Rok v Kanadě – Cestovačka třetí

17. 5. 2010 Loučení se Sunshine
Ráno mě táta probudil telefonem a oznámil mi smutnou zprávu, že dejvická babička zemřela. Nemáme kredit, a tak jsem mu chtěl zavolat do Čech na pevnou, ale další dva dny se tam nedá dovolat.

Při poslední jízdě gondolou dolů jsme byli skoro naměkko. Přeci jen jsme tu strávili přes půl roku a užili spoustu legrace. Jediným stínem při odjezdu bylo, že jsme se nedočkali šeků s vrácením daní, na které toužebně čekáme. Musíme tedy volat na Sunshine a doufat, že v příštích dnech přijdou, jinak se k těmto penězům už asi nikdy nedostaneme a není to málo, čekáme přes 2000$.

Odvezli jsme na nádraží Sáru a prošli si dalším loučením. Pak jsme s Alešem, Lenkou a jeho mámou a dědou, kteří je přijeli navštívit, chtěli vyčerpat jednu z výhod ze Sunshine a jet lodí po jezeru Minewanka, ale otevírali až příští týden. Dali jsme si tedy výlet gondolou na „Mt. Sulphur“ Odpoledne jsme nakoupili, myslím že úspěšně, suvenýry a šli naposledy na sushi do našeho oblíbeného bistra. Šli s námi i  Alešovi příbuzní a byl to pro ně zážitek. Měli sushi poprvé v životě. Poslední loučení naštěstí nebylo tak srdceryvné, protože jsme se domluvili, že se potkáme na Vancouver islandu.

Večer jsme se zbavili přebytečných věcí v „thrift storu“, abychom udělali něco pro charitu a přesunuli se do Calgary. Našli jsme si předražený kemp v olympijského parku a v jednom dni dokončili postavením stanu přesun ze zimy do léta.

18. 5. 2010
Servisní den v Calgary začal výběrem peněz z bankomatu HSBC. Pak nás čekala „Alberta health care“, kde nás jen zprudili. Prý nás nedali do systému, protože nám končí pracovní povolení dřív než za půl roku, ale o takovém pravidle dřív nebyla ani zmínka. A peníze, které jsme zaplatili u doktora, už nikdy neuvidíme, protože nám je prý nemohou poslat do Čech, ale jen na naší adresu v Albertě. Tak o to asi přijdem, ale co se dá dělat. Nejhorší je přístup zaměstnankyň na přepážce, jsou to větší píčy než v Čechách na poště. Pak nás čekali nákupy a pak už hurá do prérie.

Prvním cílem byla zvláštní krajina u města Drumheller. Jízda autem po prérii je šílená. Rovina, cesta bez zatáček a vedro to jsou smrtící kombinace. Najednou se z roviny vynoří díra, ve které teče řeka, a jste v Drumhelleru, dinosauřím městě. Město žije z dinosauřích nálezů v  okolí a nejrůznější „dinové“ jsou úplně na každém roku. Ten největší stojí u informací a dá se do něj jít jako na rozhlednu.

Měli jsme pořád dost času, a tak jsme projeli autem „dinosaur trail“, což  je cesta s vyhlídkama na zdejší erodovanou, jakoby vrásčitou a vyschlou krajinu, tedy vlastně koryto řeky. Přes řeku nás převezl zdarma trajekt, byl to takový plovoucí kus silnice.

Mají tu obří dinosauří muzeum, které je plné nálezů z okolí nebo spíš replik nálezů z okolí, protože originály jsou v muzeích po celém světě. A vše ohledně evoluce a pravěku atd.

19. 5. 2010
Obloha byla ráno zatažená, ale bylo teploučko. Jana vstávala ráno dřív než já, přece jen jí to ještě bolí … V kempíku ji pořádně dopálila sprcha, která byla za dolar a tekla jen pár minut a ještě polovinu času studená. To když vás bolí rameno a jste pomalejší, může člověku otrávit den. Ale nestalo se a den se nám celkem vydařil.

Za lehkého deště jsme si prohlédli skalní útvary „hoodoo“, což jsou takové malé, cca dva metry na výšku mají ty největší, houby. Na cedulích je nazývají skalními obry, ale to je hodně nadnesené.

Pokračovali jsme pustými prériemi, kde jsou okolo silnic jen pastviny do „dinosaurus provincial parku“. Po cestě jsme si zavolali, z vesnice velmi podobné západočeským Bezdružicím, domů a na Sunshine, kde na nás opět nic nečeká. Údolí řeky „Red deer“ je v oblasti parku široké asi šest kilometrů, což vytváří velmi zajímavou krajinu. Trochu to připomíná Utah, ale skalní útvary jsou maličké a krčí se v údolí. Okolní krajina poskytla tolik nálezů dinosauřích kostí, že nejen že je pod ochranou UNESCO, ale dá se říct, že zachraňuje Albertě turistický ruch.

Podnikli jsme několik menších vycházek do údolí a nebýt neskutečných náletů komárů, opravu bychom si je užili. Je to krajina natolik odlišná od té v B.C. nebo ve skalistých horách či prériích, že byste ji v Kanadě ani nečekali. Žijí tu i odlišná zvířata, místo medvědů a vlků chřestýši a štíři.

Večer jsme se ubytovali v naprosto prázdném kempíku uprostřed pastvin a opekli si klobásky, mňam.

20. 5. 2010
Celý den pekelně foukal vítr a byl pěkně studenej. Při jízdě prérií se tak opíral do auta, že jsem měl co dělat ho udržel na silnici. Bylo i dost ošklivo, takže nám to na náladě moc nepřidávalo.

Hlavní atrakcí dneška byla skála „buffalo smashed head in jump„, což je památka UNESCO a velice zajímavá věc. Téměř šest tisíc let tuto skálu používali k lovu bizonů indiáni. V muzeu jsme viděli film, který ukazoval, jak si počínali. Neměli koně, a tak nahánět stáda tunových bizonů nepřipadalo v úvahu, vymysleli si tedy úžasný systém. Postavili ke skále takovou příletovou dráhu z kamenů a klacků, a když se na jejím konci objevilo stádo tupoučkých bizonů, převlékli se za vlky a začali stádo obcházet, jiný indián se převlékl za bizoní samici. Když pak „vlci“ zaútočili, začal utíkat k útesu, bizoni ho následovali a když už byli na příletové dráze obklopili je další indiáni s bizoníma kůžema a dotvořili paniku. Indián na poslední chvíli uskočil, což musela být docela těžká chvilka, když si představím v trysku běžící stádo bizonů za zády, a bizoni popadali po hlavě dolů. Co přežilo, dorazili indiáni dole. Za ta léta se dole vytvořila asi desetimetrová vrstva kostí …

Jana si při procházce usmyslela, že budeme mít se skálou společnou fotku, ale prudký vítr shodil foťák do hlíny a pošramotil zavírání čočky.

Obloha se roztrhala a navečer to z auta vypadalo na příjemnou noc. V národním parku „Watterton lake“, kam jsme se na noc přesunuli, to ale bylo jinak. Začalo sněžit a vítr se stal vichřicí …. V národním parku je ubytování drahé, a tak když jsme viděli v kempu jiné stany, šli jsme do toho. Večer jsme proseděli v autě a noc se promodlili, aby nám neuletěl stan. To by bylo hodně špatný. Ráno bylo v kempu všude bílo a ve sněhu se proháněli syslíci a srnky.

21. 5. 2010
Vítr pořád duje, a tak jsme zvolili jen malou procházku na vyhlídku na městečka a jezero z „bear hump“. Jana se do kopce zadýchávala a není to zdaleka ono. Na vyhlídce bylo krásně, ale vítr nám dovolil tam setrvat jen krátce.

Ve městě jsme si zašli na internet a opět volali na Sunshine, jestli nám nedorazili penízky, ale neúspěšně. Jana se ale dozvěděla, že má zavolat doktora z Banffu. Ten jí řekl, že se na její případ opět koukal a že by měla jít do nemocnice, že má něco s plícema. Když jí prý ale nic vážného není, má se jen šetřit. Nerozuměla,  co přesně to je, ale i tak ji budeme šetřit. Ta nemocnice v Banffu je zvláštní, doktor má asi čas se podívat na snímky v klidu až po určité době, a tak pak pacienty obvolává s přesnější diagnózou …  To mi přijde neuvěřitelný.

Odpoledne jsme se přesunuli do B.C., zastavili se v městečku Frank, kde se v roce 1903 sesula taková lavina kamení, že pohřbila půl údolí, a navečer přespali v provincial parku u městečka  Cranbrooke.

22. 5. 2010
V noci byla opět pěkná kosa, ale ráno na stan svítilo příjemně sluníčko, a tak jsme si ještě chvíli četli. Asi ve dvanáct jsem jel na nákup do liquer storu a pak jsem jen tak ze cviku zavolal na Sunshine, jestli nejsou dopisy a světe div se, dorazily. Prý jen pro nás, Aleš a Lenka nic …Vyrazili jsme tedy zrychlenou jízdou zpět do Banffu. Cca tři sta kilometrů jsme dali velmi rychle, jen se zastávkou na oběd. Před půl čtvrtou už jsme drželi šeky v ruce a za deset minut čtyři si je nechali proplatit v bance, která ve čtyři zavírala, a následovala neděle a státní svátek …

Šťastní jako blechy jsme se stavili ještě v nemocnici, kde Jana ukázala, že „Alberta health care“ už platí a oni nám zrušili dluh. Ještě nám možná pošlou těch 200$, co jsme jim museli zaplatit. Jen nejsou schopní poslat peníze na účet, a tak nám pošlou šek do Čech.

Ten systém šeků pořád nechápu, to už je přece za zenitem. Nejvíc mě pobavil ten dopis od kanadské vlády se šeky, kde byla poznámka, jestli víme, že převod na účet je bezpečnější a rychlejší varianta … To je fakt vtipný, když na formulářích nelze číslo účtu zadat a má se o to žádat jiným formulářem, zaslaným do jiného města. Vskutku na to nejsou zařízení a lidi tu nejsou převody zvyklí používat. Šeky vystavují i soukromé osoby.

Večer jsme si dopřáli pohodlí a spali v motelu Akai, kde jsme přebývali v říjnu. Dozvěděl jsem se ze zpráv, že naši hokejisti po dramatickém semifinále postoupili do boje o zlato na MS.

23. 5. 2010
Opět daleká cesta autem přes Golden a Revelstoke, kde jsme byli loni v létě i v zimě, jsme dorazili do města Nakusp. Po cestě je nutné využít trajektu přes jezero, který je zdarma a jede asi dvacet minut. V okolí jsou ještě další dva, z nichž jeden je nejdelším trajektem zdarma na světě, cesta trvá čtyřicet pět minut.

Nakusp je známý svými teplými prameny a v okolí je několik bazénků s teplou vodou. U jednoho z nich kempujeme a večer jsme se byli ve vodě naložit asi na hodinu. Janě je to moc příjemné na bolavé kosti a já jsem se také docela prohřál. Je to sympatický kempík. i počasí nám celkem přeje. Ovšem dřevo, které jsme si tu koupili na oheň, bylo sice levné a byla to velká hromada, ale nehoří. Svině se prostě nechce nechat spálit. Většinu si musíme odvézt a někde naštípat na třísky, jinak to neshoří.

Málem bych zapomněl, že jsme viděli letošní první medvědy, respektive já jen jednoho okolo transkanadské hwy. První bumbal z řeky, ale když jsme zastavili, všimli si ho ještě okolojedoucí cyklisti a on o takovou pozornost nestál a v klidu odešel. Dřív, než jsme ho vyfotili, byl v trapu. Druhého malého pak zahlídla z okýnka Jana na louce vedle silnice. Byl prej strašně roztomilej.

24. 5. 2010
Ráno nás probudilo sluníčko svítící na stan, a tak se nám krásně vstávalo. První zastávkou bylo „město duchů“ Sandon, což byla ovšem jen samota se skládkou odpadu všeho druhu včetně autobusů MHD z Vancouveru. Město vzniklo kvůli dolům na stříbro, které vznikly v okolí na konci 19. století a žilo tu až pět tisíc obyvatel. V současnosti tu není opravdu nic moc k vidění.

Po poledni jsme zastihli v městečku Kaslo průvod k oslavě „Victoria day“. Místní obyvatelé si dali záležet a každé uskupení, škola, menší byznys či větší rodina měly svůj alegorický vůz a byl v průvody. Po prohlídce průvodu jsme si dali místní homemade burgry, které byly vynikající, ale čekali jsme tak dlouho ve frontě, že tohle se opravdu nedalo nazývat fast foodem.

Odpoledne jsme dorazili do Nelsonu, kde jsme vyprali špinavé prádlo. To se neobešlo bez problémů, neboť jsme přeplnili pračku, ale nakonec to dobře dopadlo. V mezičase jsme lehce oslavili Janin svátek nechutným koktejlem v místní cukrárně, kde nám do něj přimixovali víčko od mlíka. Po reklamaci jsem si vybral zmrzlinu a ujistil se, že zmrzlinu nerad, i když je dobrá.

Večer jsme přes hory a doly dorazili na tábořiště „texas creek“, což je zapadlý provinciálek, který by loni stál 15$, ale letos podražil na 21$ a to už je nemravný. Za kemp bez sprchy je to prostě moc, budeme to asi muset napsat vládě B.C., že tohle nebyl dobrej tah.

Při podvečerní procházce na pláž jsme zaregistrovali, že jezero vypadá skoro jako přehrada na Slapech, jen trochu větší. I okolní baráčky vypadají jako chaty na Slapech, takové připomenutí domova.

25. 5. 2010
Dva kojoti! A ani jedna fotka, to je pech. Za celý rok jsme viděli jen jednoho a dnes dva. Každého někde jinde, ale oba celkem zblízka a zřetelně. Bohužel kojot na fotku nečeká a prchá. Toho druhýho jsme minuli o vteřiny, přiblblý digitální foťáky moc dlouho zaostřujou.

Dneska jsme se přemístili na dosah Vancouveru. Přejeli jsme spodem B.C., přes jih Okanagan valley až do městečka Hope. Jediná naše zastávka byla Osooyus, městečko, které vypadá trochu jako přímořské letovisko. Je na břehu jezera a okolí je velmi vyprahlé, dokonce s pouštním nádechem. Mají tu i procházku, na které se dá pokochat pouštní květenou. Ta ovšem stojí sedm dolarů a nás zas ty kytky tak neberou. Dali jsme si tu oběd v parku a stavili se v knihovně na internet. Odpolední cesta se vinula rozmanitými údolími při hranicích s USA.

26. 5. 2010
Přesun na Vancouver Island. Je pěkně hnusný počasí a my se přesunuli nejprve do Vancouveru a připomenuli jsme si naše začátky v Kanadě. Jana se zastavila v HSBC a zjistila, jestli nám zruší účet na počkání. Budeme se tam muset ještě zastavit a domluvit si objednání peněz. Máme totiž strašnej balík.

Mohli jsme chytit trajekt v jednu hodinu, ale nepochopili jsme zdejší systém naloďování a jeli až ve tři. Lístky se kupují v budce přímo při nájezdu na loď. My jsme je chtěli kupovat v přístavu a když jsme chybu pochopili a chtěli se vrátit, bylo už pozdě. Cesta trajektem utekla jako nic, kapitán hlásil delfíny na levoboku, ale nic jsme neviděli.

Na ostrově bylo počasí ještě horší. Zastavili jsme se na netu a zjistili, že musíme ještě přes půl ostrova do kempu „Torquay bay“, kde na nás čekali Aleš s Lenkou a ostatníma. Přímo do kempu vedla šestnáct kilometrů dlouhá „gravel road“, ale v pořádku jsme ji i v lijáku zvládli. Byli tu i Petr s Marcelou a měli s sebou polský pár z práce a malou Němku. To jsme nečekali, mysleli jsme, že bude ryze český večírek. Hlavně kvůli Alešově mámě a dědovi, kteří anglicky nemluví a tak je to trochu otrava, buď nerozumí oni nebo cizinci.

Aleš musel na cestě řešit prasklou pneumatiku a pomohli mu indiáni a dostal od nich spoustu hulení. To nám večírek ozvláštnilo. Měli jsme nataženou plachtu nad stolem, a tak jsme celkem v pohodě přežili nečas. Na pláži se daly nasbírat ústřice, které jsme si dělali na ohni, báli jsme se, jestli nemají nějaké parazity.

27. 5. 2010
Mraky se trochu roztrhaly, a tak jsme jeli všichni na velryby. Výlet byl se slevou, a tak nás stál jen 79$, což je krásná cena. Odjezd byl až odpoledne, a tak jsme měli dost času na oběd ve stánku s mořskejma potvorama. Moc dobrý, jen obalovaný ústřice nejsou nic moc.

„Whale watching“ je legrace, musíte se navlíct do teplé kombinézy, na moři fouká a na loď cáká a jede se na malém člunu. Ten skáče na vlnách a je to taková matějská, moc se mi to líbilo. Jen pro Janu a Marcelu to nebylo asi to nejlepší. Marcela sice už nemá na ruce sádru, ale pořád s ní nemůže hýbat. Zlomila si ji před dvěmi měsíci v Canmore. S Janou tvoří legrační dvojku, protože jim oběma visí pravá ruka v šátku. Velryb jsme viděli dokonce několik, ale neskákaly a moc se nepředváděly. Tak byli všichni trochu zklamaní, ale já ani moc ne, mně se to líbilo. Viděli jsme i pár orlů a stádo lvounů povalujících se na skále a tuleně plavající v přístavu.

28. 5. 2010
Po procházce na pláž, která vedla tropickým pralesem, se s námi rozešli Poláci a Němka a zůstali jsme sami Češi. Prošli jsme se po Uclueletu, kde plavali další tuleni pod  molem v přístavu a dali si vynikající saláty z místní sámošky. Počasí se zase zhoršilo, a tak kromě jedné malé zastávky po cestě do Port Albertini jsme byli odpoledne hlavně v autě. Ta zastávka ale stála za to. Dramatické peřeje se nám v dešti moc líbily.

Večer jsme nespali v kempu, ale zůstali na odpočívadle u jezera. Ani jsme nestavěli stan a spali v autě. Zase jsme seděli pod plachtou kvůli dešti. Koupili jsme flašku oblíbeného Firebowlu na rozloučenou a zapili to. Neuvidíme se teď asi po docela dlouhou dobu.

29. 5. 2010
Ráno nás na parkovišti vzbudili „park operátoři“ a poslali nás pryč. Ani se nějak nerozčilovali, ale spát nás tam dál nenechali. Rozlámaní a s kocovinkou jsme se rozloučli a jeli do Nanaima. Nakoupili jsme si a našli naši banku. Tam jsme si zkontrolovali stav účtu a přišla nám výplata ze Sunshine a byla moc dobrá, o pár stovek víc, než jsme čekali. Obídek v Burger kingu a pak ubytování v motelu, což jsme si dopřáli na zotavenou. Odpoledne jsme si zdřímli v posteli a večer čučeli na bednu a já dopisoval deníček.

30. 5. 2010
Po důkladné ranní očistě v motelu (aby nám vydržela a nemuseli jsme se mýt v kempech), jsme vyrazili na sever. Zastavili jsme se v provincial parku „Miracle beach“ a zjistili, že když je ošklivo, pláže stojí za prd. Smrdí to tam, byl odliv a vůbec nic moc. Na pláži to chce sluníčko a modrou oblohu. Je tu cedule, že ústřice a mušle mají nějakýho parazita, zajímalo by mě, jestli jen nechtějí, aby jim to tu lidi vysbírali, nebo mají obavy o jejich zdraví.

Odpoledne jsme se za hnusného počasí přesunuli až na samý sever ostrova do Telegraph Cove, což je krásná vesnička na kůlech. Dá se celá obejít po „boarwalku“ a na jednotlivých historických domečcích jsou cedulky popisující jejich vznik, majitele atd. Nejvíc mě zaujala cedulka u zlomeného pádla, kterým loni v zimě mladý francouzský pár zahnal pumu, která přišla až do vesnice ulovit malého psíka. Pejska zachránili, ale oslepnul a má cedulku v hospodách a obchůdcích nabádající k opatrnému zacházení. Je to asi takový místní hrdina.

Spali jsme v místním kempu a večer seděli v zimních bundách a čepicích. Krátká procházka k moři nás zahřála jen na chvíli.

31. 5. 2010
Přístav Port Mcneill jsme si prohlédli jen zběžně, nic moc tu k vidění není. Odplouvají tu trajekty k okolním ostrovům, kde jsou obydlené osady. Na žádný jsme nejeli, počasí nic moc a myslíme, že tam nic hezčího než v Telegraph cove nebude. Odevšad jsou „whale whatching“, ale medvědi byli strašně drahý, 288$ za výlet na grizlíky je pro nás moc.

Při cestě zpět na jih začal Henry vyluzovat podivné zvuky z motoru a to mě dost znervóznělo. Přece jen jsme byli skoro dvě stě kilometrů od města  a to by asi bylo drahý …  Na obědové pauze to ve mně pořád hlodalo a ani celkem příjemná přírodopisná vycházka k jezeru mé špatné myšlenky nezahnala.

Do Campbell river jsme úspěšně dorazili a zastavili u prvního servisu, který byl pro velké traky. Tam mně doporučili nějaký jiný servis a také tam zavolali. Při cestě tam však podezřelý zvuk úplně zmizel a Henry se tvářil, jako že nic. Asi se bojí k doktorovi. Na udané místo jsme tedy nejeli v domnění, že se třeba něco vyklepalo samo z motoru. Za nějaký deset kilometrů se zvuk ozval znovu a ještě silněji. Dorazili jsme tedy jen do kempu a zítra budeme návštěvu servisu opakovat.

Večer bylo teplo a procházka po pláži byla příjemná.

1. 6. 2010
Ještě večer jsem dolil do motoru zbytek oleje, který jsme měli v kufru, a asi to odstranilo příčinu podivného zvuku. Pravděpodobně se nám zadíral motor. To mohlo být docela nepříjemný.

Oblohou se honily celý den mraky, chvílemi zasvitlo sluníčko a chvílemi pršelo, takový aprílový počasí. Po cestě na jih jsme se zastavili v několika městečkách a prošli se. Hrozně se mi líbily domky s balkony ve tvaru lodí v Comoxu. Příjemná byla i procházka v Chemainus, které se prezentuje obrazy na domech. V Duncanu mají zase spousty totemů.

Spíme v kempíku, kde jsme asi jediní turisti. Všichni tu mají okolo karavanů zahrádky a bydleli tu asi celý léto. Pršelo nám celý večer, a tak jsme z auta moc nevylejzali. Jen jednou a to jsme potkali mývala hodujícího na kočičím žrádle. Nevím, jestli ho tu někdo choval nebo jak se tu vzal.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

2. 6. 2010

Dnes jsme dorazili do Victorie a ubytovali se na tři dny v motelu. Není to nic moc, ale je to střecha nad hlavou. Po důkladné očistě, kterou už jsme nutně potřebovali, jsme šli procházkou do centra. Je to asi tři kiláčky, a tak jsme poznali běžný život Victorie a jeví se jako pěkné klidné město. Není tu moc bezdomovců, ulice čisté, jen tu něco smrdí jako hovno. Nejdřív jsem koukal na podrážky, ale asi je to  květ nějakého stromu, protože se to tu vyskytuje na mnoha místech.            

„Inner harbour“, který tvoří centrum města, je moc hezký. Svítilo nám sluníčko a město působí až evropským dojmem. Večer jsme si dopřáli  vynikající večeři ve vietnamské restauraci. Bylo to zas trochu něco jiného než sushi či americké jídlo, což si dopřáváme často a moc jsme si pochutnali.

3. 6. 2010
Půjčili jsme si tandemové kolo, což byla jediná možnost, jak povozit maroda po městě na kole. Trochu jsem se obával, že budeme vypadat jako idioti a prodavačka v půjčovně nás varovala, že je to obtížné řídit, ale zvládali jsme to krásně. Stroj měl odpruženou vidlici, což bylo něco strašnýho a moc nechápu proč, těžko s tím někdo vyrazí do terénu. Svítilo nám sluníčko, a tak jsme si celý den projížděli město křížem krážem. Na oběd jsme si zajeli domů a dali si nějaký řecký fast food, který byl opět vynikající. Nedá se tu jezdit na kole po cestách v parku, což je trochu otravné. Navštívili jsme zoo pro děti, kde se naparovali pávi a Jana mohla ke své spokojenosti drbat miniaturní kozičky na čumáčku. Viděli jsme lodě odplouvající do Ameriky a letadla startující z přístavu a máme Victorii v malíčku. Jediné, co jsme nenašli, je supermarket. Ve velkých městech v centru ani poblíž žádný není. Nevím proč, ale nákupní centra se ve městech vyskytují, ale neobsahují sámošky … Proč lidem ten život trochu neztížit.

4. 6. 2010
Počasí nám opět přeje a tak může Jana fotit strašně roztomilý domečky a tak podobně. Zakoupil jsem si tajnou kapsu na převoz peněz domů a na příští cestovačky. V přístavu jsme se nalodili na „Harbour ferry“, což jsou legrační lodičky brázdící místní vody a vozící turisty i místní. Zaplatili jsme si tour i s výkladem a sympatický kapitán, rozený v Německu, nám hezky povyprávěl o okolních budovách i historii Victorie. Včetně historek o pašování marihuany do USA. Moc krásný jsou místní hausbóty, které vypadají jako celé domy a je to luxusní ubytování. Victoria vypadá opravdu velice evropsky, mají tu i zákaz výstavby výškových budov, aby se zachovala tvář města.

Po plavbě nám vyhládlo a dnes jsme zvolili čínu v čínské čtvrti a opět to nebylo špatný, byť tam zřejmě vařili běloši. Asi je to někdo dobře naučil.

5. 6. 2010
Za krásného počasí se to hned jinak cestuje. Dodalo nám to víc energie něco vidět. Začali jsme majákem „Fisgard Lighthouse“. Všimli jsme si ho na obrázku v informačním letáku a Janě se tak zalíbil, že jsme ho museli najít. To nebylo úplně jednoduché, protože se ukrývá v pevnosti „Fort Rodd Hill„. Směrovky byly jen na ni, ale to my nevěděli a tak jsme dorazili z úplně jiné strany, než se přijíždí, a museli jít docela daleko pěšky.

Stálo to za to, protože maják je fakt fešák a je v něm zajímavá výstava o jeho prvních majáčnících a člověk si udělá obrázek o jejich životě, který asi nebyl lehký. Když si představím rodinu prvního majáčníka, která se sem s ním plavila měsíce lodí a pak viděla zdajší pustinu, celkem je obdivuji.  Pevnost okolo je veliká, používala se až do II.světové války, ale vojenské pevnosti mě moc nebaví.

Další zastávkou byly „French beach“,  kde jsme se prošli, a „China beach“, kde jsme zakempovali. China beach je skutečně krásná, z kempu k ní vede asi kilometrová procházka, která sama o sobě stojí za to. Vede deštným pralesem příkře dolů k moři. Na pláži jsme pozorovali surfaře a užívali si sluníčka.

Večer jsme seděli u ohníčku, který jsme sotva rozdělali z koupeného, ale mokrého dřeva. Rangera tu dělal syn českých emigrantů …

6. 6. 2010
Tak nějak jsme očekávali, že bude hezky a my budem pokračovat v prohlídce pláží, ale nebylo. Jeli jsme tedy až k „Botanical beach“, kde končí „Juan de Fuca marine trail“ a dali si tam krátký okruh. Cesta sem je sama o sobě zážitkem, silnice se kroutí pralesem a chvílema se zužuje jen do jednoho pruhu.   
Při procházce po pláži plné odlivových bazénků, což ji dělá proslulou, nás zastihl liják. Tyto divy přírody jsme si tedy prohlédli zběžně a prchali do auta. V jezírcích jsou k vidění mořské rostliny a živočichové. Celé pobřeží je tu plné skalisek a hlavně za deště vypadá dramaticky.

Celí mokří jsme uvažovali o spaní v motelu, ale navečer přestalo pršet a my si dali poslední stanovačku v Kanadě. Bohužel bez ohně,  protože rangerka přijela pozdě a jinde jsme dřevo nesehnali.

7. 6. 2010
Přesun na pevninu do Vancouveru proběhl bez problémů. Trajekt je ze Sidney mnohem zajímavější než z Nanaima. Jede mezi „Southern gulf islands“ a je se na co dívat. Na ostrovech jsou domy, některé opravdu výstavní, asi chaty pro bohatou smetánku.

Ještě v Sidney jsme se zastavili na informacích zjistit si adresu našeho hotelu ve Vancouveru a dvě místní babči dobrovolnice nás skoro rozesmály. Snažily se nám vše zjistit, a když se jim to podařilo, byly nadšené a nechtěly přestat nás zahrnovat vyčtenými informacemi o hotelu.

Ve Vancouveru jsme si v bance domluvili výběr peněz na čtvrtek ráno, doufám, že nás nevypečou …

Večer jsme se ubytovali v našem novém hotýlku a je to paráda. Historická budova z konce 19. stolení je nejen hezká zvenku, ale i čistá a útulná uvnitř. Náš pokojíček je maličký, takže když jsme sem nanosili všechny věci z Henryho, docela se zaplnil. Chci vidět, jak to sbalíme do batohů.

8. 6. 2010
Hned po snídani jsme vyrazili s Henrym po „East Hastings“ na jeho poslední cestu s námi. Nejdříve jsme hledali myčku a vysavač, abychom ho uvedli do stavu vhodného pro prodej a pak začalo objíždění bazarů za účelem prodeje.

V první bazaru nás odmítli, že nenakupují. To nás trochu vyplašilo, zvlášť když ten, kde jsme ho koupili, byl zavřený. Asi není dobrá konstelace pro prodej auta. Nicméně my museli uspět dnes, jinak je tu jen zítřek a znamenalo by to platit další noc parkování, což také není zadarmo. V dalším bazaru alespoň projevili zájem a nabídli 400$. To je hodně málo, ale rozhodli jsme se pro vrabce v hrsti.

Před uzavřením smlouvy jsme museli s autem ještě na emise, které byly propadlé a bez nich by to nekoupili. Byla to rychlovka, za pár minut jsme měli požadovaný papír. Korejský majitel servisu nám dokonce zaplatil poplatek, který jsme museli uhradit.

Dostali jsme tedy poslední kanadský šek a rozloučili se s Henrym, který byl skutečně věrný kamarád a povozil nás 20 000 kilometrů po cestách necestách. Je jen škoda, že si ho nemůžeme nechat.

Odpoledne jsme nakupovali suvenýry a to se ukázalo těžším úkolem, než jsme si mysleli. Všechno je ošklivý s logem Vancouver a krámků tu není tolik, kolik jsme očekávali. Rozhodně už jsme potkali hezčí suvenýry, ale mysleli jsem, že tady je budou mít taky. Po velkém úsilí jsme nakonec něco nakoupili, ale není to, co jsme očekávali.

Večeře byla v sushi restauraci, trochu si dopřáváme. Dnes jsme za jídlo utratili tolik peněz, kolik jsme mívali rozpočet na celý den, když jsme do Kanady přijeli.

9. 6. 2010
Nevěděli jsme moc, co si s dneškem počít, ale nakonec to byl příjemně strávený den v městském akváriu. Vzpomněl jsem si, jak nám o tom vyprávěla Jiřka s Romanem. Je to zábava na celé odpoledne. Viděli jsme show s delfíny a tuleni a strašně roztomilý mořský vydry a chloubu místního akvárka, běluhy.  To je takovej severskej legrační delfín. Velmi zajímavé bylo i 4D kino, tedy kino, které kromě trojrozměrného filmu o přírodě nabízí další efekty jako spršku vody, když se vynoří velryba, či dloubnutí do žeber, když okolo plave mořský had. Působí to sugestivně a Jana se děsila víc než přítomné dětičky. Těch tu byla spousta a musím říct, že mi dost lezly na nervy. Je jich všude plno. Véča byla v thajské restauraci, dobrá, ale byla to malá porce.

Ještě jsem si vzpomněl, že ráno nás v televizi zaujalo slovenské vysílání z Toronta. Asi je tam početná slovenská menšina a vytváří si vlastní kulturní program.

10. – 11. 6. 2010
Poslední den v Kanadě jsme začali procházkou do banky. Zrušili jsme si v HSBC v čínské čtvrti účet a vybrali peníze. Paní na přepážce z toho byla celá vypláclá, že si těch deset tisíc odvezeme v hotovosti domů. Zakoupil jsem si pašovací kapsičku a skutečně ji nikdo neodhalil, ani v Londýně, kde mě prošahávali, protože jsem v rámu pípal.

Ještě ve Vancouveru jsme v rámci zabíjení času, protože náš let byl až večer, šli do kina. Viděli jsme „Sex ve městě 2″ a bylo to sice zcela zbytečné a bez příběhu, ale celkem vtipné a koukatelné. Navíc jsme zjistili, že na film koukáme, jako by byl v češtině.

Na letiště jsme se vezli rychlodráhou, která byla dokončena před olympiádou a loni jsme jí tedy ještě využít nemohli. Let proběhl bez problémů, já po požití většího množství výborného vína většinu prospal. Při čekání na přestup v Londýně jsme seděli v hospodě na českém Staropramenu, který tu točí.

V Praze nám na pásu přijely oba batohy a v nadrozměrných zavazadlech Janě vydali snowboard, a tak jsme se mohli bez problému přivítat s rodinami, které nás již vyhlížely.