Rok v Kanadě – Podzimní nejistota

23. 9. 2009
Vyzvedli jsme si naše „resume“ a rozvezli ho do tří resortů v Jasperu a přesunuli se do Banffu. Opět je nádherně, což je pro konec září dost netypické, ale o to příjemnější. Užíval jsem si výhledů okolo „Icefield parkway“ a cesta příjemně ubíhala. Potkali jsme kamzíky na silnici, provoz jim vůbec nevadil a čuměli jak telata.

V Banffu už jsme nestihli „job office“, a tak jsme se jen prošli po městě. Potkali jsme dvě známé z třešní, Němku Julii a Australanku Lisu. Obě tu mají práci a vypadaly spokojeně.

Večer v kempu jsme potkali naše známé trempíky z Prince Ruperta, a protože jsme si předtím zaplatili nechutně drahý „fire permit“, došla ho Jana zrušit. Na den to stojí 8,8$ a bylo nám jasný, že budeme sedět s nima a byly by to vyhozené peníze.

24. 9. 2009
Seděli jsme s nima a i když to bylo menší než minule, tak ráno kocovinka stejně byla. V „job office“ jsme prošli inzeráty a bylo jich málo, velmi málo. Dost nás to vyděsilo, ale začali jsme obcházet.

Někam jsme poslali mejly, někam zašli osobně, ale zatím se nic nejeví příliš optimisticky. Zažádali jsme si také o práci v horském středisku a máme za týden, respektive za čtrnáct dní, pohovory. To by byla pohádka, všechno růžové, ale takový štěstí asi mít nebudeme. Pro zlepšení nálady jsme si zašli na sushi a bylo skvělý a levný. Bylo to takový bistro a oběd i s pivem tam stál jak ve fast foodu hamburger, neuvěřitelný.

Odpoledne další hledání a rozvážení životopisů, který jsme předtím na internetu trochu vylepšili. Obohatili jsme se o nové zkušenosti, tak snad to přinese ovoce.

25. 9. 2009
Dnešek je trochu depresivnější než včerejšek. Oběhli jsme, co se dalo, ale bez zjevného úspěchu. Všude si jen vezmou životopisy a řeknou, že se manažer ozve.

Ráno se s námi rozloučili trempíci, kteří už směřují do Vancouveru a za pár dní letí domů. Měli jsme s nima dva celkem pěkné večery, pokecali jsme si, nebo oni nám spíš vyprávěli svoje zážitky z mládí a včera nás ještě nacpali k prasknutí svojí večeří uvařenou na ohni. Docela si vyvářeli, měli kuře na paprice a bylo to dobrý.

Na oběd jsme dnes šli do Mc.Donaldu a ze zoufalství žádali o práci i tam. To by mě v Čechách nikdy nenapadlo, ale tady má mekáč i ubytování a to by nebylo špatný. Stavovali jsme se i v obchodě se suvenýry a ve fast foodech a hospodách, ale všude totéž.

Večer jsme si za stále teplého počasí došli na procházku a trochu se u pěkných výhledů politovali, jací jsme to chudáčci, až nás to rozesmálo. Tak špatný to s námi snad nebude.

26. 9. – 27. 9. 2009
Víkend v Banffu byl opět slunečný, ale pro nás plný nejistoty. Zima už je cítit ve vzduchu a my pořád přemýšlíme, jestli jsme udělali dobře, že jsme se nevrátili k sezónním pracím do Kelowny. Oba dny jsme strávili ve městě.

V sobotu jsme si udělali procházku k místním vodopádům a napsali majl domů. V neděli jsme psali našim známým z Kanady, jak to s nimi vypadá a co dělají. Měli jsme také velké prádlo, které zabralo dvě pračky. Ptali jsme se ještě ve dvou obchodech, s čokoládou a suvenýry, ale opět táž odpověď, my se ozveme. Připravili jsme si také motivační dopisy na pohovory do Sunshine village a v neděli si udělali radost obědem v sushi bistru. Opět výborné a levné. V neděli z kempu už téměř všichni odjeli, a tak tu budeme mrznout o samotě.

28. 9. – 30. 9. 2009
Pondělní ráno bylo už opravdu mrazivé a trochu symbolicky se na nás přišel podívat do kempu kojot. Stál tam a koukal na nás, asi přemýšlel, kdy zmrznem a bude papů. Pak viděl, že ještě žijem, a stačil odejít dřív, než jsme ho vyfotili. Zmrzlí jak drozdi jsme jeli do Canmore v domnění, že tam budou další inzeráty na práci. Byly tam, ale stejné jak v Banffu a nic nového. To nás moc nepotěšilo a ani v hotelech v Canmoru jsme neuspěli. Je mezisezona a nikde moc nenajímají. Byli jsme i v personální agentuře „Positive people placement“, ale moc pozitivně jsme se tam necítili. Dali si s náma schůzku na úterý. Odpoledne jsme jedli v supermarketu Safeway a ptali se na práci i tam. Večer jsme si alespoň udělali ohníček, abychom nezmrzli.

V úterý jsme měli ráno pohovor v té agentuře a celkem milá holka nám dala naději, že by mohla něco najít. Případně prý zprostředkují příležitostné práce, to by bylo alespoň něco. Nikde jinde jsme opět úspěšní nebyli, ale v Safeway nás alespoň pozvali na pohovor na zítra.

Na mejlu jsme měli zprávu od našeho kamaráda z třešní Pierra, že se má dobře a bude pracovat ve ski resortu u Kelowny. Prý ať přijedem, že nám pomůže se tam dostat mezi vlekaře. Trochu nás tím nasměroval k odjezdu, ale chtěli jsme se ještě ujistit, že tam bude práce v říjnu na sběru vína, ale tam nám náš kontakt oznámil, že práci nemá. Tak další nejistota a přemýšlení, co bude lepší.

Drží nás tu hlavně mlhavá vidina práce ve ski resortu v Sunshine village. Už jsme se skoro rozhodli odjet, ale já měl ve středu ráno pohovor se šéfem kuchařů a ten to zase změnil. Byl příjemnej a dával najevo, že se mu taky líbím, a skoro mi naznačil, že tu práci budu mít. Dokonce navrhl, že zkusí posunout Janin termín pohovoru na dřívější datum, aby nám pomohl. Byl jsem z toho úplně u vytržení, teď jen doufám, že zavolá.

V kempu dnes definitivně zavírají, a tak jsme se ráno sbalili a jeli se do Canmore zaregistrovat na příležitostné práce a odpoledne jsme měli další pohovory v Safeway. Personalistka je tam mladá holka, která se s náma s každým zvlášť bavila a také dávala naději, alespoň na částečný úvazek. Z agentury nám zavolali odpoledne a zítra máme jít někam uklízet a stěhovat nábytek. Takže konečně práce!

Přesunuli jsme se tedy do hostelu a ubytovali se hned na týden, abychom dostali slevu, ale i tak je to pálka, 520$ na týden. Je to ovšem moc pěknej hostel, čistej, a pokoj máme luxusní s plynovým krbem a vykládanej dřevem.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

1. – 2. 10. 2009
Práce od našich personalistů byla celkem lehká a zajímavá. Jana uklízela a já stěhoval krabice v téměř dokončeném milionářském domečku na okraji města. Byla to vlastně superluxusní chata, jinak majitelé bydlí v Edmontonu. Asi se nemají špatně. Byli jsme přizváni ještě na další den, a tak jsme šli celkem spokojení odpoledne do našeho pokojíčku, a tu zvoní telefon. Jana dostala práci ve Starbucks caffe. Zítra nastupuje, a tak musela odvolat své působení na stavbě milionářského sídla a zůstane to jen na mně. Večer se Jana připravovala na samostatné působení v kavárně a byla trochu nervózní.

Ráno jsme tedy vyrazili poprvé v Kanadě každý svojí cestou, já na stavbu a Jana do Safeway, kde jí personalistka zařídila ty kafíčka. Já jsem dopoledne makal a stěhoval nábytek a Jana se cvičila v historii Safeway a jeho vztahu k zákazníkům, mají na to prý speciální testy na počítači. Odpoledne jsem ji chtěl překvapit v práci, ale už tam nebyla,  a tak jsme se zase šťastně shledali až doma u krbíku.

Je začátek října a hory okolo už jsou zasněžené a příští týden už to má přijít i do údolí. O to víc se nám líbí výhled z okna od toho krbu.

Odpoledne jsem volal hlavního kuchaře ze Sunshine village, protože už jsem to nemohl nervozitou vydržet, a trochu mě uklidnil, že na mě nezapomněl a o Janě prý řekl šéfům z hotelu, tak uvidíme.

Večer nám přinesl další vskutku nevšední zážitek, když jsme při cestě z nákupu přecházeli dírou v cestě přes koleje a zkracovali si tak cestu. Zahoukalo policejní auto, které tam bylo schované v houští a číhalo a na první pohled idiotský polda si důležitě vzal naše pasy. Čekali jsme nějakou pokutu, za přecházení kolejí ne moc vysokou, ale co nám podal, nám vyrazilo dech. 287$ každej za narušení soukromého pozemku. To snad ani není pravda, to je přes 10000 korun pro oba dohromady za špatný přecházení …. A bavit se s náma nechtěl. Tak tohle platit nebudem, to je do nebe volající nespravedlnost, přirovnal bych to ke krádeži za bílého dne.

3. – 4. 10. 2009
Zasněžený víkend v Canmore. V sobotu ráno Jana málem zaspala do práce, a to vstávala na jedenáctou. Zatáhli jsme si okna závěsy a to se to spalo. Venku už čekal první sníh. Nejen na okolních horách, ale i na stromech a autech. Na zemi ještě tál.

Jana se školila a já se šel projít na internet do knihovny. Odpoledne jsme jeli do Banffu a nakupovali Janě nové montérky, potřebuje totiž na vaření kafíček černé kalhoty a boty. Kalhoty jsme koupili pěkné v butiku a boty z vetešárny za šest dolarů, obojí jí moc sluší.

V neděli vstávala Jana hodně brzy a šla už opravdu do práce. Já si přispal a pak jsem nesl životopis do jedný hamburgrárny a vyzvedl Janu v práci. Je tam z toho celá nervózní, ale myslím, že jí to půjde. Rozhodně je tam nejhezčí starbucksačka. Nakoupili jsme si a odpoledne si uvařili dobrý hovězí rolky a podvečer strávili u krbu s knížkou.

5. – 11. 10. 2009
V tomhle týdnu přišla opravdová zima, napadl sníh a teplota už přes nulu nevylezla. Jednou bylo ráno -20 stupňů, což je i tady na první půlku října dost. Před hostelem nám tu poskakují králíci a hrabou se ve sněhu.

Jana pokračovala ve svém kávovém dobrodružství ve Starbucksu a já byl ve středu pracovat na nějaké stavbě. Stavěl jsem tam plot a dělal nějakej úklid. Jana ještě ve středu pracovala jako servírka na „večeři se show“ a byla to prý opravdu show, rozlila tam někomu víno a padaly jí příbory. Není to prostě ještě zaběhlá číšnice, ale to by byla jen otázka času.

Poprvé nám někdo zavolal z nějakého resortu, kam jsme roznesli životopisy a ve čtvrtek jsme u něj byli na pohovoru. Nastínil nám situaci a nabídl práci na dva dny v týdnu, ale s ubytováním za hubičku. Začít můžeme od příštího týdne. Janu pak čekal stěžejní pohovor do Sunshine village a zvládla to skvěle, ale nebyla si tím jista a trochu tím znejistěla i mě. V pátek odpoledne jsme se zase trochu litovali a do toho nám zavolali kamarádi z Čech, což nás alespoň trochu rozptýlilo.

V sobotu jsme měli oba přes den volno, a tak jsme si udělali pěší výlet na běžkařský a biatlonový areál, kde v roce 1988 probíhaly olympijské disciplíny. Koukali jsme tam i na půjčovné běžek a říkali si, že se tam určitě někdy vrátíme. Atmosféra byla vskutku zimní, už uměle zasněžovali a mrzlo, až praštělo. Při cestě nazpátek jsme se ještě stavili na internetu a ejhle, na Janu už čekal e-mail, že ji přijali na hory a že se na ni moc těší. Volal jsem tedy i svému potenciálnímu šéfovi a ten přislíbil, že mi to oficiálně potvrdí na e-mail příští týden, protože ještě potřebuje nabrat další lidi a rozešle to hromadně.

V neděli jsem dostal další brigádu, kterou původně nabídli Janě,  a to práci pokojské. Byla to docela legrace, já kterej nikdy pořádně ani nepovlík postel, jsem obcházel pokoje a stlal a stlal. Po kanadsku, tedy bez povlečení, ale se spoustou prostěradel, na který se jen položí deka. Ten systém nechápu, přijde mi blbej a nehygienickej. Zajímalo by mě, jestli se to někdy naučej dělat normálně, nebo jim to takhle vyhovuje? Pracoval jsem s milou Kanaďankou z Ontaria, která byla před pár lety v Praze.

12. – 18. 10. 2009
V pondělí bylo díkůvzdání a tady státní svátek, který Jana strávila v práci a já povalováním. V úterý jsem dostal práci stěhováka a bylo to prima, od lidí, co jsme stěhovali jsem dostal karton piv, od majitele firmy pizzu a příjemně to utíkalo. Majiteli jsem se asi zalíbil a zaměstnal mě každý den až do konce týdne. Stěhovali jsme několik domácností a rozváželi spotřebiče, které si lidi objednají ve velkoskladu Searse. Je to prima práce, težká, ale nahlédnu do kanadských domácností a většinou od zákazníků něco dostanu, což také potěší. Stěhovali jsme i do vzdálenějších míst, a tak jsem se podíval do prérií za Calgary. Majitel mi přesčasy platí v hotovosti, a to 20$ na hodinu, což je úplně skvělý. Mám tu i další nevšední zážitek jako řízení náklaďáku, který mi byl svěřen, byť jsem upozorňoval, že na něj nemám řidičák. Bylo mi řečeno, že ho nepotřebuju a že se tu můžou řídit od šestnácti let. Moc nechápali, na co se to vlastně ptám. Docela mě to bavilo a naštěstí se nic nestalo.

V pátek jsem dostal e-mail oficiálně potvrzující práci na horách, a tak jsme se tam zajeli v neděli podívat. Viděli jsme mapu sjezdovek a vypadá to zajímavě. Už se těšíme.

Do hostelu se přistěhovali dva nový Češi, pár, který přijel pracovat na hory do Sunshine village, ale zatím práci nemají. Zato mají notebook, a tak jsme si ho od nich půjčili a vytřídili si nějaké fotečky na poslání domů a vypálili si je. Počítali s tím, že přijedou a tu práci dostanou, ale to se trochu přepočítali. V náborové kanceláři jim řekli, že už žádná volná místa nejsou, ale že děkují za zájem. A to si s nima prý mejlovali už do léta. Tak uvidíme, jak to s nima dopadne.

19. – 25.10. 2009
Od svého kolegy od stěhováků jsem se dozvěděl, že ve městě je levnější ubytování než hostel. Je to takový socialistický motel, nic luxusního, ale záchod, sprcha, kuchyně a telka na pokoji. Tak jsme se zeptali na slevu v našem hostelu a protože žádná nepřišla, ve středu jsme se přestěhovali a zaplatili si do konce měsíce.

Od pondělí do středy jsem si ještě zastěhoval nábytek a něco vydělal, od jedné zákaznice jsem dostal pěkných 50$ dýško. Stěhovali jsme ji až do města Radium Hot Springs v B.C. a po cestě tam jsme měli úžasný zážitek, viděli jsme dva vlky běžet podél silnice. To je velká vzácnosti i pro Kanaďany. Vlci se neukazují často a ve dne je skoro nemožné je potkat.

V úterý mi ale zavolal můj šéf Martin ze Sunshine Village a od pátku nastupuji do nové práce.

Ve čtvrtek jsme jeli do Calgary a vyřídili si nějaké záležitosti v bance, a tak Jana může opět používat svou kartu, ke které zapomněla PIN. Chtěli jsme také zažádat u soudu o snížení či prominutí pokuty za přecházení kolejí, ale nebyli jsme úspěšní. Posílali si nás z budovy do budovy, ale nikdo se k nám neznal a odpoledne jsme to vzdali, protože Jana šla večer do práce a neměli jsme už čas. Jana to zkusí ještě příští týden v Canmore.

Můj pracovní den v nové práci byl ve znamení přijímacích procedur a seznamování s kolegy, ale už jsem se potýkal i s nádobím a bude to opět fuška. Dostal jsem svůj zaměstnanecký pas, ze kterého se mi budou strhávat poplatky za jídlo atd.

Víkend jsem měl volný a strávil ho doma u telky sám, protože Jana po oba dny pracovala. V sobotu byla na banketu v kasinu v indiánské rezervaci. Přijela až v půl druhý v noci, protože ještě používala naše auto pro odvoz ostatních zaměstnanců. Dostane za to ještě nějaké peníze navíc. To kasino je také zajímavý úkaz, na území rezervace totiž neplatí některé zákony, a tak se tam například smí kouřit uvnitř a Jana si tak mohla po mnoha měsících dát cigaretku v budově.

26. 10. – 1. 11. 2009
Po delší době jsem pracoval celý klasický týden od pondělí do pátku a spolu s dojížděním mě to docela unavilo. V pondělí v noci sněžilo jako blázen, a tak jsem musel jet autem jen do Banffu a využít zaměstnanecký autobus, do kopce bych nevyjel. Jana měla v pondělí další práci na banketu a přišla až v půl druhý v noci. Už jsem jí jel naproti a trochu se o ni bál.

V motelu jsme potkali další český pár, docela sympatický, a ve středu jsme s nima poseděli. Pracují tady v motelu a mají tu i zaměstnanecké ubytování, takže je pokojíček jako ten náš vyjde na 600$ měsíčně, což je celkem pohoda. Ale pracují pro korejské majitele a s korejskými zaměstnavateli nemáme nejlepší zkušenosti …  tak to jim moc nezávidíme.

V sobotu jsme si udělali příjemné odpoledne a vyrazili jsme si do Banffu na sushi, opět výborné, a hlavně do kina na „Banff mountain festival“, což je zajímavá akce, která tu má už mnohaletou tradici. V místním překvapivě obrovském divadle promítají filmy z hor a na tento festival navazuje podobná akce představující knihy se stejnou tématikou. Byli jsme na německém filmu popisujícím neúspěšný pokus o zdolání severní stěny Amberu ve 30. letech. Předfilm nám ukázal paraglajdový let z Mont Blanku do Chamoniex. Obojí byla zajímavá podívaná.

V neděli jsem trochu balil, zatímco Jana byla v práci, a na večer jsme pozvali k nám na pokoj na pivo oba české páry, se kterými jsme se tu seznámili.

Kafíčkové dobrodružství

Posádku v kavárně „Starbucks“ tvořilo sedm lidí, z toho jedna šéfová. Ta jako jediná byla zaměstnaná na plný úvazek. Za celou dobu jsem nepochopila systém směn a někdy jsem se cítila ošizená. Třeba když jsem dostala na týden jen šestnáct hodin a někdo jiný dvaatřicet. Šéfová nastoupila o pár dní dřív než já a někdy mi připadala až neschopná. Zajímavý je, že poprvé ochutnala kávu až ve svých 43 letech a dokonce se jí prý z vůně kávy zvedal žaludek. To samozřejmě při pohovoru nezmínila, potřebovala práci a šla do toho s tím, že to překoná. Nakonec jsem tam byla největším kafařem já, i ostatní dávali přednost různým šejkům.

Po týdnu už jsem uměla všechny teplé nápoje, ale s frapučínama, kterých se přes zimu moc nedělá, jsem měla problém ještě na konci  mého kafíčkového dobrodružství. Měla jsem k dispozici tzv. taháky, a když jsem se slávou pochopila, co si zákazník přeje, byly mi nápomocný. Někteří zákazníci byli s mojí angličtinou trpěliví a vyptávali se, odkud pochází můj akcent, ale někteří kroutili očima a asi si říkali, co to tu je za tele. Někdy to byl fakt problém, protože některý objednávky byly překvapující až unikátní.

Oblíbil si mě tam jeden Quebečan a dokonce mě pozval na rande. Z toho měly legraci kolegyně, který ho neměly moc rády, že prý byl moc „sladký“. Ze stejného důvodu bych na to rande nešla ani kdybych byla svobodná.

Skvělý bylo, že se tam smělo dělat vzorečků kolik chtělo, takže jsem toho spoustu ochutnala. A když už jsem tam poslední směny bývala sama, vyráběla jsem vzorečky pro Petra, který mě tam chodil navštěvovat.

Na všech produktech byla určena doba spotřeby a třeba na pečivo byl jen jeden den. Večer se toho spousta vyhazovala, a tak jsem to jednou nehodila do koše, ale do igelitky, a když jsem pak odcházela z práce, připadala jsem si jako zloděj, i když jsem si vlastně odnášela odpadky.

Nejvíc mě tam fascinovalo vedení pokladny. Ráno jsme obdrželi peníze, který nikdy nikdo nepřepočítával. V průběhu dne do pokladny sahalo několik lidí a po zavíračce, opět bez přepočítání, se odnesla pokladna na příslušné místo. Myslím, že v Čechách by se k nim vrátila pokladna prázdná. Jednou prý v ní chybělo asi dvanáct dolarů, a tak šéfová začala prosazovat, aby každý používal svůj kód do pokladny. Normálně se používal kód toho, kdo tam byl od rána. Naivně tím chtěla zachránit případná manka, ovšem jak by pak zjistili, kdo tu chybu fyzicky udělal, jsem nepochopila.

Kolegy jsem měla fajn, ale asi už budu vždycky všude nejstarší. Všichni byli tak o deset let mladší, dvě holky dokonce o čtrnáct. Ale byla s nima legrace a hlavně jedna mě pobavila v můj poslední den. Bylo to akorát po Halloweenu, který Kanaďani rádi slaví. Všichni se převlíknou do kostýmů a začne se pařit. A i když té holce bylo teprve šestnáct, kocovinu měla pořádnou. Každou chvíli odbíhala zvracet a obědovou pauzu strávila v šatně na lavičce a snažila se usnout. Že jí bylo zle navíc dotvářela špatně smytá zelená barva na obličeji, pozůstatek z kostýmu mořské příšery.