Rozbouřené Altiplano

Zejména v západní části Bolívie vzrostla tou dobou intenzita nepokojů, které byly doprovázeny násilím v ulicích měst a blokádami silnic. Nejkritičtější situace byla hlášena z hlavního města La Paz a jeho okrajové chudinské čtvrti El Alto, dnes již často považované za samostatné město. A právě zde, ve výšce 4100 metrů, se nachází i mezinárodní letiště.

Když jsme se s bratrem po nočním La Pazu procházeli o čtyři měsíce dříve než vyšla tato výzva, na každém kroku bylo možné pozorovat atmosféru volebního roku. Pravděpodobně byste nenašli zeď, na níž by nebyl napsán nějaký předvolební slogan a na náměstí San Francisco v centrálním La Pazu, se před stejnojmennou kamennou basilikou ze 16. století konala další demonstrace.

Prezidentské volby vyhrál v prosinci 2005 krajně levicový politik a indiánský odborář Evo Morales a na obzoru byly volby do Ústavodárného shromáždění (la Asamblea Constituyente). Ty počátkem července 2006 suverénně vyhrálo s 60% hlasů opět jeho Hnutí za socialismus (MAS – Movimiento al Socialismo).

Volební napětí vyvolávalo rozličné emoce a rozvášnění političtí lídři vykřikovali do megafonu „propiedad privada tiene que morir – soukromé vlastnictví musí zemřít“. Dav jejich názory nadšeně přijímal! Demonstrace na náměstích La Pazu patří k místnímu koloritu. Probíhají za pečlivé asistence těžkooděnců a vládních jeepů s nápadně černými skly. Při demonstracích za světla tvoří většinu davu indiánské babičky v širokých pestrobarevných sukních a malých kloboučcích, zatímco večer se rojí proletáři.

My jsme zamířili do Bolívie především za nádhernou přírodou. Lákaly nás vysoké hory, nehostinné altiplano a také lidé a památky dávných civilizací na ostrovech jezera Titicaca. Avšak ideálně se vše skloubit nedá, zvláště pak, když je v jedné části Jižní Ameriky krásné prosluněné léto a jen o pár tisíc kilometrů dál denně hřmí, blýská se a prší. Vrcholí období dešťů.

Začátkem ledna s námi Airbus 340 dosedl na rozpálenou plochu letiště Artura Merina Beniteze v Santiagu de Chile, a po několika týdnech strávených v Argentině a Chile jsme nedočkavě postávali ve frontě na razítko v Hito Cajón – hraničním přechodu poblíž San Pedro de Atacama.

Bolívijský celník si vyžádal 15 boliviánů za inkoust na razítko a byli jsme vpuštěni.Tři kilometry za hranicí po prašné nezpevněné cestě ve výšce 4400 metrů nad mořem autobus zastavil znovu, bylo potřeba opět vytáhnout peněženku a zaplatit 30 boliviánů za vstupné do národního parku Reserva Nacional de Fauna Andina Eduardo Avaroa.

Licancabur

Při pohledu na hladinu laguny Blancaposetou plameňáky padlo rozhodnutí. Zůstáváme zde. Trochu se aklimatizujeme a pokusíme se o výstup na vrchol Licancaburu. Spousty cestovních kanceláří v San Pedru nabízí výstup na bezmála šest tisíc metrů vysokou sopku jako tzv. package. Cena takového balíčku ovšem přesahuje 100 dolarů na osobu. To bylo s ohledem na náš napjatý rozpočet krajně nepříznivé. Zajistili jsme si tedy pouze odvoz na hranice a zbytek ponechali na naší španělštině a náhodě.

Do ruky jsme vzali jen dalekohled, stativ, zrcadlovku a ihned vyrazili k laguně pozorovat plameňáky. Ze tří druhů plameňáků, kteří žijí v bezútěšných podmínkách jihozápadní Bolívie, lze v oblasti laguny Blanca pozorovat hned dva z nich. Plameňáka chilského a andského (tím třetím je plameňák jamesův) rozeznáte podle jejich zbarvení. Zatímco plameňáka chilského (Phoenicopterus chilensis) poznáte podle černého zahnutého zobáku, lehce namodralých nohou s červenými koleny a lososovitě červeného peří, andský plameňák (P. andinus) se honosí peřím růžovým s výjimkou ocasu, kde je černé, žlutýma nohama a žlutočerným zobákem. Nabízí se fascinující pohled. Ladně nakračující vznešení ptáci hledají se skloněnými hlavami vodní řasy a malé korýše. Křehká nádhera v neuvěřitelné výšce 5000 metrů a jedovatě vyhlížejících vodách slaných a silně zásaditých lagun.

Jelikož jsme nechtěli riskovat neúspěch, hned další den jsme absolvovali menší aklimatizační procházku na nedaleký vulkán Juriques do přibližně 5000 metrů. V podvečer výstupu došlo i na krátkou rozmluvu s naším průvodcem, který je, jak nám bylo řečeno, povinný. Odjezd byl dohodnut na třetí hodinu ranní. Večer se ještě objevil chlapík, kterého jsme přibrali do vozu s tím, že se podělíme o náklady na transfer.

Vstávání ve dvě hodiny ráno nebylo z nejpříjemnějších. Vydatně jsme posnídali a krátce po třetí hodině jsme se už blížili starou Toyotou k úpatí vulkánu.

Začalo stoupání. Pěkně v klidu, pomalým tempem a s čelovkami zapnutými pouze na minimální výkon. Překvapením bylo relativní teplo a bezvětří. Vždy, když jsme si pročítali zápisky lidí, kteří se o výstup pokoušeli v minulosti, nechyběly v nich zmínky o třeskutých mrazech. Nám stačilo jen triko, windstopper, lehká bunda, tenké rukavice, kulich a hůlky. Jedinou větší zastávku jsme si udělali při východu slunce kolem šesté, kdy se začal nabízet překrásný pohled na lagunu Verde. Její modro-zelené vody jsou výsledkem značné koncentrace olova, síry, arseniku a plavené křídy. Prudké a neustávající větry, které bičují hladinu laguny, jsou spolu se zmiňovanými minerály příčinou toho, že voda zůstává tekutá i při mínus dvaceti stupních celsia. Mimochodem na hladině laguny Verde jsme plameňáky nikdy neviděli, možná je jedovatá až přespříliš.

Náš průvodce průběžně žvýkal koku a tak jsme si dali také. Prakticky bez jakéhokoliv povzbuzujícího efektu. Přesto Vláďa od té doby žvýkal během každého dalšího výstupu. Zřejmě chtěl věřit v její povzbudivé účinky a nevadila mu její nakyslá pachuť. Já naopak od výstupu na Licancabur nežvýkám a ani nebudu. V zápětí poté, co jsem si vložil pár lístků do pusy, udělalo se mi špatně od žaludku. Dodnes nevím proč, ale do budoucna se budu přidržovat pouze osvědčeného a skvělého čaje z koky (maté de coca). Ostatně na této výpravě jsme koku okusili poprvé v podobě čaje právě před výstupem na Licancabur.

Přibližně v 5400 metrech jsem se rozhodl fotografovat. Najednou jsem neměl žádnou motivaci k dalšímu výstupu a přiznávám, že mne trochu rozhodila i ta koka.

Se stále pokašlávajícím kolegou, který se k nám předchozího večera přidal a neúnavným průvodcem, bratr pokračoval nezměněným tempem až do výšky 5700 metrů. Tady se už začínal pomalu zadýchávat, ale vše se naštěstí obešlo bez bolestí hlavy či břicha. Průvodce říkal, že schází hodina k vrcholu, ten však kvůli příkrému stoupání nebyl vidět. V této výšce se také prohloubila vrstva sněhu, která zde zůstala po včerejší bouři. Vláďa začal počítat kroky.

Po následujících šestnácti stech krocích pocítil vrcholovou euforii. Bohužel počasí na 5960 metrů vysokém okraji sopečného kráteru bránilo pořádným výhledům. Vrchol byl téměř po celou dobu zahalen v mracích. Po šesti hodinách výstupu a několika fotografiích už zbýval jen dvouhodinový rychlý sestup.

O Licancaburu se traduje, že na vrcholu ukrývá hrobku prastarého Inky. Kdo ví? Jisté je, že na dně kráteru této vyhaslé sopky je ukryto malé modro-černé jezírko.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Altiplano

Po krátké relaxační pauze v San Pedru a výletu na gejzíry El Tatio jsme se spolu s dalšími 16 lidmi nalodili do autobusu a překonali již podruhé chilsko – bolivijské hranice, abychom si následující tři dny užili v přírodě drsného altiplana. V ceně tohoto balíčku bylo zahrnuto vše potřebné – jídlo, ubytování, doprava a i dosti nemluvný šofér Satuko. Za 70 dolarů – luxus.

U laguny Blanca jsme se po hromadné snídani nasoukali do tří opotřebovaných terénních Toyot a vyrazili. První zastávkou byla naše stará známá laguna Verde, kterou jsem fotografoval z opačné strany při sestupu z Licancaburu. Následovaly termální koupele (Termas de Polque), které se nacházejí na břehu jedné mělké laguny s ne více než 30 centimentry maximální hloubky. Prameny mají příjemnou teplotu 36 stupňů a k naprosté pohodě chybí snad už jen vychlazené pivo.

V rychlém sledu za sebou přišly zastávky u Rocas de Dalí, gejzírů Sol del Mañana a v usedlosti na břehu magické laguny Colorada.

Zde jsme poprvé přespávali. Místy jsme se pohybovali až v 5000 metrech nad mořem a na řadě spolucestujících to bylo hodně znát. Bolesti hlavy a břicha, malátnost, zvracení. Bez jakékoli předchozí aklimatizace vyrazili ze San Perda rovnou na altiplano. Byli jsme tak jedni z mála, kteří si oběd u laguny Colorada skutečně užili.

Laguna Colorada má temně červenou vodu a na její hladině jsou rozesety zářivě bílé ostrůvky boraxu. Na jeden z nich jsme se vydali ihned po příjezdu. Počasí nám příliš nepřálo a po necelé hodince nás déšť zahnal zpátky. Je to typické pro průběh dne na altiplanu začátkem února. Dopoledne je zpravidla nádherné počasí a na nebi se povaluje jen několik nadýchaných bílých mráčků, s přibývajícími hodinami se jejich hustota zvyšuje a po poledni najednou pozorujete, jak se od severu valí hustá černá oblaka. Nezřídka skutečně zahřmí a zaprší a čím blíže jste severu, děje se tak častěji.

Před večeří jsme se ještě vypravili na vyhlídku (mirador), místo vzdálené asi dva kilometry od usedlosti, kde je znamenitý rozhled na celou lagunu se spoustou plameňáků. Přímo pod vyhlídkou vtéká do laguny horký pramen, a proto se vždy kolem pohybují desítky plameňáků.

Na cestě zpět jsme se náhodou ocitli uprostřed stáda alpak a lam mnoha barev a velikostí. Pastevkyně je před setměním odváděly z celodenní pastvy.

V jihoamerických Andách žijí čtyři druhy těchto velbloudovitých sudokopytníků: lama (llama, Auchenia glama), alpaka (alpaca, A. pacos), guanako (guanaco nebo huanaco, A. huonaeus) a vikuña (vicuña, A. vicugna). Lama a alpaka jsou domestikované a odlišující se velikostí, barvou a délkou srsti. Guanako a vikuña jsou divoká, a bohužel i čím dál více vzácná, světle hnědá zvířata podobná trochu našim srnkám.

Chov alpak a lam je nesmírně důležitý nejen pro Bolívijce. Podle odhadů je okolo 500 000 vesnických rodin v andském regionu závislých na jejich chovu nebo využívají jejich produkty. Vlna alpak, lam a vikuñí je považována za velmi kvalitní, přičemž vlna vikuňí se pokládá za vůbec nejlepší na světě. Kromě masa je dalším cenným materiálem lamí trus. Ten se používá jednak jako hnojivo a po vysušení i na otop. Lamy ho ukládají na jednom místě, kterému se pak při pastvě zdaleka vyhýbají. Toho následně využívají domorodci. Trusem natírají stromy a chrání je tím proti okousávání. Díky své síle se tito jihoameričtí velbloudi používají také k dopravě břemen. Lama je schopna denně ujít až několik desítek kilometrů s nákladem kolem 40 kilogramů. Zajímavostí je, že k nošení se většinou používají kastrovaní samci. Při chůzi lamy vykračují oběma pravýma a/nebo levýma nohama naráz. Odborně jsou proto označování termínem mimochodníci.

Druhý den byl ve znamení úmorného přesunu do 200 kilometrů vzdáleného Uyuni. Cestou bylo bohužel jen málo zastávek. Pozorovali jsme stáda vikuñí, kamenné útvary ve Valle de Rocas a plameňáky. Na oběd jsme zastavili v tradiční bolivijské vesničce Alota a pak zamířili přes rozlehlejší San Cristóbal rovnou do Uyuni. Těsně před Uyuni, kdy už bylo město na dohled, Satuko překvapivě odbočil doleva. Pro nás to byl vrchol dne – hřbitov odstavených vlaků. Hotové eldorádo rezivějících plátů oceli, ukázka nádherné do detailu propracované techniky.

Později večer se naplnily naše obavy, když jsme zjistili, že na povrchu největší solné pouště na světě (Salar de Uyuni) je příliš mnoho vody. Nebylo možné navštívit Isla de Pescadores, ostrov uprostřed solné pouště posetý obrovitými kaktusy. Ani vulkán Thunupa tyčící se do výšky 5400 metrů nad salarem (solnou pouští), který jsme plánovali vylézt, nebyl přístupný.

Třetí a současně poslední den organizovaného výletu jsme se vypravili na zmiňovaný Salar de Uyuni. Bohužel na náš vkus jsme vyjeli dosti pozdě, nebe již bylo plné mraků. Zůstali jsme sice jen dva kilometry od okraje salaru, ale byl to nepopsatelný zážitek. Obzor se najednou vytratil a zdálo se, jakoby se lidé kolem vás procházeli po podmračené obloze. Horizont neexistoval. Mraky se zrcadlily v klidné 1 až 5 centimetrů hluboké vrstvičce slané vody pokrývající vše kolem.

Při návratu do Uyuni nás zastihla silná bouřka. Když jsme dopoledne vyjížděli, Satuko jen mávl rukou nad naším zjištěním, že ze stropu u spolujezdce kape voda. Při jízdě salarem jsme si pak nemohli nepovšimnout, že ani stěrače nestírají. Slaná voda valící se přes čelní sklo zcela znemožňovala pohled vpřed. Satuko si proto vypomáhal pohledem z bočního okénka. Ovšem za bouřky jsme se přestali usmívat.

Voda crčela ze stropu, viditelnost prakticky nulová. Asi 20 kilometrů od Uyuni navíc klekl motor a stojí za to poznamenat, že auto dosud jelo i bez klíčku v zapalování! Tuto zastávku podle Satuka zapříčinily navlhlé svíčky. Chytaje vodu do kalíšků jsme čekali, než trochu zeslábnou padající proudy vody. Pak naštěstí motor naskočil a dojeli jsme do cíle naší dnešní etapy. To ale nebyl ani zdaleka konec dne.

Původně jsme chtěli přejet přibližně 300 kilometrový úsek z Uyuni do Oruro vlakem. Průvodce doporučuje jízdu vlakem po Bolívii jako jeden z vrcholných zážitků. Bohužel již den předem bylo vyprodáno, a tak nám nezbylo, než se opět spokojit s jízdou autobusem. Po osmé večerní jsme naskočili do postaršího autobusu společnosti 16 de Julio a chystali se zaspat následujících deset hodin kodrcání po nezpevněných silnicích.

Asi dvě hodiny jsme se řítili závratnou rychlostí 20km/h po blátivé cestě vylepšené hlubšími kalužemi a roletami. Autobus náhle zastavil a aniž by nám kdokoli cokoli řekl či byť jen naznačil, stáli jsme následujících jedenáct hodin na místě. Už v noci jsme operativním průzkumem zjistili, že cesta je nejen zcela neprůjezdná, ale vlastně už vůbec není, vzala ji voda.

Tři metry od hlavního ramene potoka stál hluboko zapadlý a nebezpečně nakloněný autobus plný spících lidí, kteří si z nastalé situace zjevně nic nedělali. Během noci se na obou stranách potoka, který se dal už v klidu přeskočit suchou nohou, vytvořili slušné kolony autobusů a kamionů – vždyť silnice spojující Uyuni a Oruro je hlavní komunikační tepnou označovanou na mapách číslicí jedna.

Ráno se vše dalo do pohybu. Lidé začali trhat trávu a keříky, kterými zpevňovali cestu. V tu chvíli jsme pochopili, že v Bolívii nefunguje žádný integrovaný záchranný systém, nelze očekávat pomoc od armády ba ani koordinovanou reakci státu. Za podobné situace v ČR by již zasedal Ústřední krizový štáb, premiér i s několika vybranými ministry by přiletěli v montérkách nebo maskáčích vrtulníkem rozdávat úsměvy a možná by nezapomněli ani na nějaký ten proviant. Tady platí hesla pomoz si sám a štěstí přeje připraveným.

Na eventualitu několikadenního pobytu v zemi nikoho jsme nachystáni nebyli. Zbývalo nám jen půl litru vody pro oba a několik úlomků suchého chleba.

Cesta zpevněná hromadou haluzí umožnila průjezd dvěma autobusům, ale třetí zapadl již definitivně a přidal se k tomu nakloněnému. Cesta byla nadobro zablokovaná.

Okamžitě začaly manévry. Nejprve jsme se běželi zeptat řidiče jiného autobusu naší společnosti, který trčel na druhé straně potoka, zda to neotočí a nesveze nás do Orura. Odmítl. Pak jsme po vzoru dalších lidí běhali po všech čertech a zkoušeli štěstí. Podařilo se, řidič společnosti 11 de Julio byl ochoten vzít lidi i na stání.

Před námi bylo dalších osm neuvěřitelných hodin, kdy jsme brodili potoky, řeky a zapadali do bahna. Nakonec asi dvě hodiny před Orurem autobus poprvé během našeho cestování Bolívií najel na asfalt. Při této slavnostní příležitosti jsme znovu uhradili jízdné.

Před cestou jsme neuposlechli dobré rady našeho tištěného průvodce a vzali si jen 2 litry vody a pár suchých chlebíků. Ukázalo se, že na 25 hodin je to pro dva trochu málo. Během zastávky v jedné vesničce, kde místní ženy prodávaly u cesty jídlo, jsme se shodou okolností octli až na konci fronty a zbyl na nás jen sýr a ultra tvrdé oříšky, voda nebyla.

La Paz

Nejvýše položené velkoměsto světa La Paz (v překl. mír) je se svým téměř milionem obyvatel hlavním administrativním centrem Bolívie a sídlem vlády. Nikoli však jejím hlavním městem, tím je Sucre. Centrum města leží ve výšce 3600 metrů nad mořem, ale jedna z jeho nejživějších a největších čtvrtí El Alto leží na úrovni 4100 metrů.

El Alto je dnes již prakticky samostatným městem, svírajícím centrální La Paz v údolí. Jeho obyvatelstvo tvoří ponejvíce příslušníci původních národů – Ajmarové a Kečuánci. Nekončící trend stěhování do měst způsobuje, že El Alto je nejrychleji rostoucím městem v Bolívii.

Při jasném počasí, kterým nás La Paz přivítal, se návštěvníkům nabízí dech beroucí výhled jak na město samé, tak na horský pás Cordillera Real, kterému dominuje 6462 metrů vysoká a stále zasněžená hora Illimani. Město nijak nehýří barvami a při pohledu shora převládá hnědá barva neomítnutých fasád.

La Paz je zacpaný taxíky, mikrobusy (micro, colectivos) a starými autobusy značek Dodge a Ford, které v kopcích produkují obrovská mračna nedýchatelného kouře. Pokud jdete zrovna do kopce i vy, řádně zadýchaní, průchod kolem rozjíždějícího se autobusu vám vůbec neudělá dobře. I přes nedodržování pravidel silničního provozu (na body se nehraje a jízda v protisměru není výjimkou) jsme neviděli žádnou dopravní nehodu. Snad to bylo díky soustavnému používáni klaksonu.

Ulice jsou zaplněné posedávajícími prodejci zboží a jejich rozmístění odpovídá nabízené komoditě. Existuje jakýsi zvláštní řád a často v určité ulici nebo alespoň její části najdete zboží pouze jednoho druhu. Nejvíce v kurzu je chléb, ovoce, různé druhy brambor, látky, suvenýry či apartní dámské kloboučky.

Je příjemné být v zemi čtyřikrát levnější nežli třeba sousední Chile. Právě na ulici si uvědomíte, jakou sílu má pouhý jeden bolivián (místní měna; 8 boliviánů je přibližně 1 dolar).

Co všechno lze koupit za 1 bolivián? Kupříkladu:

• 4 chleby nebo 2 empanády,
• pytlík oříšků,
• 4 banány nebo jedno jablko,
• sklenici ovocného nápoje či oblíbeného želé,
• 30 minut internetu,
• místní volání a mnoho dalšího.

Toulky La Pazem měly své kouzlo, ale nás už zase lákaly hory. Když jste ve 4000 metrech nad mořem máte v zásadě dvě možnosti: zkusit se pomaličku vypotácet ještě výš anebo to pustit parádně rychle z kopce. Mocně nás přitahovala nedaleká Huayana Potosí (6088 metrů), ale nejprve to chtělo dobít baterky trochou adrenalinu. Rozhodli jsme se pro sjezd nejnebezpečnější silnice světa z La Cumbre do Coroica na horských kolech.

Text: Martin Linhart, fotografie: Martin Linhart a Vladimir Linhart.