Rok v Kanadě – Na třešních

19. – 26. 7. 2009

Ani jsme se nenadáli a první týden na třešních je za námi. Uteklo to jako voda. Prvních pět dní jsme pracovali jen pár hodin denně. Začínali jsme dost pozdě, mezi devátou a desátou, a končili tak do tří hodin odpoledne. Sezóna se teprve rozjížděla.

Jsme třídiči třešní, což znamená, že rozdělujeme na speciálně upravených pultech třešně na exportní, vhodné pro domácí trh a na odpad. Třešně jsou to skutečně exklusivní, velké a slaďoučké. Pojídáme je každý den a myslím, že na konci sezóny jich budeme mít dost. Kvalitu roztříděných třešní po nás ještě kontrolují a shrnují je do vodou naplněných dopravníků a třešničky si pak plavou do balírny. Po cestě je ještě stroj třídí podle velikosti a barvy. Musí být opravdu drahé, protože tu zaměstnávají hodně lidí. Je tu spousta trhačů, třídičů, baličů a dalšího personálu a každá třešeň projde tolika rukama, že až zůstává rozum stát. Předtím, než je třídíme, ještě procházejí speciálním strojem s vodní lázní, kde se nejen umyjí, ale hlavně se rozdělí, protože na stromě rostou ve velkých trsech. Práce je to monotónní, ale je tu chládek a máme čisté ruce a můžeme se nacpat třešní do sytosti. Jana je jako obvykle rychlejší než já a již po týdnu udělá cca 120-170 kýblů denně. Jeden má asi 4 kg.

Náš sad patří k vyhlášeným a lidi se sem vracejí rok co rok, protože majitelka se o zaměstnance stará a všeho je tu dostatek, od základních potřeb jako toaletního papíru v kempu až po občasné mufiny a džusíky, které dostáváme o přestávkách. Při dlouhém dni nás dokonce přišla namasírovat přímo na pracoviště a opravdu obešla všech asi třicet lidí.

Počasí je tu tropické, přes den vždycky alespoň třicet stupňů, ale byly tu už dvě velké bouřky. Po velkém dešti přilétá sušit třešně vrtulník a létá nízko nad stromy. Nikdy jsem nic podobného neviděl a je to docela zážitek. Stojí to spoustu peněz, ale jinak by třešně popraskaly a to by bylo mnohem dražší.

Po práci vysedáváme v kempu a snažíme se konverzovat. Nejvíc se nám věnuje náš známý z prvního dne, Peirre, který nejen výborně artikuluje a tak je mu rozumět, ale má i dost trpělivosti nás poslouchat a občas vypomoci s chybějícími slovíčky. Přijíždějí stále noví a noví lidé, je tu živo. Jsou tu dvě dívčiny z Japonska, respektive Jižní Koreje, a ty mluví ještě mnohem legračnější angličtinou než my, ale už jsme se jim naučili rozumět.

V sobotu jsme měli volno a byli jsme se podívat na farmářském tržišti ve městě, mají tam pouze lokální výpěstky a výrobky a je to velice zajímavé místo. Koupili jsme si německý chleba, který je jako ten náš, a moc si pochutnali. Odpoledne jsme se chtěli válet na pláži, ale přišla obrovská bouřka a průtrž mračen a my si v autě libovali, jak máme perfektní stan a jak nám do něj neteče. A trochu jsme se posmívali ostatním, kteří byli z předchozí bouřky vyplašení a sušili mokré věci. Za to jsme byli vytrestání, protože když jsme přišli ke stanu, bylo v něm tolik vody, že bychom si tam mohli pouštět lodičky. Spacáky i molitan úplně durch a knížky, slovníček a další věci zničené. Vítr nám totiž z měkké hlíny vytahal kolíčky a uletěla nám střecha. Pierre nám ji vrátil na místo, ale mezitím tam napršelo. Museli jsme spát v autě, ale někdo nám půjčil suchý spacák, tak to nebylo tak strašný. Lidi jsou tu hodný a docela vstřícný a to se musí ocenit. Nemáme tu s nikým žádný problém.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

27. 7. – 2. 8. 2009
Dny se podobaly jako vejce vejci. Od rána od půl osmé jsme byli v práci minimálně do pěti, ale taky do osmi, když bylo hodně třešní. Podle toho taky vypadaly naše večery. Většinou jsme byli dost utahaní a měli sítu tak tak si uvařit. Jednou jsme po práci ještě pomáhali s úklidem, ale příště už jsme odmítli, protože toho bylo už trochu moc.

Máme tu nového kamaráda, přijel z Německa a jmenuje se Robert. Je sympatický a líbí se tu spoustě holek. Některé za ním dost pálí, až je to legrační. Vzali jsme ho párkrát na nákup a i v práci má místo hned vedle nás. Má sice německý přízvuk, ale jinak mluví perfektně a umí i francouzsky, takže konverzuje i s Quebečany.

3. – 9. 8. 2009
Pracujeme, až se z nás kouří, ale v tomto týdnu byl i den volna, a to v úterý. Večer předem byla v kempu párty, jak má být, a tak jsme popíjeli a taky kouřili jointíky. Docela jsme se bavili a zůstali dlouho vzhůru. Ráno jsme vyspávali a snažili se nabrat sílu. Odpoledne jsme jeli do města na oběd a posedět na pláži s Robertem a prošli se po městě a zjišťovali možnosti na otevření účtu v bankách.

V práci nám to celkem jde a vyděláváme dost, ale mohlo by to být lepší, kdyby se třídily lepší třešně. Ty z našeho sadu jsou vždycky kvalitní, ale jiných sadů jsou někdy shnilé a to pak trvá mnohem dýl, protože se musí každá třešeň točit v ruce a zjišťovat, jestli je v pohodě. Taky nás zdržuje, když musíme třídit třešně, které neprojdou „closterbusterem“, tedy tím strojem, který roztrhává šťopky a třešně myje. To se stává, když jsme rychlý a ten stroj nás nestačí zásobovat.

Po večerech vysedáváme a popíjíme s ostatníma, nejčastěji s holkama z Asie, Pierrem a Robertem. V neděli jsme se pěkně zkouřili, a to i Amy a Hiroko, které jsou strašně legrační. Hiroko je taková víc upjatá, ale umí trochu víc anglicky. Amy je takový číslo, co chce všechno vyzkoušet s náma. Naučili jsme jí tedy šlukovat a to se jí zalíbilo a kouřila jointa jako starej profík. Dostávala pak záchvaty smíchu jako my zamlada a to jsme se nasmáli, když jsme ji u toho viděli, až jsme se za břicho popadali. Na minulém sadu, kde pracovala, jí dokonce někdo nabídl lysohlávku, že uvidí různá barevná světýlka, a ona ji slupla taky, ale prý se jí chtělo jen spát.

S angličtinou se potýkáme, jak se dá, a Jana je někdy naštvaná, že jí to nejde. Ale myslím, že se to zlepšuje, protože začínáme rozumět i lidem, kterým jsme na začátku nerozuměli ani ahoj.

10. – 16. 8. 2009
Ve čtvrtek v noci přišel déšť a pokračoval celej pátek, a tak jsme měli neočekávaně den volna. Trochu to zkomplikovalo místní tradici „bin párty“, která se koná vždy před posledním dnem volna. Je to párty placená z peněz za vrácené lahve a plechovky od piva, které se vkládají po celou sezónu do binů na třešně vedle kuchyně. Už se jich nashromáždily skoro čtyři biny. Každý ještě přidá 5$ a majitelka sadu ještě nějaký peníze a nakoupí se společnej  alkohol a jídlo. Protože už žádné další volno nebude, tak místo toho budeme mít nějakou ochutnávku sýrů a vín, abychom mohli druhej den pracovat.

Polovinu volného dne jsme prospali, pak jsem si zavolal s našima a bylo to příjemný je zase slyšet a odpoledne jsme jeli do města s Robertem a novým Němcem Maxem. Je mu 19 let, angličtinu se teprve učí a neví nic o Čechách. Nikdy ani neslyšel název naší země v angličtině. Jinak je ale milej a příjemnej. Jedna z místních holek se do něj zakoukala a teď za ním pořád chodí a tráví tedy víc času i s námi.

Dozvěděli jsme se také, že Jana je nejrychlejší z třídičů, kteří nemají zkušenosti a je to jejich první sezóna. Robert je nerychlejší třídič muž a prý mu chybí už jen málo, aby se stal ženou ….. já jsem s odstupem za ním.

Zařídili jsme si účet v bance HSBC a je na rok zdarma, žádné poplatky, to nás potěšilo. Na oběd jsme si zašli na nějaké místní speciální a tradiční hamburgry a dost se přecpali. Ty místní fast foody jsou docela výživné.

Večer  jsme se odpočatí trochu opili, ale na mě lezla rýma, a tak se mi nespalo úplně nejlíp a další den byl v práci dost strašnej. Byla zima já chrchlal a smrkal a slzely mi oči. Nestálo to za nic. Večer jsem šel poprvé brzy spát a vzal si aspirin a hodně mi to pomohlo a další den už se mi dělalo líp. Začínáme teď až v půl devátý a je to mnohem příjemnější.

17. 8. – 26. 8. 2009
Začalo se tu krást. Ztrácely se různé věci a jednou v noci někdo vykradl asi pět skříněk a ztratily se laptopy, ipody a jiné docela drahé věci. Náš foťák naštěstí zůstal ušetřen. Podezřelí byli nějací Quebečtí kluci, kteří nám nebyli moc sympatičtí, a to, že hned druhý den odjeli, ve všech jen podpořilo tohle podezření. Poslední týden se na noc musela kuchyň zamykat.

Přijelo několik dalších lidí a jiní zase začali před koncem sezóny odjíždět. Mezi nově příchozími byl i Quebečan Erik, který si nás velmi oblíbil, ale my jeho moc ne. Byl to takový Arnold Schwarzeneger, který byl i ve vězení. A když se opil, a to bylo celkem často, tak se choval nevypočitatelně. Stávaly se mu docela legrační příhody, jednou si zapálil stan, jindy zase usnul v práci ve stoje. Byl to zvláštní týpek, ale k nám se snažil chovat zdvořile.

S blížícím se koncem sezóny byli všichni utahaní a nemohli se dočkat posledního dne. Ze stereotypu jsme byli vytrženi jen při „wine and cheese night“, kdy jsme si pošmákli na spoustě druhů sýrů a vín. Pro Kanaďany to bylo ještě zajímavější, protože oni jedí v podstatě jen čedar a mozarelu. Když jsme si s Janou koupili k snídani Camembert, přišli tři lidi nezávisle na sobě a obdivovali naši odvahu si koupit tak podivný sýr … Také pro Korejku Amy to bylo poprvé, co okusila plesnivej sejra nivového typu, tvářila se jako malé dítě a strašně jí to nechutnalo. Přestala i kouřit marihuanu, protože se po jednom jointu poblinkala. Je fakt trochu jako dítě, ale má nás a hlavně Janu strašně ráda.

Za těch pět týdnů jsme některé lidi poznali víc a změnili na ně názor. Dost času s náma trávila Amanda, 21tiletá holka z Ontaria, která kouřila trávu už od deseti. Zamilovala se totiž do Maxe a ten byl pořád s náma a s Robertem. On jí ale nevěnoval dost pozornosti, nebo se jí trochu bál, a tak z toho byla celkem nešťastná. I další lidi, kteří se nám na začátku zdáli zvláštní nebo nepřístupní se k nám chovali na konci velmi srdečně.

Sezóna skončila v pondělí 24.8. a v úterý byla závěrečná párty, kde se rozdávala trička a losovala se speciální cena a pilo se pivo zadarmo. Měli jsme i jídlo, které vařili indičtí zaměstnanci, kterých je tu spousta. Bylo to vynikající. Pařili jsme a tancovali, ale alkohol došel docela brzo, a tak jsme museli šáhnout i do vlastních zásob a nakonec jsme šli spát mezi posledníma a to bylo jen něco málo po druhé.

Jedna Quebečanka nás překvapila svou schopností zpívat česky. Uměla skvěle písničku „utržené sluchátko“ z Macha a Šebestový, protože kdysi chodila s Čechem a zpívala to jeho tátovi jako dárek k padesátinám.

Ve středu jsme definitivně zpřetrhali všechny vazby na Kelownu a odjeli na sever. Rozloučili jsme se se všema, které jsme potkali, a bylo to docela dojemné. Amy plakala Janě na rameni a i ostatní byli naměkko. Večer v kempu jen pár desítek kilometrů od Dendy sadu jsme zjistili, že se nám docela stýská. Na rozloučenou jsme dostali od majitelky ještě teplé čepice a mikiny  s logem sadu, protože zjistila, že jedeme na Yukon.