce – ať už zcela po svých, nebo formou heli-hike (konec konců jinak se na tyto dva ledovce ani nelze dostat).

Opět z osobní zkušenosti mohu doporučit něco spíše mimo hlavní trasy – třeba krásný Tasman Glacier v NP Mt Cook – ať už hike, nebo ski, nebo skialpové přechody zcela jiných ledovců, ve skupině zkušených alpinistů. Tyto akce jsou většinou propagovány lokálně – zkuste třeba Adventure Consultants Wanaka nebo Outdoor Womans Network Queenstown – který vede zkušená Katka Macešková 🙂 Stejně jako jinde v horách, na Novém Zélandu platí dvojnásob, že není radno nic podceňovat, a to ani pokud jste velmi zkušení mountaineers.