O cestě do Kanady jsme přemýšleli asi dva roky. Jasnější obrysy dostala cesta poté, co jsme našli program „working holiday“, který umožňuje mladým lidem do 35ti let získat na rok pracovní povolení.
Podmínkou je kromě čistého rejstříku trestů také napsání dvou motivačních dopisů a zaplacení správního poplatku. Kladná odpověď nám přišla z vídeňského velvyslanectví do dvou týdnů. Od našeho kanadského učitele angličtiny jsme se dozvěděli, že západ Kanady je nejen její nejkrásnější částí, ale dá se tu najít díky příznivému mikroklimatu v oblasti „Okanagan vallay“ snadno práce v zemědělství. Rozhodli jsme se tedy pro letenky do Vancouveru, dali v práci výpověď a vydali se vstříc novým zážitkům.
15. 6. 2009
Vyrážíme na cestu!
Po nezbytné a opakované kontrole obsahu batohů a kapes jsme dnes vyrazili vstříc novým dobrodružstvím do Kanady. Let proběhl naprosto bez problémů a před sedmou hodinou místního času jsme přistáli na mezinárodním letišti ve Vancouveru.
Jídlo a pití od velmi milého letušáka bylo vynikající, i přísun kvalitního kalifornského vína byl dostačující a bez zbytečných prodlev. Jen trochu mě zaskočila Jana, která mě při obou letech, z Prahy do Londýna i následně do Vancouveru, opakovaně upozorňovala na krásné rysy a atraktivitu letušek, navíc mužského pohlaví. Přes mou pověstnou toleranci doufám, že se to nestane trvalým jevem na naší cestě.
Hned na letišti bylo vidět, že se Vancouver připravuje na olympiádu a nával zahraničních hostí, protože se tam čile buduje a co už je hotovo, vypadá vážně moc hezky. Janu zaujaly barevné medúzy v akváriu a chtěla si je zvěčnit, ale jak už to tak bývá, i když si jich předtím nikdo nevšiml, najednou se staly obrovskou atrakcí a Jana je už téměř ani nemohla vyfotit ….
Imigrační procedury proběhly také hladce, jen uniformovaná slečna za přepážkou asi teprve začínala, tak každý krok konzultovala s kolegy a tím se to celé trochu protáhlo. Ale žádné z údajně požadovaných dokumentů po nás nechtěla a byla velmi vstřícná. Obklopovali nás většinou imigranti z Asie a středního východu, kteří na tom nebyli s angličtinou zrovna nejlépe, a tak byli pro úřadníky mnohem tvrdším oříškem a vzhledem k tomu, že pro manipulaci s nimi používali rukavice, asi i větším strašákem než my. Na informacích, kde jsme se ptali na autobus do centra, pracovala nějaká Slovenka, a tak jsme si tuto informaci mohli vyslechnout téměř v mateřštině.
Cesta vancouverským MHD byla příjemná i kvůli lidem, kteří se nám neustále snažili radit a pomáhat. Všichni nejenže znali Čechy, ale většinou i byli v Praze. Ubytovali jsme se v příjemném hostelu u hlavního nádraží a s radostí se zavrtali do prostěradel, tradičně nahrazujících peřiny.
Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
16. 6. 2009
První dojem z Vancity, jak Kanaďané sami Vancouver často přezdívají, je rozporuplný. Je to způsobeno hlavně nezvykle velkým počtem žebráků a podivných existencí pohybujících se všude kolem. Myslím, že ani ve velkoměstech třetího světa jich není o moc víc. Při jedné procházce po městě vás osloví nesčetněkrát, ale na druhou stranu si nedovolí být příliš dotěrní.
Kvůli časovému posunu jsme vstali už v šest a vyrazili na prohlídku celkem časně a stihli toho hodně. Nejprve jsme si zařídili daňové číslo, což proběhlo hladce a úřednice středního věku byla usměvavá a ve všem se nám snažila poradit. Centrum města jsme pak prochodili křížem krážem, všude se mohutně staví a opravuje, přípravy na olympiádu jsou vidět na každém kroku. Trochu mě překvapil malý počet směnáren a turistických informací v centru, ale třeba jich ještě přibude.
V centru se také nevyskytuje žádný supermarket a nedá se tudíž za rozumnou cenu nakoupit jídlo. Ráno jsme to vyřešili opulentní snídaní v krásné kavárně, ale takhle to kvůli cenám nemůžeme řešit každý den. Odpoledne jsme našli asijský supermarket, kde nemají k jídlu prakticky nic, co bychom znali a co by se nám hodilo k snídani, ale objevili jsme tam „sloní papaju“, ovoce takových rozměrů, že jsme si mysleli, že jde o dýni.
Zcela uchození jsme si přišli ve čtyři odpoledne odpočinout do hostelu, ale asi na nás časový posun stále působí a vzbudili jsme se až v pět ráno.
17. 6. 2009
Potřebujeme si koupit nějaký vůz a tak jsme zavítali do nějakých bazarů a zjišťovali možnosti, bohužel jsme zatím nenarazili na bazar, tak jak je známe z domova, že je v nich spousta aut i s cenami na výběr. Tady to byly spíš takové opravny, kde když jsme se zeptali, tak nám ukázali, co mají. V jedné to byl za 800$ nějaký starý chevrolet kombík, ale z něj něco teklo, kouřilo a měl rozbité světlo, a pak jeep grand cherokee, ale ten už na nás byl moc drahý. U jiného prodejce byl za 2500$ + daň, která se tady všude nezapočítává rovnou do ceny, což je pro nás nezvyklé a trochu matoucí, velký chevrolet venture automat. Ten vypadal skvěle a už už jsme uvažovali, že ho vezmeme, ale četli jsme si o něm na internetu a prý strašně žere a není nejspolehlivější. Tak nás to trochu odradilo a budeme hledat dál.
Odpoledne jsme si koupili mobil a redukci na nabíjení baterek do foťáku a vyjeli si na vyhlídkovou plošinu nad přístavem, dokonce dvakrát, protože se mezitím rozestoupily mraky a vstupenka platila na více vstupů ve stejný den. Nahoru se jede proskleným výtahem a je to docela pěkný zážitek, ale ne pro někoho se závratí.
18. 6. 2009
Nákup auta se ukázal v Kanadě mnohem obtížnější než na Novém Zélandu, kde tato procedura je pro cestovatele velmi snadná díky „carmarketům“, kde si mezi sebou prodávají auta. Tady jsme museli hledat bazary a není jich moc, navíc jsou samozřejmě na výpadovkách a tudíž dost daleko. Na internetu jsme našli „JJmotors“ s velkým výběrem aut a pěšky se tam vydali. Narazili jsme tam na prodejce tak chabých kvalit, že nás to až zaskočilo. Zajímavá věta z jeho úst například: „Já nevím, kolik to auto žere, já je jen prodávám“ a v tomto duchu se prezentoval pořád. Nevím, jestli nabyl dojmu, že jsme ho přišli jen otravovat, ale při druhém autu, které jsme si chtěli vyzkoušet, nám řekl, že na to nemá čas a že si máme nějaké koupit a jít. Pak už jsme byli na odchodu, když vylezl majitel a šel nám to další auto ukázat. Docela se nám líbilo a rozhodli jsme se ho vzít. Cena nebyla tak vysoká, ale po přičtení všech daní, poplatku za zprostředkování, poplatku za platbu kartou a hlavně za povinné ručení, které je tu pro cizince neskutečně drahé, asi 3000 Kč na měsíc, to už bylo docela dost. Stali jsme se tedy vlastníky sedanu Saturn 1997, najeto 239 000 km, a tím jsme si zadělali na další problém, protože v centru se nedá nikde parkovat a navíc je tu taková koncentrace bezdomovců, že bychom se o našeho fešáka báli. Dost nás to odpoledne vyčerpalo, protože jsme neustále hledali nějakou možnost, ale parkovací domy jsou tu zařízené buď na měsíční parkování nebo krátkodobé a to je strašně drahé. Nakonec jsme našeho Henryho, jak jsme jej překřtili, zaparkovali dál od centra kousek od jeho předchozího bydliště a budeme doufat, že se mu tam nic nestane.
Ještě před touto parkovací anabází jsme si zajeli na hezký výlet na lanový most nad vodopádem na severozápadní předměstí Vancouveru a konečně jsme viděli i něco pěkného. Tato předměstí jsou plná domečků v zeleni a v lese a věřím, že tam musí být moc příjemné bydlení. Zato na ty davy bezdomovců a podivných individuí v centru jsme si ještě nezvykli, je to jako v Praze na Národní, ale tak 30krát znásobeno ….
19. 6. 2009
Jana má dnes narozeniny a k tomu kulaté! Ráno jsme se rozhodli, že dojedu pro Henryho a zkontroluju ho, byl tam, jen pokaděnej od ptáků. Vyzvedl jsem Janu u hostelu a jeli jsme si nechat odblokovat telefon, abychom mohli používat i českou SIM kartu, a pak jsme vyrazili na nákup do supermarketu za město. Při návratu jsme projížděli takovou klidnou čtvrtí, že jsme si říkali, necháme Henryho tady. Už jsme mu našli místo a fotili si ho, abychom mohli poslat ty fotky domů, a oslovil nás nějaký pán, zřejmě v domnění, že ho hodláme ukrást. Vysvětlili jsme mu naši situaci a nabídl nám, že si ho můžeme zaparkovat u něj před domem.
Večer jsme vybírali restauraci na Janinu slavnostní večeři a zvolili jsme sushi bar. Volba to byla skvělá, protože jsme dostali tolik různých sushi, že jsme to nemohli ani sníst, a cena byla mnohem mnohem nižší než v Čechách.
Večer jsme se ještě rozčílili na internetu, protože Seznam nás nechce nechat odesílat mejly bez nějakého ověřovacího kódu, který se nedá na místních klávesnicích napsat, protože obsahuje háčky …..
20. 6. 2009
Ráno bylo zataženo a trochu pršelo, což mě překvapilo, protože nějaká místní stanice vysílající jen počasí ukazovala už třetí den, že bude pršet a bylo pořád hezky, tak jsem myslel, že to tu mají pořád opačně. Chápu, že se předpověď může trochu posunout, ale tohle mi přijde docela dost.
Abychom zůstali v suchu, šli jsme do muzea, a to antropologie, kde měla být výstava o původních obyvatelích Britské Kolumbie. Muzeum je v univerzitním areálu daleko od centra na takovém zalesněném výběžku u oceánu. Je to klidné místo a protože byla sobota, nebyl tam téměř nikdo. Muzeum mě trochu zklamalo, bylo docela drahé a výstava malá. Totemy a další indiánské předměty byly super, například obří nádoby na jídlo ve tvaru zvířat, ale ostatní byli pro nás zbytečné.
Bylo tu tetování pacifických národů, hlavně z Nového Zélandu, a to my už známe, a pak dokonce porcelán z Evropy, převážně z Rakouska-Uherska, tzn. z Čech a Slovenska, a to známe taky. Na každém zámku je toho u nás víc. Koleje a hlavně univerzitní budovy jsou tu zvláštní, vypadají trochu jako nadzemní parkoviště a moc se nám nelíbily, ale mají to tu kousek na pláž. Tam jsme taky zašli a lidi se tam koupali, hráli plážové hry atd., jako by nebyli v Kanadě, ale někde na jihu …. Druhý den jsem zjistil, že oceán tu má 19 oC , tak to na ošplouchnutí docela jde.
21. 6. 2009
Projížďka na kolech se nám vydařila, počasí nám přálo a nedělní Vancity nám ukázalo přívětivou tvář. Půjčili jsme si kola i s helmičkama, zámkama a batohem za 55$ a jeli se podívat nejdřív do Stanley parku, což je místní Stromovka i Hvězda dohromady, ale s mnohem hustším a opravdovějším lesem. Bylo tam hezké jezero s lekníny a Janu tam moc potěšily veverky, které se jí vrhaly pod kola. Místní tam chodí běhat, jezdit na kole a na bruslích a skejtboardech. Je tu i velké akvárium a golfové hřiště a další atrakce, hřiště a hospody a stánky. Byla neděle a bylo tu celkem živo a hezká atmosféra, odpoledne tam měla představení dvojnice Tiny Turner. Projeli jsme i po plážové promenádě podél celého centra a narazili na závod dračích lodí, doprovázený velkým festivalem s hudbou, soutěží kuchařů a spoustou dalších atrakcí. Promenáda je rozdělená na cestu pro pěší a pro cyklisty a bruslaře, je lemovaná hospodama a stánkama s hot dogy, a je to tam moc hezký. Našli jsme i právě budovanou olympijskou vesnici a když jsme přibližně v pět odpoledne vraceli kola, byli jsme docela utahaní, ale spokojení.
